V. Havel, A. Dubček, M. Gorbačov a sametová revoluce aneb o nanebevzetí V. Havla I
V. Havel, A. Dubček, M. Gorbačov a sametová revoluce aneb o nanebevzetí V Havla I
PhDr. Antonín Benčík, CSc.
Známé české přísloví říká: "o mrtvých jen dobře." .Jistě, nebo je nesporné, že V.Havel patřil k několika málo nejvýznamnějších postav tzv. "sametové revoluce“ (1989). I když jsem přesvědčen, že v tomto případě o pojmech" sametová" a "revoluce" by bylo možné, ba i nutné vyvolat seriózní diskusi. A to tím spíše, že to, co bylo vyvoláno u nás v masmédiích před vánocemi 2011, při úmrtí V. Havla (18.12.2011),a jeho pohřbu (23.11.2011), to byla obrovská davová euforie, ne nepodobná jakémusi náboženskému blouznění při svatořečení nějakého náboženského hrdiny, což dokumentoval svým projevem i kardinál Duka v Radiožurnálu. Vedle těchto oslav, obdobně jako při volbě V. Havla prezidentem v prosinci 1989, zásluhy T.G.Masaryka o vznik Československa, či zásluhy o Československo u takových postav jako byl Beneš či Dubček bledly jako zcela bagatelní. A kdekterý seriózní historik nejnovějších dějin Československa mohl "očekávat", kdy nějaký vyšinutý blouznivec navrhne, aby Havlovo tělo bylo vyneseno americkou několikastupňovou raketou přímo do nebe, a tam oživlé posazeno po pravici některého z bohů všemohoucích a vševědoucích, aby jim radil jak řídit tento svět.
Ale teď vážně. Byli jsme svědky, jak se dovršuje obrovská legenda a fakticky falšuje historie tzv. "sametové revoluce". Avšak mezi povinnosti každého seriózního historika patří mj. i bourání legend, odporujících faktům a důkazům a to navzdory tomu, že to je práce nepříjemná a hlavně nevděčná
Nuže, podívejme se, co říkají fakta. Nejde mi o to, a v krátkém článku to není ani možné, provést širší důkladnou analýzu, ale uvedu zde alespoň několik základních fakt.
Legenda č.1
Historik J. Suk ve své studii "Zlom mezi totalitou a demokracií. Československý rok 1989 v alternativách" se snaží ještě v roce 2009 dokazovat, že i když uznává určitý vliv Gorbačovovy "perestrojky a glasnosti", že vítězná "sametová" revoluce 1989 byla výhradně výsledkem úsilí domácího odboje, "samozřejmě" vedeného hrdinou "bez bázně a hany" V.Havlem (viz Soudobé dějiny č 4/2009 str. 557). Autor v této studii mj. tvrdí, že na rozdíl od "osmičkových" zlomů v historii Československa ve 20. století (1918,1938,1948,1968), jejichž vývoj byl podstatně ovlivněn zvenčí mezinárodní situací, prý Češi sami rozhodovali o své budoucnosti. Samozřejmě, vedeni neomylným V.Havlem. A skutečnost?
V roce 1985, po smrti posledního Brežněvovce K.Černěnka ve vedení KSSS, byl do jejího čela zvolen Michail Gorbačov. Jeho nástupem do funkce prvního muže SSSR začíná postupná základní změna nejen ve vnitřní politice, ale i ve vztahu k zemím východního, sovětského bloku. Současně ale i ve vztazích mezinárodních, ve vztazích Východ-Západ. Konkrétně ve vztazích SSSR-USA a ještě adresněji M.Gorbačov R.Reagan, M.Gorbačov a G.W.Bush.
Gorbačovova "přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět", "glastnosť a perestrojka",která se jako vejce vejci podobala ideálům Pražského jara 1968, sledovala nejen záchranu socialismu jako sociálně nejspravedlivějšího režimu života lidské společnosti, ale i likvidaci hrozby vzájemného nukleárního sebezničení světa. Součástí "přestavby a nového myšlení" bylo i postupné opouštění "Brežněvovské doktríny", podle níž vedení SSSR a stejně tak vedení zemí Varšavské smlouvy, mělo nejen právo, ale i povinnost zabránit, a to i násilím, jakémukoliv vybočení ze sovětských představo socialismu směrem k demokracii v zemích sovětského bloku. Opuštění "Brežněvovské doktríny" bylo současně vystřídáno přijetím důsledně dodržované zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí, včetně zemí východního bloku, doplněné o striktní zákaz používat násilí při řešení vnitřních záležitostí a sporů.
Zůstává skutečností, že ne všechny země východního bloku přijaly s důvěrou a nadšením tyto nové zásady. Zatímco když v Polsku a Maďarsku našly postupně plné pochopení, v Československu a v NDR se setkaly s nedůvěrou, nepochopením, ba i odporem. Stačí uvést dva příklady: Hlavní ideolog Husákova normalizačního režimu Vasil Biľak najednou začal hlásat, že žádné zásady a zkušenosti nelze přebírat automaticky, ale s ohledem na specifické podmínky každé země. A tentýž V. Biľak si ještě v roce 1988 při návštěvě v NDR 23.-24. listopadu notoval spolu s Honeckerem při kritice a odmítání Gorbačovovi "glasnosti a perestrojky" :"Počkáme, v Moskvě si nakonec srazí hlavu ti, co jsou nadšení přestavbou a přijdou noví lidé." Avšak několik týdnů po návratu z Berlína, poté kdy předsednictvo ÚV KSČ informoval o výsledcích svého rozhovoru s Honeckerem, byl, údajně na vlastní žádost, ze všech stranických funkcí odvolán (z funkce člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ, člena sekretariátu ŮV KSČ i předsedy stálé komise ÚV KSČ pro zahraniční politiku). Mezitím mu však Jakešovo vedení zakázalo publikovat jeho vzpomínky. Zřejmě si uvědomili, že Biľak ve svých "Milnících svého života", mimořádně plasticky zobrazil myšlenky duchovní i morální (či spíše nemorální) úrovně své i svých partnerů.
Stačil ovšem ještě iniciovat rozdělení nejvyšších stranických i státních funkcí z hlavy G.Husáka a funkci prvního tajemníka ÚV KSČ převzal M. Jakeš. A pokud jde o Ericha Honeckera, než se rok s rokem sešel od schůzky s Biľakem, i jeho osud byl naplněn. Když po pádu Berlínské zdi (10.10 .1989 ), po návštěvě Gorbačova v Berlíně, kde mj. uklidňoval sovětské generály, aby nesahali na zbraně, po rozhovoru s Honeckerem, tento o několik dnů poté na svou funkci rezignoval (17.-18.10.1989). Zbývá konstatovat: Zůstává opuštění brežněvovské doktríny, důsledné uplatňování zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí, včetně vlastní koalice, doplněné o striktní zákaz používání násilí při řešení vnitřních záležitostí a sporů, spolu s vlivem gorbačovské "glasnosti a perestrojky", vlivem ideálů Pražského jara a navíc pochopení Gorbačova, že Jakešův režim není ochoten ani schopen sebemenšího pokusu o reformu, to byla ona podstatná podmínka a příčina, že i u nás, husákovsko-jakešovské vedení, pod tlakem opozice, v situaci, kdy se nejvíce obávalo reformistů z roku 1968, zcela kapitulovalo. Do vedení KSČ byla po 17. listopadu 1989 dosazena druhá či třetí kategorie vedení. A politická moc v Československu byla po 24. listopadu postupně, ale doslova pohozena do prachu pražských ulic a náměstí.
Konkrétněji řečeno: Nespokojenost obyvatelstva s politickou, hospodářskou a sociální situací, síla a vliv opozičního hnutí celé řady opozičních skupin, a nejen Charty 77, ale ohlas a vliv sovětské "přestavby a nového myšlení" "glasnosti a perestrojky", a to nejen v široké čs. společnosti, ale i uvnitř KSČ, to vše vyvolalo silné touhy po změně. Zvláště po ohlasu vývoje v Polsku a Maďarsku a také po pádu Berlínské zdi a Honeckerova režimu v NDR, Jakešova spojence, to vše přivedlo čs. vedení, dosazené do čela ČSR zbraněmi interventů v letech 1968/69 k totálnímu rozkladu. To vše velice přesvědčivě dokazují průzkumy veřejného mínění nejen v široké čs. společnosti, ale i uvnitř KSČ. Vždyť v roce 1989 více než 50% členů a funkcionářů KSČ nedůvěřovalo Jakešovu vedení a ideály reformního hnutí získávaly své stoupence i v řadách zvláště mladších členů KSČ. Jakeše nemohl kupř. neznepokojit už i dopisový ohlas na útoky novinářů Kojzara a Matouše proti A. Dubčekovi, za zveřejnění jeho interview v italském deníku L 'Unita z 10. ledna 1988, ale také v Pelikánových Listech. Neboť velká část čtenářů se jednoznačně postavila na obranu Dubčeka a jeho obhajoby Pražského jara 68. Nejznámější polský disident Adam Michnik uvedl na konferenci "Dvacet let od pádu železné opony“ pořádané v listopadu 2009 Ústavem mezinárodních vztahů a Radou pro mezinárodní vztahy, že hlavní roli zde sehrály tři historické události:
Srpnová intervence 1968 v Československu, stávkové hnutí počátkem 80. let v Polsku a perestrojka M. Gorbačova v SSSR (viz Právo 11.11.2009 str.3). A svědectví o podstatném rozhodujícím vlivu reformní politiky M. Gorbačova na porážce normalizátorských režimů a rozpadu sovětského bloku podává mj. i celá plejáda významných zahraničních historiků: Csába Bekes, Alex Pravda, Thomas Blanton, Světlana Savranskaja a Mark Kamer (viz Soudobé dějiny č 1-2/2011 str.53-195). Je tudíž zcela evidentní, že ani vítězná "sametová revoluce" nebyla uskutečněna bez podstatného vlivu zahraničních událostí a mezinárodního vlivu, a že v žádném případě se tato událost nijak neodlišuje od osmičkových historických událostí Československa .A není tudíž výsledkem činnosti jednoho hrdiny.
