České národní listy

Otec byl profesor českého reálného gymnázia v Trutnově (obor latina, francouzština). Byl činný v Národní jednotě Severočeské, za českou menšinu byl druhým náměstkem starosty a v září 1938 dokonce starostou.

Mé dětské vzpomínky jsou neúplné a v podstatě jsou vzpomínkami rodičů. Poměry se zradikalizovaly v letech 1934-35, po vystoupení K. Henleina v Trutnově. Bylo mi tehdy sedm let. První rodiči nezprostředkované dojmy byly z voleb v květnu 1938, kdy na všech rozích byla kandidátka SdP, německé děti běhaly s nafukovacími balónky, označenými číslem 12. Můj čtrnáctiletý bratr jeden takový balónek propíchl špendlíkem, a ten německý kluk si pak k nám domů přišel stěžovat.

V září 1938 po útěku nacistického starosty města a po zajištění prvního náměstka starosty, Němce dr. Kellnera, českou policií, převzal otec funkci starosty. Funkci problematickou, v níž měl přispět k uklidnění situace ve městě. Vzhledem k tomuto postavení ve vedení města a vzhledem k vývoji mezinárodní situace jsem se cítili velmi ohroženi.

Bezprostřednímu opuštění domova předcházela zářijová noc (datum si již přesně nepamatuji),kdy nikdo z rodiny nespal. Z okna bytu v českém družstevním domě, vedoucího na náměstí, jsme se dívali na řvoucí zfanatizovaný dav Němců, skandujících nacistická hesla. Němci si vynutili vstup do kostelní věže, uprostřed noci zněly zvony, čeští policisté měli zákaz zasahovat.  Náš odjezd ranním vlakem po oné noci byl kvapný. Jela jen maminka, bratr a já, s nejnutnějšími věcmi, které jsme uvezli. Jeli jsme k babičce do Lázní Bělohradu a jela s námi také čtyřčlenná rodina tatínkova kolegy, prof. Mudrocha, která jinou možnost neměla. Asi měsíc jsme žili s nejasnými představami o budoucnosti. Dvě rodiny ve stísněných poměrech malé vilky v Lázních Bělohradu.

Mezitím bylo české gymnázium z Trutnova přemístěno za nepředstavitelných potíží do Úpice. Město Úpice poskytlo školu i byty českým profesorům. Čtyři z nich byli ubytováni v objektech židovských továrníků, kteří stačili emigrovat. Ve mně více než faktické vzpomínky zůstaly po letech dojmy z psychózy tohoto času. Strach o tatínka, strach z toho, co bude.

Po 15. březnu 1939 nařídily německé úřady vrátit veškeré sbírky a inventář českého, tehdy vlastně nového a dobře zařízeného gymnázia zpět do Trutnova a konečně koncem roku 1940 zrušili okupanti gymnázium v Úpici vůbec. Většina žáků a profesorů začala dojíždět do Jaroměře. Dojíždění bylo složité. Časně ráno Úpice – Svatoňovice autobus, pak více než hodinu cesta vlakem, v zimě vymrzlým, skoro neosvětleným a zatemněným. Při tehdejší zásobovací situaci bylo dojíždění tří lidí z jedné rodiny (otec, bratr a já) od rána od večera neúnosné. Pak se nám podařilo přestěhovat se do Jaroměře.

Události roku 1938 hodnotím jako tragické. Soužití Čechů s Němci bylo před nástupem nacismu obstojné a korektní, i když víme, že po staletí bylo čas od času problematické.

PhMgr. Jarmila Kočvarová, tehdy Trutnov