Uprchlíci na půdě druhé republiky 1
Uprchlíci na půdě druhé republiky 1
Když shrneme informace z těchto oběžníků, vyplývá z nich, že úřady považovaly útěk části obyvatelstva z pohraničí za bezdůvodný. Tomuto neopodstatněnému útěku chtěly také zabránit. Rovněž proto péči o tyto osoby pokládaly za dočasnou do uklidnění situace.
Migrace obyvatelstva z pohraničí, obývaného v převážné části německy mluvícím obyvatelstvem, probíhala ve třech vlnách. V těšínském případě docházelo k přemisťování především až po obsazení území Polskou republikou. V moderních českých dějinách neexistovala paralela k množství uprchlíků, se kterými se musela druhá republika a její úřady vypořádat.
V této souvislosti bude podstatné zamyslet se nad otázkou, do jaké míry státní instituce s těmito přesuny počítaly, jaká učinily opatření, bránily nějak pohybům obyvatelstva, a jak se jejich názory vyvíjely.
Poměry v německém pohraničí Československé republiky nabraly v druhé půli třicátých let výrazně konfrontační ráz.
Po květnové mobilizaci došlo pod vlivem těchto okolností k prvním nepříliš rozsáhlým odchodům obyvatel z pohraničí (tzv. první vlna), mezi nimiž převažovali židé, kteří opouštěli domovy z důvodu nárůstu antisemitských projevů. Státní správa i pod vlivem toho, že se jednalo o movité civilisty, neřešila sociální pomoc těmto uprchlíkům. Oporu k tomuto svému postoji jí dávala i důvodová zpráva k zákonu o obraně státu (dův. zpráva k §116), která stanovovala, že náklady na dobrovolnou evakuaci si každý musí hradit sám. Toto stanovisko státního aparátu muselo pod tlakem dalších okolností dostát změn.
Po Hitlerově projevu 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku a následném pokusu henleinovců o puč (provázeném útoky proti četnickým služebnám, celnicím a státním úřadům, provázeném sabotážemi a násilím proti Čechům, židům a antifašistickým Němcům),vyhlásila vláda Milana Hodži stanné právo v několika okresech. Zklidnění situace, které slibovalo vládní opatření, měl narušovat Hitlerem založený Sudetendeutsches Freikorps. Jeho úkolem bylo zneklidňovat celé pohraniční území ozbrojenými akcemi. „V noci Hitlerovy řeči se teror na německém území tak rozmohl, že se proud uprchlíků do Prahy značně zvětšil. Vydání pohraničního území četnictvem a policií probudilo u státověrného obyvatelstva pocit, že je vše ztraceno. Tak se zachránili útěkem do českého území,“ takhle charakterizoval svoje pocity jeden z německých demokratů. Vedle různých obav také popsané excesy vedly k masovějšímu odchodu obyvatelstva z pohraničí (tzv. druhá vlna). Převažovali mezi nimi politicky exponovaní Němci a židé. Češi byli v menšině.
Na mnoha místech, v Praze a dalších velkých městech se ve dnech 12. až 15. září 1938 objevili uprchlíci. Jejich kvantita byla však radikálně větší než v předchozích měsících, kdy se jednalo vesměs o jednotlivce. Byla to záležitost, se kterou nikdo nepočítal, neboť se předpokládalo, že evakuace z pohraničí bude probíhat organizovaně na pokyn vojenských složek. Úřady byly překvapeny tímto nenařízeným přesunem obyvatelstva a nevěděly v první chvíli, jaká mají učinit opatření, zejména jak těmto lidem opatřit přístřeší a nutnou výživu. „Na dobrovolný odchod obyvatelstva z pohraničního území nebyly připraveny ani úřady civilní, ani vojenské.“ Obdobně charakterizovaly připravenost státní správy i relace SoPaDe.
15. září 1938 přijely do Prahy první transporty z pohraničí. Jednalo se vesměs o starce, ženy a děti německé národnosti. Jen několik žen bylo doprovázeno svými manžely, kteří se potom, co se ujistili, že jejich ženy a děti byly v bezpečí, navraceli zpět domů.
Na Denisovo nádraží dorazil o osmé hodině ranní vlak o počtu 20 vagónů s utečenci z Varnsdorfu a Niedergrundu (Dolního Podluží), kteří opustili své domovy v důsledku „velkého řádění místních ordnerských tlup“. Na Masarykovo nádraží dojela souprava s uprchlíky z Chebu a Fleissenu (Plesné). Zvláštní vlak, který tam zastavil v dopoledních hodinách, očekávali zástupci dobročinných organizací, kteří pomohli zajistit prvotní stravování a ubytování.
Se zaopatřením přechodného bydlení se vyskytly problémy. Uprchlíci, kteří přijeli na Denisovo nádraží, byli po dobu skoro 10 hodin ponecháni v nádražních vestibulech a na schodech před staničními budovami. Při čekání na rozhodnutí o umístění „budili pozornost kolemjdoucích, kteří měli s nimi útrpnost, hostili je různými potravinami a uspořádali i peněžní sbírky, která vynesla celkem 1344,20 Kč." Nakonec byli umístěni v Baxově domovině, ve Vystěhovalecké stanici v Nových Vysočanech, na Strahovském stadionu či Lidovém domě v Hybernské ulici, kde je navštívila i manželka prezidenta republiky Hana Benešová. (Britský zprostředkovatel v sudetské otázce lord Walter Runciman zavítal mezi uprchlíky na Strahovský stadion.)
Ředitelka sociální péče hl. města Prahy Růžena Pelantová odmítla umístit 500 utečenců německé národnosti, kteří ráno 15. září 1938 přijeli na Denisovo nádraží, s ohledem na to, že to již není jejich kompetence, neboť se uprchlická otázka měla řešit téhož dne na ministerstvu sociální péče.
Odpoledne proběhla zmíněná porada o zaopatření „lidí na útěku“ (jejichž počet v Praze dosahoval už 2000 osob) a o postupu k zamezení dalšího hromadného odchodu obyvatelstva z pohraničí „z bázně před pronásledováním politickými odpůrci“. Na této schůzi vznikl návrh oběžníku, který byl nakonec vydán v pozměněné podobě 16. září 1938. Nerealizovaný náčrt obsahuje některá důležitá fakta. Poukazuje na hromadění většího množství uprchlíků z pohraničí (sociálnědemo-kratického, komunistického politického smýšlení nebo československé národnosti) ve vnitrozemí, kteří se obávali o svou bezpečnost. Aby se předešlo šíření paniky, mělo být dalším migracím zabráněno domluvou či upozorněním na učiněná opatření apod. Pokud by se nedaly zpochybnit obavy občanů o vlastní bezpečnost, mělo se působit na dobročinné organizace a ústavy, aby zajistily jejich umístění ve vlastním okrese.
Upravený cirkulář zdůvodněný zamezením „hromadného spontánního odchodu obyvatelstva z pohraničí“ byl vydán 16. září 1938 Zemským úřadem v Praze se souhlasem ministerstva vnitra a požadoval od všech okresních úřadů zabránění věcně neopodstatněného hromadného opouštění bydlišť obyvatelstvem pohraničí, a to všemi dostupnými prostředky. Ve zvláštních případech, kdy byl útěk z místa pobytu věcně zdůvodněn např. izolovanou polohou, vážnými srážkami apod., měly být uprchlé osoby soustřeďovány na vhodných místech vlastního okresu, nejvýše však v sousedním okrese. Zejména se mělo zabránit stěhování do Prahy. Za pomoci dobročinných organizací měla být sociálně slabým utečencům poskytnuta účinná pomoc, především ubytování a stravování. Zda budou poskytnuty finanční prostředky ze státního rozpočtu, nebylo doposud jasné.
O situaci v Praze a stanovisku ministerstva sociální péče napsalo Právo lidu. „Jest však třeba říci, že ministerstvo sociální péče rychle učinilo všechna potřebná opatření, aby tito nešťastní hraničáři byli alespoň řádně ubytováni a nasyceni. Po této stránce je o ně postaráno a jsou učiněny všechny přípravy i pro další příval uprchlíků z pohraničí. Dnes byli pohoštěni v našem Lidovém domě.“
Následujícího dne informovalo ministerstvo sociální péče okresní úřady, aby uprchlíkům, kteří v důsledku ohrožení života opustili svá bydliště a nedisponovali žádnými finančními prostředky a nebyli povinni vojenskou či jinou veřejnou službou, byla dána prozatímní podpora ze státních prostředků. Okresní úřad měl sdělit ministerstvu počet utečenců ve svém obvodu, jak byli umístěni, a popsat spolupráci s charitativními organizacemi a popřípadě jejich podíl na péči. Zároveň měl také uvést potřebu financí na nejbližší týden. Uprchlíci měli být stále přesvědčováni k návratu do svých domovů.
Když shrneme informace z těchto oběžníků, vyplývá z nich, že úřady považovaly útěk části obyvatelstva z pohraničí za bezdůvodný. Tomuto neopodstatněnému útěku chtěly také zabránit. Rovněž proto péči o tyto osoby pokládaly za dočasnou do uklidnění situace.
Zároveň chtěly znemožnit usazování uprchlíků v Praze, neboť jejich přítomnost v hlavním městě by stěžovala evakuaci a přinášela by také případná zdravotní rizika (např. šíření epidemií).
Obava z případné války potom vedla ke snaze evakuovat ohrožené obyvatelstvo z území vně obranné linie. Na okresní úřad v Aši se 19. září 1938 dostavila deputace, složená z poslance KSČ dr. Jaromíra Dolanského, člena DSAP Andrease Amstättera, bývalého poslance KSČ Emila Russa a komunisty Volköla, a informovala o prováděné evakuaci ze severní části okresu Aš, obce Rossbach (Hranice) a okolí. Evakuované osoby, ženy a děti, celkem asi 60 osob, měly být dopraveny do Chebu. Muži měli být soustředěni v Aši. Na další den připravovali vyklizení samotného města Aše a jižních částí okresu (celkem 500 osob) do Chebu, odkud měli být všichni postupně posláni do dalších okresů. „Okresní hejtman se snažil deputaci přemluvit, aby zabránil hromadnému odstěhování, avšak deputace trvala na svém a žádala o poskytnutí pomoci.“ Delegaci bylo nakonec v tomto směru vyhověno.
Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939", autor Jan Benda. Vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013
