Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trojský kůň přicvalal do „Táborského manifestu“

25. 4. 2020
Trojský kůň v „Táborském manifestu“
Zdůrazňujeme, že v  manifestu je řada dobrých a dokonce i znamenitých požadavků. Chceme však mluvit nikoliv o nich, ale jednom zcela konkrétním bodu, který je, jak jsme plně přesvědčeni, kamenem úrazu celého textu a znevážením manifestu. O co jde? Citujeme: “POŽADUJEMEaby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997.“ (Jak lehce lze slova „s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997“ vypustit a nahradit je následujícími slovy: „s českým právním řádem a normami mezinárodního práva“. Samozřejmě lze navrhované ustanovení podle potřeby rozvinout a upřesnit. Pokud ani na tuto navrženou minimální změnu nebudou mít zájem autoři Manifestu přistoupit, pak nebude možné zabránit i výkladu, že  zřejmě určitým silám jde o nějaké dalekosáhlejší zájmy, které jsou zatím skryté. Škoda, že text Manifestu neobsahuje i poukaz na to, že někteří němečtí politici, především ti tzv. sudetoněmečtí, ale též i kancléřka A. Merkelová, se nepřípustným způsobem vměšují do našich vnitřních záležitostí, že zcela neoprávněně nás obviňují z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i genocidy.
Celá levice, středové i pravicové vlastenecké subjekty v době projednávání návrhu Česko–německé deklarace (ČND či Deklarace) se postavily proti jejímu přijetí. V. Filip dokonce Poslanecké sněmovně PČR navrhl odmítnutí návrhu ČND . I jeho hlavní vystoupení v Poslanecké sněmovně PČR jsme vyvěsili. Doporučujeme si ho znovu přečíst. Tlumočil totiž zcela zásadní stanovisko komunistů k Deklaraci. Obdobně smýšleli o Deklaraci i funkcionáři a členové Klubu českého pohraničí. Za ta léta, co uběhla od podpisu Deklarace, jsme nezaznamenali pokusy nově definovat vztah levice či dalších vlasteneckých sil k ČND.
Až nyní se objevil poukaz na deklaraci v textu manifestu. Ze souvislostí lze odvozovat, že tvůrci manifestu tímto poukazem na ni ji „rehabilitovali“ a znovu uvedli na politickou scénu. Nikdo nám nevysvětlil důvody tohoto obratu několika „tvůrců“ manifestu a změnu jejich pozic k Deklaraci.
Za středové vlastenecké síly vztah k ČND vyjádřilo nejlépe Memorandum, pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko–německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (dále jen Memorandum), podepsané profesory V. Pavlíčkem, Lužou, Valentou a dalšími osobnostmi českého vlasteneckého života. Z jejich zmíněného dokumentu citujeme: „ V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.
Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.“
Pokud někdo má pochyby o nutnosti „opravit“ Táborský manifest ve zmíněném bodě i po prostudování Memoranda, doporučujeme věnovat pozornost obsáhlému textu prof. JUDr. M. Potočného, DrSc., který vystupoval i v procesu tvorby a projednávání Deklarace. Citujeme několik vět z jeho článku „Česko–německá deklarace neřeší všechny sporné otázky“:
Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost  a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva.“
Z uvedeného vyplývá, že nemůžeme jinak, než požadovat, aby bolavé a zanícené místo Manifestu bylo řádně ošetřeno, nejlépe z textu vypuštěno. Chybovati je lidské, stejně tak jako chyby napravovat, odstraňovat. Pokud k tomu nedojde, nemůžeme Táborský manifest považovat za dokument, který bychom mohli plně akceptovat. Důvody jsme v krátkosti uvedli. Důsledkem vzniklé situace může proto být rozdvojení vlasteneckých sil. Kdo za něj odpovídá, je jasné. My to nejsme! Naopak i za této situace naléháme na udržení zásadní jednoty vlastenecké fronty.

Dr. O. Tuleško

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář