Únava
Únava
Hnusnosti kalných oken uprášených,
černě škvárových cest a zlého, zlého,
které se vleče, opakuje! Tisíce truchlých očí
a nohou těžce škobrtavých, všeho toho, všeho,
ať zrak se bez útěchy kam chce stočí,
těch hadrů, vředů, utrpení jsem už syt —
ten život vlastně něco strašně cizího je,
sám sobě lhostejný kus agonie,
že snad už ani sám nestojí o to, by byl žit.
Ach, kde jen, kde
něco světlého ještě sídlí, radost pobývá,
kam štěstí dělo se, kam lehkost perlivá,
úsměvy života, kde půvab, něha, svěžest je,
kde, v kterých končinách je naděje,
kam uprchlo to vše a co se s tím vším stalo,
co kdysi život žádoucím a sladkým činívalo?
Či snad to ani pravda není,
snad jenom zdáním bývala všechna potěšení,
snad radost, štěstí, jas života jsou
v skutečnosti jen ilusí, čarovnou domněnkou —
ale ta bída ohavná, jež hlodá mne až v dřeni
ducha a těla, ne, ta není představou,
ach, žel, ta fantasií není!
Jak šerý, tesklivý, je všechněch věcí rub!
V pravdě je život předražený kup,
když takto se jen cenou utrpení platí;
hořkost a zklamání, toť všechno, co on dá ti,
sám sobě marný, nicotný a protivný,
tak jako ty zas sobě; oj, vy moje dny,
jak chcíple uplýváte, chodem hlemýždím —
ach, kdypak doma růže kvésti uvidím?
Básně z koncentráku, Josef Čapek
