Třenice se stupňovaly v pranice nenávist a nadávky
Třenice se stupňovaly v pranice nenávist a nadávky
Narodil jsem se v České Lípě ještě v době rakousko-uherské monarchie v roce 1913. Češi tvořili jen malou část tamějšího obyvatelstva. Teprve po vzniku republiky sem nastal příliv českých lidí. Česká škola až do roku 1919 nebyla, a tak tehdy děti byly nuceny navštěvovat školu německou.
Sám jsem měl to štěstí, že od 1. třídy obecné školy jsem již chodil do české školy. Němčinu však v tehdejší době ovládal snad každý Čech. Naše tolerantnost však umožňovala a podporovala rozpínavost Němců, a ti neměli ani snahu učit se naší řeči. Bylo to patrné i v kamarádských vztazích, kdy se např. ve skupině čtyř Čechů a dvou Němců mluvilo jen německy. Od vzniku republiky byla úřední řeč sice česká, ale úřadovalo se ve dvou jazycích. Úřední doklady byly dvojjazyčné a já sám vlastním dokonce některé doklady (dom. list apod.) německo-české. Takovým způsobem „trpěl“ německý národ pod vládou Československé republiky.
Přesto probíhal život až do třicátých let bez konfliktů. Majetní byli jenom Němci, vlastnili veškeré obchody, výrobny a továrny. Češi pak většinou byli dělníci a později zaměstnanci ve státních službách – ČSD, pošt a úřadů. Jelikož tato kategorie byla většinou pod definitivou, uzavíralo se oboustranně mnoho smíšených manželství, a tím byl postoj těchto Němců loajální.
V třicátých letech, kdy nastala světová hospodářská krize, začaly prvé střety. Němečtí podnikatelé zaměstnávali v prvé řadě Němce, čeští, kterých bylo poskrovnu, zase své lidi. Začal tím nejen existenční boj, ale i národnostní třenice, zvláště po politických událostech v sousedním Německu. Majetná německá vrstva okamžitě uvítala své vůdce, a to Henleina a Franka, začaly provokace. Německá rozpínavost rostla a vrcholila v požadavcích směřujících k samosprávě, jejíž uskutečnění Němci spatřovali v připojení k říši.
Přátelské vztahy mezi Němci a Čechy začaly mizet a u většiny Němců se projevilo národnostní uvědomění a sounáležitost s německým národem. Třenice se stupňovaly v pranice, nenávist a nadávky. To byl konec ideálního soužití obou národností. Provokační manifestace se střídaly, docházelo k vzájemnému napadání slovnímu, někdy i k fyzickému.
Nemohu nezapomenout na komickou událost při jedné manifestaci, kterou pořádali Češi. Průvod procházel městem byl s chodníků sledován obyvatelstvem a provázen kladným i záporným ohlasem, a tu se vynořila německá soukmenovkyně malého vzrůstu, zato mohutného řevu, měla s sebou stoličku, na níž vystupovala, aby ji bylo vidět, a křičela po celou dobu, než průvod přešel. Pak vzala stoličku a poklusem průvod předbíhala a provolávala: Nieder mit der Gummiknittelregierung! Státní policie přihlížela pobaveně, ale byl to úkaz, jak se nechali Němci zfanatizovat.
A v té době jsem byl povolán k vojenské službě, ze které jsem se již domů do České Lípy nevrátil. Rodiče a sourozenci mě o dalších událostech informovali při náhodné návštěvě o dovolených.Potyčky se stupňovaly a vztahy se sousedy, které kdysi byly přátelské, zanikly, neboť jejich krédo nyní bylo: nejdříve jsem Němcem, pak partajník a pak teprve ostatní. Byla vyhlášena branná pohotovost státu. Byl jsem odvelen na hranice a služební povinnosti pak již nedovolovaly další návštěvy rodičů. Jak probíhala evakuace naší rodiny, jsem se dověděl teprve až mnohem později. Znalost němčiny mě připoutala služebně do posledního sledu a ústupu z hranic. Otec, který pevně věřil, že se budeme bránit, otálel se stěhováním přes výhrůžky a napadání ordnery. Tak v poslední chvíli vojáci ustupující z hranic naložili naši rodinu i s nejnutnějším šatstvem a peřinami, a to bylo také vše, co jim zůstalo. Tím jsem i já přišel o své civilní svršky a po demobilizaci jsem pak byl nucen chodit nějaký čas do zaměstnání ve stejnokroji. Zaměstnání jsem našel v Libochovicích n. Ohří, kde jsem zakotvil již natrvalo. Jindřich Smolík, tehdy Česká Lípa
