České národní listy

Uprchlíci na půdě druhé republiky 2 - Jan Benda

(Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939)

Vyjasňování kompetencí příslušných úřadů. Státní instituce a vracení uprchlíků

O situaci v Praze a stanovisku ministerstva sociální péče napsalo Právo lidu. „Jest však třeba říci, že ministerstvo sociální péče rychle učinilo všechna potřebná opatření, aby tito nešťastní hraničáři byli alespoň řádně ubytováni a nasyceni. Po této stránce je o ně postaráno a jsou učiněny všechny přípravy i pro další příval uprchlíků z pohraničí. Dnes byli pohoštěni v našem Lidovém domě.“

Následujícího dne informovalo ministerstvo sociální péče okresní úřady, aby uprchlíkům, kteří v důsledku ohrožení života opustili svá bydliště a nedisponovali žádnými finančními prostředky a nebyli povinni vojenskou či jinou veřejnou službou, byla dána prozatímní podpora ze státních prostředků. Okresní úřad měl sdělit ministerstvu počet utečenců ve svém obvodu, jak byli umístěni, a popsat spolupráci s charitativními organizacemi a popřípadě jejich podíl na péči. Zároveň měl také uvést potřebu financí na nejbližší týden. Uprchlíci měli být stále přesvědčováni k návratu do svých domovů.

Když shrneme informace z těchto oběžníků, vyplývá z nich, že úřady považovaly útěk části obyvatelstva z pohraničí za bezdůvodný. Tomuto neopodstatněnému útěku chtěly také zabránit. Rovněž proto péči o tyto osoby pokládaly za dočasnou do uklidnění situace.

Zároveň chtěly znemožnit usazování uprchlíků v Praze, neboť jejich přítomnost v hlavním městě by stěžovala evakuaci a přinášela by také případná zdravotní rizika (např. šíření epidemií).

Obava z případné války potom vedla ke snaze evakuovat ohrožené obyvatelstvo z území vně obranné linie. Na okresní úřad v Aši se 19. září 1938 dostavila deputace, složená z poslance KSČ dr. Jaromíra Dolanského, člena DSAP Andrease Amstättera, bývalého poslance KSČ Emila Russa a komunisty Volköla, a informovala o prováděné evakuaci ze severní části okresu Aš, obce Rossbach (Hranice) a okolí. Evakuované osoby, ženy a děti, celkem asi 60 osob, měly být dopraveny do Chebu. Muži měli být soustředěni v Aši. Na další den připravovali vyklizení samotného města Aše a jižních částí okresu (celkem 500 osob) do Chebu, odkud měli být všichni postupně posláni do dalších okresů. „Okresní hejtman se snažil deputaci přemluvit, aby zabránil hromadnému odstěhování, avšak deputace trvala na svém a žádala o poskytnutí pomoci.“ Delegaci bylo nakonec v tomto směru vyhověno.

Stále více se ukazovalo, že není správný předpoklad vyslovený v důvodové zprávě k zákonu o obraně státu, že náklad na tzv. dobrovolnou evakuaci si musí každý hradit sám (důvodová zpráva k §116). „Neboť není-li možno zabránit takovéto evakuaci, ať již bylo podnětem k ní skutečné nebo jen zdánlivé ohrožení bezpečnosti osobní, nelze zabrániti tomu, aby spolu s majetnými občany, kteří si mohou hradit náklady přestěhování, neopouštěli svá bydliště též lidé méně majetní, popř. lidé úplně bez prostředků.“ Proto ministerstvo sociální péče navrhovalo, že je nutné postarat se o nemajetné uprchlíky z důvodu zachování klidu, veřejného pořádku a branné morálky.

Náhlý pohyb obyvatelstva postupně přispěl k formulování názoru, že i pro budoucnost nelze vyloučit možnost podobného hromadného útěku. Přičemž je třeba počítat, že nucenému odsunu bude zpravidla předcházet nenařízená, neuspořádaná migrace. Proto ministerstvo doporučovalo učinit pro uvedený případ vhodná legislativní a administrativní opatření. Zdůvodňovalo to zejména ohrožením branné síly národa, což mělo v zářijových dnech velkou váhu.

Mezi nejpalčivější problémy, které bylo nutno vyřešit na legislativní úrovni, patřilo podle ministerstva sociální péče především přesné vymezení působnosti zúčastněných úřadů, zabránění překotnému přílivu utečenců do hlavního města, vymezení vhodných míst pro soustředění běženců a určení opatření týkajících se ubytování, stravování, lékařského ošetření, transportu, přípravy barákového tábora apod. Vyřešení těchto otázek mělo proběhnout na meziministerské poradě, kterou mělo svolat ministerstvo vnitra.

Hodžův kabinet přijal na schůzi 21. září 1938 pod nátlakem anglo-francouzské návrhy. Vláda tak vyslovila souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva. Konkrétní modality odstoupení měly být předmětem dalšího jednání. Po přijetí takto závažného rozhodnutí se rozhodla podat demisi.

Přičemž počítala s tím, že přijetí návrhů vyvolá rozhořčení i strach obyvatelstva v pohraničí. Proto k jeho uklidnění mělo přispět prohlášení ministerstva vnitra určené zejména státním zaměstnancům z toho důvodu, aby nedošlo k dalšímu ukvapenému opouštění příhraničních oblastí v mezidobí do provedení nové úpravy na mezinárodním základě, neboť „do jednání Hitlera s Chamberleinem zůstává kompetence státních orgánů a právní řád nezměněn,“ konstatovalo usnesení vlády. Ministr vnitra měl také jednat s představiteli SdP o zabránění výtržnostem a škodám na smíšeném území.

Na schůzi 21. září 1938 byl ministr sociální péče ing. Jaromír Nečas zmocněn k tomu, aby učinil všechna opatření potřebná k usměrnění pohybu civilního obyvatelstva z pohraničního území. V důsledku toho vyvinulo ministerstvo sociální péče příslušnou aktivitu. Od ministerstva vnitra požadovalo součinnost v otázkách vymezení prostoru pro uprchlíky.

Opatření je nutno chápat v souvislosti s případnou válkou, při níž by nevhodné umístění velkého počtu lidí mohlo vyvolat komplikace například při řízené evakuaci. Dále vyžadovalo účinný zákrok proti „zločinnosti nekalých živlů“ při pohybu obyvatel a zajištění vhodných ubikací pro uprchlíky. Vnitro mělo taktéž příslušně instruovat okresní úřady. Otázku dopravy řešilo ministerstvo sociální péče s ministerstvem železnic, prevenci nakažlivých onemocnění především záškrtu potom s ministerstvem veřejného zdravotnictví a zabezpečilo taktéž finanční stránku věci.

I nadále mělo zůstat v tajnosti opatření, že okresní úřady mají všemi prostředky usilovat o to, aby se lidé z jejich okresu nestěhovali. Ve spolupráci s MNO byl vymezen i prostor, do kterého měli být umístěni uprchlíci. MNO bylo proti tomu, aby byli usazeni do prostoru na východ od Vltavy, na jih od Labe a v hlavním městě Praze. I proto se v Čechách trvalo na tom, aby se stěhovali nejdále do sousedního nebo nejbližšího okresu. V zemi Moravskoslezské připadalo v úvahu pro umístění území na sever od vzdušné čáry Moravská Třebová–Místek. Na jihu Moravy potom ve vlastním okrese, v nejkritičtějším případě v okrese sousedním.