České národní listy

Bořivoj Čelovský

Když se chartista Václav Havel objevil na národní scéně, nikdo se neptal po jeho politické filosofii a jeho schopnost vést národ na cestě do „nového Jeruzaléma“. Havlova dosavadní politická činnost sestávala z odhalování nedostatků stávající vlády; šlo mu  o její reformu. Základní debata o ideální změny by signatáře Charty právě tak jistě rozvedla, jako je jejich odpor k nesmyslnostem stávajícího režimu držel pohromadě. (1) Havel ostatně dal urbi et orbi vědět, že nehodlá na nezvyklém výsluní dlouho zůstat a že doufá v brzký návrat k povolání, jemuž tak dobře rozuměl. Ale nemělo tomu tak být.

Ještě v době, kdy Havel byl zajatcem starého režimu, dal si do vínku svého budoucího prezidentství problém, který bylo vskutku nesnadné řešit: otázku odsunu sudetských Němců.

Když v roce 1989 jako chartista dostal mírovou cenu Západoněmeckého knižního obchodu, nebylo mu dovoleno přijet do Frankfurtu, aby ji osobně přijal. Místo toho začátkem listopadu poslal spolkovému prezidentu Richardovi von Weizsäckerovi dopis, ve kterém mj. psal: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsme ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobí nejen Němcům, ale snad v ještě  větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje, nýbrž rozšiřuje.“ (2)

Tato slova byla přijata s nevolí velké části českého obyvatelstva, nejen komunistů. Historik Jan Křen se snažil napravit škodu způsobenou jeho „žákem“ z disentu. V Lidových novinách vyslovil sice souhlas s Havlem o nutnosti usmíření s Německem, avšak poukázal na údajně chybné použití Havlova slova „Entschuldigung“ místo „Bedauern“. (3) Když Havlova kritická věta byla 23. prosince opakována v televizi, „omluva“ za nemorální odsun stala se, alespoň v očích sudetských Němců, oficiálním postojem československé vlády se všemi právními důsledky. Dne 29. prosince 1989 byl Havel formálně zvolen prezidentem ČSSR a již čtyři dny nato se vydal na oficiální návštěvu obou částí rozděleného Německa. V závěru návštěvy Mnichova spolkový prezident Richard von Weizsäker neopomenul zdůraznit skutečnost, že Havel si pro svou první návštěvu  vybral právě Německo, čímž „dal znamení k překonání minulosti v duchu dobrého sousedství.“ (4) Z této formulace („Vergangenheitsbewältigung“) se dá usoudit, že 1. předseda Collegia Carolina, profesor Ferdinand Seibt, se tehdy nacházel v blízkosti spolkového prezidenta, jehož ostatně také doprovázel při pozdější oficiální návštěvě ‚ČSSR v témže roce. Když na tiskové konferenci v Mnichově Havel charakterizoval tuto první zahraniční návštěvu obou německých států jako „symbolickou“, hned toho litoval a snažil se věc napravit poukazem na to, že byl do Německa pozván, zatímco Washington a Moskva „tak dosud neučinily“. Je to podivné vysvětlení pro hlavu státu, jejíž cesty jsou dojednávány štábem diplomatů týdny a měsíce  dopředu. Je blíže pravdě, že Havel se rozhodl hrát německou kartou s jasným úmyslem opírat politiku Československa o mocného a zámožného souseda, s úmyslem, který byl v souladu s názory disidentů a v neposlední řadě s názory jeho přátel a poradců Karla Schwarzenberga a Jiřího Grůši, kteří měli k Bonnu blíže než k Praze.

Když von Weizsäker v březnu přijel do Prahy, Havel pokračoval ve své snaze být uznalým interpretem historie, málo se ohlížel na politické následky. Mnichovskou kapitulaci pokládal zčásti za důsledek špatného svědomí pražské vlády za její pochybenou politiku vůči národním menšinám, jež také jistě, podle Havla, ovlivnila mnohé československé občany německého původu natolik, že se zúčastnili konspirace onoho šílence Hitlera proti vlastnímu státu. A pak pokračoval: „Jsme si zajedno, že základním předpokladem opravdového přátelství mezi našimi národy je pravda, pravda vyřčená za všech okolností, jakkoliv může bolet. Naši hosté řekli bolestnou pravdu o utrpení, které, svět a my zvláště, jsme utrpěli z rukou Němců, nebo přesněji z rukou jejich předků. Řekli jsme také my všechno, co by mělo být z naší strany řečeno? Nejsem si jist. Šest roků nacistické vlády stačilo, například, abychom se nakazili zárodkem zla. Donášeli jsme jeden na druhého, během války (5) i po ní; přijali jsme ve spravedlivém i přehnaném hněvu zásadu kolektivní viny. Místo řádného soudu pro ty, kdo se dopustili zrady proti tomuto státu, vyhnali jsme je ze země a potrestali je druhem retribuce, jež přesahoval meze zákona. To nebylo potrestání. To byla msta.

Navíc, nevyhostili jsme tyto lidi na základě prokázaného individuálního provinění, nýbrž prostě proto, že byli příslušníky jiného národa.  A v domnění, že připravujeme cestu historické spravedlnosti, ublížili jsme mnoha nevinným lidem, zejména ženám a dětem. Jak tomu obyčejně v historii bývá, ublížili jsme sami sobě ještě více: zúčtovali jsme s totalitou způsobem, který nakazil naše vlastní jednání a tím naši duši. Brzy nato bylo nám to vráceno s plnou krutostí ve formě nové totality dovezené zvenčí. A navíc, mnozí z nás jí aktivně pomohli na svět.

Ale ani v jiných ohledech nám rozhodnutí z těchto poválečných dnů dobře neposloužilo. Zpustošili jsme velké oblasti naší země a nechali jsme tento zhoubný plevel  zamořit celou naši zemi. Oběti, jež budou požadovány k nápravě, budou tedy platbami za omyly a hříchy našich otců.“ (6)

Teprve po této historicky poněkud jednostranné a z hlediska diplomacie velmi pochybené mea culpa, začal Havel vyjednávat: „Nemůžeme změnit minulost, a tak, vedle pátrání po pravdě, můžeme udělat jen jedno. Můžeme přátelsky vítat všechny ty, kdo k nám přicházejí s mírem v srdcích poklonit se  u hrobu svých předků, nebo se podívat, co se stalo s vesnicemi, v kterých se narodili. … Němci mají nyní velikou příležitost, kterou jim nabízí historie. Záleží na nich, zda chtějí rozptýlit obavy ostatních Evropanů například tím, že potvrdí jednoznačně konečnou platnost všech existujících státních hranic, včetně hranice s Polskem…“. Havel dnes ví, že Polsko mezitím dostalo německé prohlášení o nedotknutelnosti nové hranice na Odře a Nise, (7) zatímco z Bonnu neslyšel ani slovo o nedotknutelnosti historické hranice Čech. Tak mu zbývá jen naděje, že v „Bundesrepublik Europa“ (8) hranice ztratí na důležitosti.. V téže řeči Havel odmítl koncept kolektivní viny německého národa, ale učinil tak způsobem pro něho typickým, který nesnese přísnější analýzu: „Uvalit vinu jednotlivých Němců na celý německý národ znamená zprostit tyto jednotlivce veškeré viny a s pesimistickým fatalismem je ponořit do anonymity bez zodpovědnosti… To je totéž, jako kdyby nás, tj. celý národ, někdo nazval stalinisty. (9) Když se Havlova argumentace obrátí naruby, je právě tak skutečností, že potrestáním několika jednotlivců  byly miliony Němců zproštěny  přímé, nebo nepřímé zodpovědnosti za zločiny spáchané v evropských zemích, a tím celý německý národ byl zbaven pocitu viny a hanby natolik, že se zrodila legenda o německém národu jako oběti nacismu. Havel si vypůjčil od svých přátel z komunistického disentu techniku pars pro toto, když si vybíral stalinisty z celého komunistického hnutí… Havlovo odsouzení koncepce kolektivní viny v případě nacistického Německa je v podivném rozporu s jeho odsuzováním vlastního národa za skoro čtyřicetileté trvání komunistického režimu.  Tyto dramatické výlety do historie a diplomacie  se setkaly s nesouhlasem a kritikou, na což prezident Havel nebyl zvyklý. V roce 1993 obvinil politickou levici, hlavně komunisty, že hlásají nacionální kolektivismus jako náhražku za kolektivismus komunistický. Tím dal pokyn k nařčení  všech protivládních a protihavlovských kritiků z komunismu anebo alespoň z komunistické mentality. Týkalo se to i českého exilu. Havlova zaujatost vůči „emigrantům“ byla patrna již z rozhovoru, který poskytl v roce 1968: „Na jedné straně velice tíhnou k domovu. To se nedá škrtnout…Na druhé straně je pak jejich osobní politický příběh neustále zatvrzuje proti domovu, a tak se ocitají ve vnitřně rozporném postavení… Základní situace, za které odcházeli – tj.: buď je komunisté vyhnali, nebo před nimi prchli -, je v nich konzervována natolik, že prostě nejsou s to velkoryse transcendovat historii svého konfliktu se státem.“ (10)

Havel zde zřejmě mluví o druhé vlně lidí, která dala přednost životu mimo vlast, (11) nikoliv o lidech z roku 1948. Ale i tak výběr slov „zatvrzení proti domovu“ či „konflikt se státem“ prozrazuje, že Havel ve svém vlastním boji na domácí půdě usiloval stále intenzivněji o reformu a nikoliv o nastolení demokracie, že se zapojil do řad komunistických disidentů a nakonec se stal jedním z nich.  

Havlova řeč v Karolinu 17. února 1995 měla přinést vyjasnění jeho postoje k odsunu a německé otázce vůbec. Po dlouhém historickém úvodu prezident došel k jádru věci: „Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či odstěhováni, jakož i jejich potomci jsou u nás vítáni tak, jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté..“.Tato slova uspokojila předsedu sociálnědemokratické opozice Miloše Zemana, který prohlásil, že Havel se přiblížil stanoviskům jeho strany, aniž kdo pochyboval o tom, že Zeman také sleduje rady, ne-li víc, vůdců SPD. Mnohem významnější bylo, že pro Sudetendeutsche Landsmanschaft Havel udělal spíše jeden krok zpět. (12)

Závěrečná slova Havlova pražského projevu připomínají konstrukcí a svým hlasitým optimismem proslulou řeč Martina Luthera Konga o lidských právech, pronesenou 28. srpna 1963 ve Washingtonu: „Přes všechny nesnáze, jež stále ještě máme před sebou dnes a jež nás zítra čekají, stále sním. Sním, že ...;  sním, že…; sním, že …“.Jako Kingova slova před třiceti lety, tak i Havlova slova byla apelem k nevěřícím doma a zároveň úzkostnou výzvou těm, kteří z něj mohli udělat  nerealistického snílka. „Věřím v demokratické, liberální a evropské Německo. Věřím v Německo Theodora Heusse, Konrada Adenauera, Kurta Schuhmachera, Ludwiga Erharda, Willyho Brandta a Richarda von Weizsäckera. Věřím v miliony německých demokratů.  Věřím v upřímnou snahu Německa rozvíjet a prohlubovat evropský sjednocovací proces založený na univerzalitě základních hodnot euroamerické civilizace, věřím v jeho snahu utvořit z Evropy kontinent míru, svobody a spolupráce, bezpečnosti a spravedlivých vztahů všech jejích států, národů a regionů. Věřím proto i v upřímnou vůli Německa podporovat rychlé včlenění střední Evropy do Severoatlantické aliance i do Evropské unie. Věřím prostě v jeho vůli být  vlivným spolutvůrcem sjednocující se Evropy…“.

Když byla po dlouhém a úmorném vyjednávání česko-německá deklarace schválena parlamenty obou států, prezident Havel, podle dohody. Pronesl 24. dubna 1997 řeč v Bundestagu, v níž pozvání sudetským Němcům, udělené v Karolinu před dvěma lety, bohatě osladil: „Řekl-li jsem – věda dobře proč – před dvěma lety pouze to, že Němci pocházející z naší země  jsou u nás vítáni  jako hosté, pak dnes mohu bez obav říct i to, co jsem tehdy neřekl: že jsou u nás vítáni nejen jako hosté, ale i jako naši někdejší spoluobčané, respektive jejich potomci, kteří tu mají své staleté kořeny a kteří mají právo na to, abychom tuto jejich vazbu s naší zemi vnímali a ctili.“ (13) Bylo to více než pozvání k návštěvě. O kolik více, bude v podstatě záležet na benevolenci silnějšího partnera česko-německého sousedství. Není zapotřebí číst Macchiavelliho k tomu, aby se ukázala bláhovost takové politiky.

Havle od prvních dnů svého prezidentství byl zřejmě unesen poklonami liberálního tisku a politiků západní části světa, k nimž se s velkou ochotou přidali politici Spolkové republiky. Jak jinak vysvětlit jeho opětovné udělování pretenčních rad na světových fórech moci? Jako by nevěděl, že aplaus, který mu je udělován, slouží jeho posluchačům za osvobozující náhražku reforem, které mohli předepsat právě jen Bertrand Russel, George Orwell, Pius XII., nebo Václav Havel, vizionáři, kteří nemají, jak kdysi cynicky poznamenal Stalin, potřebné divize.

Náš třetí „tatíček“, po Franz Josefu a T.G. Masarykovi (podle Lidových novin), nese těžkou zodpovědnost za budoucnost národa, který přivedl do přátelského objetí německého obra, jež nám již dnes vyráží dech.

Poznámky:

1)Autor měl příležitost číst podnětnou analýzu Havlova politického myšlení, která byla přednesena na mezinárodní konferenci historiků ve Varšavě a bude letos uveřejněna  v Kanadě (Marie Neudorfl, „Václav Havel and the Ideal of Democracy“).

2) Citováno R. von Weizsäkerem ve vánočním projevu zde dne 22.12.1989, Rudé právo, 4.1.1990. Viz také komu sluší omluva. Dokumenty, fakta, svědectví, (Praha,1992, str. 130).

3) „Dvě německé otázky“, Lidové noviny, 14.12.1990. – Křen však prohrál svůj sémantický argument, když byl v roce 1992 uveřejněn text Havlova dopisu (viz. M. Alexander, „Die tschechische Diskussion über die Vertreibung“, Bohemia, 1993, str. 401).

4) Podle dálnopisů ČTK (Michael Janata a Peter Frankl) z 2. ledna 1990, podaných v Mnichově.

5) Je otázkou, zda Václav Havel, když pronášel tento verdikt nad svým národem, věděl o zprávě spisovatele Zdeňka Němečka  o svém strýci Milošovi, poslané domácím odbojem do Londýna 2.12.1943: „Havel, majitel Lucerny, Němeček vzkazuje, že je velmi kompromitován svojí spoluprací s Němci a že český lid je nad tím pobouřen. Havel je prý něco jako Emanuel Moravec a Němeček doporučuje, aby byl varován českým vysíláním z Londýna“. (Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. Vydala L. Otáhalová as M. Červinková, Praha 1966, str. 744.) Prezidentův otec se ve svých memoárech snaží očistit i jméno svého bratra Miloše, avšak o Němečkově zprávě se nezmiňuje (nelze tam také najít jméno J. Goebbelse, zejména ve spojitosti návštěvy tohoto milence hvězdy Havlovy stáje Lídy Baarové na Barrandově dne 7. listopadu 1940. A.V.Havel, Mé vzpomínky, Praha, Lidové noviny,1993).

6) Tento citát z Havlovy řeči (15.3.1990) pochází z anglického překladu v Internetu pořízeného prezidentskou kanceláří. (Václav Havel, Challenges of our Time, Selected Speeches and Writings, 1990-1997).

7)  Prohlášení nově zvolené „Volkskammer“ NDR a bonnského „Bundestagu“ z 21.6.1990.

8) Velvyslanec Jiří Grůša: „Meine Vision ist die Bundesrepublik Europa“, PZ/Wir in Europa, listopad 1994, str. 15.

9)  Leták ve špatné češtině, rozdávaný nedávno českým turistům nedaleko hraničního přechodu u Mikulova, se opírá o Havlova slova: „Neexistuje kolektivní vina!“ To také zjistil prezident Havel, a proto je také vyvlastnění neplatné (Benešův dekret č. 3 ze 21.6.1945 – rozdělení zemědělského jmění Němců a Benešův dekret č. 5 ze 25.10.1945 o vyvlastnění všech Němců bez náhrady).“ M. Borák, Hlasy ze skanzenu, Moravskoslezský den, 27.7.1996.

9)  Lidové noviny,30.3.1993; srv. Lidové noviny, 15.4.1996.

10)  Antonín J. Liehm, Generace, str. 313.

11) „Také Váša se tam setkal s několika svými literárními přáteli,“ píše otec Havel o pohřebním obřadu v mnichovském krematoriu pro zemřelého bratra Miloše v roce 1968 (V.M. Havel, Mé vzpomínky, Praha 1993, str.82).

12)  Lidové noviny, 18.2.1995; Právo, 20.2.1995.

13) „Projev prezidenta republiky Václava Havla ve Spolkovém sněmu, 24. dubna 1997.“ (Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky.) 

Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, str. 19-25