České národní listy

Usmiřování dr. P. Pitharta 2

Dr. Pithart v Mnichově

Několik měsíců po vítězném listopadu se objevil dr. Pithart, tehdy již jako předseda vlády ČR, v Mnichově. Co tam dělal? Podle „Sudetendeutsche Zeitung“, tiskového orgánu landsmanšaftu, z 20.7.1990 proběhly: „první oficiální rozhovory mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945. Ministerský předseda Pithart se setkal s vedením této skupiny.“ Nadpis citovaného článku zněl: „ Kontakty mají pokračovat a být dále prohlubovány.“ Na doprovodné fotografii, umístěné též na titulní straně listu, můžeme vidět dr. Pitharta, sedícího u stolu, proti dr. F. Neubauerovi, tehdejšímu mluvčímu tak zvané sudetoněmecké národnostní skupiny, a dr. F. Wittmannovi. Pod fotografií je text: „Sudetoněmecko-český rozhovor v Mnichově.“

V českém tisku se objevila jak zmíněná fotografie, tak i výše uvedený text ze Sudetendeutsche Zeitung, bohužel se značným zpožděním. Některé redakce zřejmě měly k dispozici výtisk SdZ z 20.7.1990. Česká veřejnost na uvedené skutečnosti odpověděla s velkou nelibostí. Svou obranu napsal P. Pithart do Lidových novin, které 20. prosince 1996 publikovaly jeho článek „Setkání s panem Neubauerem“.  Cituji: „Asi před deseti dny se v deníku Práce objevil článek (autorem byl p. Pospíšil, historik a ´nezávislý publicista´), ve kterém se nemluví pravda. Autor článku tvrdí, že jsem v roce 1990 ´zasedl k jednacímu stolu´ s panem Neubauerem a jednal s ním. Ví přesně, kdy a kde (ovšem že v Mnichově) to bylo. Autor se mýlí.

Při oficiální návštěvě Bavorska mě tehdejší ministerský předseda Streibel žádal, prosil (naléhal na mě, nabízel mi všechna možná i nemožná aranžmá setkání…), abych se s panem Neubauerem sešel k jednání. Odmítl jsem. Tehdy i kdykoliv potom.

Při večeři na počest naší delegace byl pan Neubauer jedním z hostů, které si ovšem pozval hostitel pan Streibel – jedním asi z dvaceti hostů. Tehdy jsme spolu neprohodili ani slovo.

Po večeři při kávě a koňaku ve vedlejší místnosti mě pan Neubauer oslovil. Velmi dobře jsem si pamatoval jeho slova: vyjadřoval škodlibou radost (zadostiučinění?) z toho, že máme – my Češi – problémy se Slováky (rozumějte i se Slováky..). Do hovoru jsme se nedali.“

Pan dr. P. Pithart tedy tvrdil, že s dr. F. Neubauerem nikdy nejednal. SdZ z 20.7.1990 však přinesl fotografii, na níž je text: „Sudetendeutsch-tschechisches Gespräch im Münchener Prinz-Karl-Palais. Links im Bild der Ministerpräzident Pithart mit Ministerkollegen. Rechts der Sprächer der sudetendeutschen Volksgruppe, Staatsministr a. D. Franz Neubauer, ihm zur Linken Dr. Fritz Wittmann,MdB, und Dlr. Oskar Böse.“

Kromě tohoto již zmíněný článek, publikovaný v SdZ z 20.7. 1990, výslovně mluvil o prvních oficiálních jednáních mezi sudetskými Němci a Čechy od r. 1945.

Jaká je tedy pravda?

Na pana dr. P. Pitharta, tehdejšího předsedu Senátu ČR jsme se dne 10. ledna 1997 obrátili otevřeným dopisem. Uvedli jsme v něm již zmíněné údaje. Dále cituji: „Vzhledem k nesmírné závažnosti celého případu obracíme se na Vás s dotazem, zda snímek, který přikládáme, není nějakou pouhou podařenou montáží a článek podvrhem. Pokud tomu tak je, nepochybujeme, že právní cestou zjednáte nápravu a znepokojenou českou veřejnost o uvedeném útoku na Vaši osobu informujete.

Je-li však přiložený snímek autentický a článek pravdivý, pak někteří z informovaných se domnívají, že jediným východiskem z této situace pro Vás, považovaného nejedním Čechem za germanofila, je okamžitá rezignace na všechny veřejné funkce. Jiní jdou ve svých požadavcích ještě dále.

Domníváme se, že sám, pokud nešlo o provokaci proti Vám, jistě chápete, že výše uvedeným jednáním jste ztratil u části našeho národa značnou část morální autority, kterou potřebujete k výkonu své dosavadní funkce…“.

Na náš dopis jsme dostali odpověď  vzniklou situaci nevyjasňující. Pan dr. Pithart tedy jakékoliv jednání s představiteli landsmanšaftu, o němž se v tisku psalo, popíral. Vše vysvětlil výše uvedenými slovy. Pokud však nic nebylo pravda, co SdZ z 20.7.1990 napsaly, nabízelo se právní řešení. Dr. Pithart se mohl obrátit dopisem na redakci SdZ, v tak závažné záležitosti, to bylo nejen jeho právo, ale také i povinnost vůči české veřejnosti, s žádostí o zveřejnění tiskové opravy a o omluvu. Redakce by pak musela zveřejnit text, kterým by celou událost uvedla na pravou míru, společně s omluvou.

Nevíme nic o tom, že by se dr. Pithart na redakci SdZ obrátil. Nevíme nic o tom, že by redakce SdZ tiskovou opravu s omluvou zveřejnila. Lze se proto důvodně domnívat, že vše, co uveřejnily SdZ bylo pravdou. To však by velice otřáslo důvěryhodností nejen pana dr. P. Pitharta, ale i tehdejší a dokonce i současné KDU-ČSL, na jejíž kandidátce pro volby do Senátu ČR tento pán byl. Hrát s prosudetskou a proněmeckou kartou končí prohrou s černým Petrem v ruce nebo i na kandidátní listině.

Dr. Pithart zřejmě rád jezdil do Mnichova. Získal tam ještě jedno prvenství. Byl prvním českým politikem, který překročil práh SdH. „K vrcholnému uznání práce Collegia Carolinum došlo v září 1991, kdy předseda vlády ČR Petr Pithart překročil práh budovy ´Sudetendeutsches  Haus´, aby navštívil ono ´proslulé´ středisko bohemistiky. Pithart byl jedním z disidentů oddaných novému kursu české zahraniční politiky, kteří se snažili přesvědčit národ o jeho růžové budoucnosti v ´nové Evropě´. (Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, Tilia, 2000, str. 143)

Přechod českého tisku do německých rukou

„…novinář Emil Šíp v Kanadských listech napsal, že ´hrana za český tisk začala zvonit od roku 1991, kdy do Čech vtrhla skupina hrobařů z bavorského koncernu PNP. Pithartova vláda neviděla pro politický oční zákal nebezpečí v tom, že bavorský kapitál se zmocňuje sedmé velmoci“. (Bořivoj Čelovský, Konec českého tisku, Tilia, 2002, str.38)

Zmíněná politická choroba byla zřejmě infekční. O něco později ministr zahraničí Josef Zielenec, známý recesista, který  se údajně kdysi snažil založit spolek pro  germanizaci českých zemí, uklidňoval občany: „V současné době nemám žádné signály, které by svědčily o tom, že by zájem zahraničního kapitálu o domácí sdělovací prostředky, včetně tisku, sledoval jiné než ekonomické cíle. Nemám rovněž signály, že by tímto způsobem byly ohroženy státní zájmy ČR.“ (C.d. str. 39)

Dr. Pithart podporoval i privatizaci některých listů. „…privatizační aktivity redaktorů MF krátce po listopadu 1989 podpořené p. P. Pithartem… Finanční machinace kolem prodeje Francouzům i Němcům mi nejsou dost jasné. (C.d., PhDr. J. Hořec, CSc. str. 180) …“Redaktoři, kteří zašantročili  Mladou frontu, si sotva dělali těžkou hlavu z toho, že ji prodali cizincům, ale jistě si rvali vlasy za to, že ji prodali za babku.  Někteří pozorovatelé nazývají tuto transakci ´krádeží´. Václav Žák, šéfredaktor časopisu Listy tvrdí, že nešlo o krádež, neboť pachatelé si nebyli plně vědomi majetkoprávních důsledků svého jednání. Já bych podmínil slovo krádež oxymóronem ´legální krádež´, a to s ohledem na to, že Hvížďala a jeho druhové jednali ve spolku s ministerským předsedou Petrem Pithartem a ministrem financí Václavem Klausem.

Stejným způsobem byla „privatizována´Večerní Praha s novým jménem Večerník Praha. V případě Zemědělských novin Petr Pithart prohlásil, že jejich krádež byla nutná ´jménem demokracie´.“ (C.d. str 32-33)

Je tedy velmi pravděpodobné, že dr. Pithart svým způsobem přispěl i k tomu, aby část  českých novin se dostala do rukou zahraničních, především německých. Nelze předpokládat, že ani on, ani další naši politici, snad kromě Zielence, jak vyplývá z výše uvedeného, kteří se v tomto směru angažovali, „…byli tak naivní a skutečně věřili, že majitelé deníků neovlivňují jejich obsah a že jim jde jen o zisk…“.

Dr. Pithart projevoval též nevšední vynalézavost při tvorbě tiskového zákona. O tom nám něco prozradil jeden německý tiskový manager. „Zmocněnec rodiny majitelů Passauer Neue Presse p. Hirtreiter se na zmíněné schůzce v Brně (r. 2001 – pozn.red.) netajil svými dobrými kontakty s některými českými politiky a disidenty. Pan Hirtreiter před desítkou zúčastněných jmenoval konkrétně Petra Pitharta, jemuž, jak se pochlubil, pomáhal s formulací návrhu českého tiskového zákona. Za zásluhu o mladou českou demokracii považuje dobrý pan Hirtreiter například též i dodávky plakátů pro potřeby sametové revoluce, které svého času údajně sám organizoval pro Prahu.“ (C.d. str. 76)    

Je obecně známou skutečností, že ze SRN proudily dlouhodobě do ČSSR značné sumy marek, tedy ne jen propagační materiály. Disent jako celek se stal tak velkým dlužníkem. Je otázkou dodnes nezodpovězenou, jak např. chartisté spláceli a splatili své dluhy.

Jaký to byl zákon, na němž dr. Pithart, sám právník a v mladých letech dokonce i asistent na Právnické fakultě UK v Praze, pracoval dokonce s pomocí pan Hirtreitra?  „V České republice vešel v platnost zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku 22. února 2000. Je to neuvěřitelné, ale tento zákon neobsahuje ani slovo o tom, kdo může noviny vydávat. A ještě podivnější je skutečnost, že v debatě o této předloze zákona se slovo vlastnictví odvážil vyslovit pouze jeden poslanec – sociální demokrat Zdeněk Jičínský. ´Lituji, že tu teď je samozřejmě určité věci těžké řešit, ale že vlastnické vztahy  v této sféře nejsou upraveny způsobem, který svobodu projevu uspokojivě zabezpečuje.´“ (C.d. str. 21)

Jaké to mělo důsledky? O stavu „českého tisku“ napsala dr. Marie Neudorflová: „ Zároveň redakce velké většiny novin protežují názory, které pravidelně brutálně útočí na identitu českého národa, na jeho velké historické osobnosti i pozitivní stránky jeho historie. Ty jsou běžně a pejorativně nazývány nacionalismem nebo mýty, ačkoli s nimi nemají nic společného. V podtextu většiny těchto článků je často i obhajování naprosto nelegitimních požadavků sudetských Němců a přijímání neobjektivních tradičních německých interpretací českých dějin.“ (C.d. str. 158)

V březnu 1995 vyšlo společné prohlášení sto pěti českých a sudetoněmeckých intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů pod názvem „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci. Je samozřejmé, že  jedním ze signatářů  byl i pan dr. Pithart. Několik vět z tohoto pamfletu: „…Před půlstoletím nařídila československá vláda vyhnání více než tří milionů Němců z českých zemí a ze Slovenska. Stalo  se tak za souhlasu většiny českého obyvatelstva a se schválením vítězných mocností.  Sedm let předtím byla Československá republika okleštěna vnuceným mnichovským diktátem velmocí, což mělo za důsledek její bezbrannost a nakonec ztrátu svobody. Většina sudetských Němců přivítala a podporovalo tuto politiku rozdělení. Dvacet let předtím byli tito sudetští Němci rovněž nuceně přičleněni k československému národnímu státu…Navrhujeme proto neprodleně zahájit jednání mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Obsahem těchto jednání by měly být všechny otázky, které aspoň jedna ze stran považuje za otevřené. … Dále navrhujeme, aby se jednání obou politických reprezentací soustředilo na společný program spolupráce mezi Čechy a sudetskými Němci. Tento program by měl zahrnout umožnění návratu těm vyhnaným, kteří si ho budou dále přát za podmínky, že budou mít stejná práva jako ostatní občané ČR… A navrhujeme konečně, aby Češi a sudetští Němci společně podporovali rozšíření již existující přeshraniční spolupráce mezi sousedícími oblastmi ČR a SRN, jež by postupně měla nabýt podoby, jakou mají v západní části Evropy, již řadu let fungující euroregiony.“

S určitým zjednodušením můžeme říci, že čeští signatáři společného prohlášení viditelně již tehdy, někteří dokonce i mnohem dříve, přejímali nejen terminologii, ale i některé z dílčích či základních cílů landsmanšaftu.

Smiřování s odsunutými Němci, aniž bylo dříve vykonáno vše ke smíření vlastního dosud rozděleného národa, vzbuzuje přirozeně určité pochybnosti. Viditelně jde o nepřirozený postup, vycházející ze zásadně chybně řazených priorit. 

Ohlas na smíření 95 mezi Čechy a tzv.sudetskými Němci byl značně kritický. Mnozí občané byli přesvědčeni, že poškozuje naší republiku. Proto někteří z nich podali podnět k zahájení trestního stíhání jeho signatářů, občanů ČR, pro podezření, že naplnili skutkové podstaty trestných činů.

Z argumentace tohoto podání vyjímáme: „Sudetští Němci žili v hranicích historického území našeho státu, jehož svrchovanost se i dříve vztahovala na celé státní území a na veškeré obyvatelstvo na něm žijící. Princip teritoriality jako předpoklad svrchovanosti je trvalým atributem každého státu. Sudetští Němci ani tím, že dlouhodobě obývali naše státní území nemohli ani jeho část vydržet, či jinak vyjmout ze svrchovanosti našeho státu a vytvořit z něj území, které by patřilo pouze jim jako národnostní menšině. Sudetští Němci byli pouze jednou z národnostních menšin žijících na území ČSR, nikoliv národem. Proto právo na sebeurčení, které patří jen národům, nikdy neměli, nemají a nikdy nenabudou.

Sudetští Němci jako národnostní menšina měli pouze právo přiměřeně se podílet na státní moci. Rozhodli se však pro aktivní účast na rozbití republiky. Toto právo nikdy neměli. Měli však právo vystěhovat se do jiného státu, např. Německa. Pokud zůstali na území republiky, museli počítat s tím, že se na ně bude vztahovat svrchovaná moc čs. státu a v souladu s tím jednat.“

Příslušné státní zastupitelství šetřilo, šetřilo až podání, jak jinak, odložilo.

Připravil: dr. O. Tuleškov