České národní listy

Ukrajina podle Arestoviče? Samé otazníky

Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB Mor. Třebová

Tak jsme dostali od pana poradce presidenta Zelenského, Oleksije Arestoviče, perspektivní obraz Ukrajiny. Obraz nevzbuzující pražádné dobré perspektivy.

Jak je tomu u prognostiků vždy, lze k nim přistupovat podle vzorce ANO i NE.

V čem se podle mne pan Arestovič zásadně mýlí - a kde má pravdu? I pro historika východní Evropy věc složitá - ovšem též  dílčím způsobem objasnitelná.

Pan Arestovič vypočítává pět národností, které podle něho vytvořily etnické složení současné Ukrajiny. Jsou to tyto národnosti - krymskotatarská, ruská, ukrajinská, židovská a polská. A právě zde se podle mne i podle historiků Zakarpatí (podle nás Podkarpatské Rusi) zásadně mýlí. Proč? Opomenul - ať již z politických nebo jiných důvodů - národnost rusínskou! A my se ptáme zcela oprávněně - kam zmizeli panu Arestoviči RUSÍNI? (Odhlédněme zde od mikroskupin jiných etnik - Rumunů, Arménů, Turků, etc.)

Existence rusínské národnosti je mimo veškerou pochybnost již celá staletí - pouze ji neuznávají nacionalisté Ukrajiny a současná ukrajinská moc. Rusínskou národnost v dějinách uznaly i okolní státy, byť neochotně a proti svým geopolitickým nárokům, jako Maďarsko, Rumunsko. 

Jediný stát v dějinách, který přiznal Rusínům veškerá práva, bylo Československo. 

To jsou nepopiratelná historická fakta, a kdo chce, může si o tom přečíst například i mou knihu "Syn Karpat", kde je citována další obsáhlá historická, geografická a sociologická literatura (Syn Karpat, vyd. Jarošová Brno 2008, dostupná v Mor. zemské knihovně a knihovně Mor. zemského muzea v Brně, v Praze v Hlávkově nadání, k presenčnímu studiu). Stejně tak nalezne poučení v knihách rusínských historiků jako jsou D. Pop, V. Jovbak a  u jiných. 

Soustavné utajování a znevažování čili diskriminace Rusínů současnou Ukrajinou vyvolává nejen iredentistické tendence, ale i nároky Maďarska a Rumunska, slibujících Rusínům autonomii. Pak ovšem se k nárokům Polska a Ruska na určitá území Ukrajiny připojuje i Maďarsko a Rumunsko, což pan Arestovič ze své prognózy neoprávněně vytěsnil.

 Přičemž z hlediska historického legitimismu by na Podkarpatskou Rus mělo bývalo nároky i Československo, kdyby nebylo zničeno tzv. rozdělením, de facto rozbitím. Ale v reálné historii kdyby neplatí. 

Takže v současné hře o území Ukrajiny zůstávají Polsko, Uhry a Rumunsko. (Odhlížíme zde od Běloruska, jež zachovává rozumné přístupy k otázce.)

Co pan Arestovič vidí v perspektivě Ukrajiny reálně, pravdivě? Především v okolnosti, že při vytvoření etnicky monolitního státu přijde Ukrajina reálně o části dosavadního území - což je nepochybný fakt. Ovšem na druhé straně nesprávně uvádí jako příklad Polsko, které prý přišlo o 59 procent svého území.  Pan Arestovič ovšem neuvádí žádný historický příklad, jako územní změny po vytyčení Curzonovy linie po I. světové válce, a neuvádí ani "ziemie otzyskane" získané poválečným záborem po II. světové válce. 

Čili rýsuje se tu perspektiva (zatím jen in spe!), že Ukrajina definitivně ztrácí nejen Krym, ale i jižní černomořské pobřeží, a stane se státem vnitrozemským - jako Česko, Slovensko,  nebo Srbsko, odtržené od Černé Hory, uvedu-li pouze určité slovanské země.

Dále se pan Arestovič mýlí v tezi o budování "multikulturního státu". Po takové válce, jež z občanské války vyústila v proxy válku zatím evropských rozměrů?? Podle mne ani omylem. 

Etnická zášť, vzniklá  a prohloubená podle mne jednoznačně z viny Západu a vlastní ukrajinské vlády, nepomine ani po skončení války. Naopak - potáhne se celé další generace, které nezapomenou na své oběti, tak jako antifašisté Evropy na rozdíl od svým vládnoucích tříd dodnes nezapomínají na zvěrstva a oběti Velkoněmeckého Reichu.  

Zločiny totiž nejsou národnostně nehmotné! I to podle mne je a bude jeden z hnusných výsledků dnešní války na Ukrajině. Budoucí "multikulturalismus" Ukrajiny podle mne je nevratně zničen v samém zárodku.

Nakonec připomeňme správný postřeh pana Arestoviče v tom smyslu, že Ukrajina i po skončení války bude prožívat éru daleko těžší, nežli byla samotná apokalypsa války. Tím nemám na zřeteli pouze obtíže obnovy totálně zničené země. Mám na mysli - a to má zjevně na mysli i pan Arestovič - nevratné škody vzniklé absolutními poválečnými traumaty obyvatel. Traumaty, která budou trvat celá desetiletí, traumaty, která vedla a ještě povedou k vylidňování země , další emigraci ze země, spálené zevně i uvnitř lidu. Alespoň k částečné nápravě budou třeba celá dlouhá desetiletí nejen hmotné, ale zejména duchovní obnovy lidu, který se bude muset zbavit mocenských imperialismů a upírství banderismu a přidružených fašismů svého typu.

Přál bych Ukrajincům, aby se jim to jednou zdařilo, a aby se navrátili do rodiny slovanských států bez převažujícího záští a agresí minulosti. Bude to však nesmírně obtížné, právě tak, jak je to dnes stejně obtížné  po otřesném  zločineckém rozbití Jugoslavie Západem, zejména Německem a USA, a po uloupení Kosova. Což platí i pro jiné státy, dnes pomoci mefistofelského Západu rozeštvávaných až k etnickým sebevraždám...I právě proto je tak důležitý MÍR pro oba účastníky bratrovražedné války. 

MÍR co nejrychlejší a nejtrvalejší. MÍR, který vylučuje vojenskou angažovanost  třetích stran, a zejména vylučující  válečnickou angažovanost současné americké administrativy.