Tomáš Garrigue Masaryk - prezident Osvoboditel I 1
Tomáš Garrigue Masaryk - prezident Osvoboditel I 1
Problém malého národa
Stará otázka znovu aktuální .
Musíme konečně žít sobě, žít kladně a beze strachu.
Jít bez bázně svou vlastní českou cestou.
T.G.Masaryk
Píše se rok 1886. Česká veřejnost žije už 26 let obnoveným politickým a spolkovým životem. Političtí vůdcové formulují státoprávní program. Jsou v trvalém napětí s vídeňskou vládou, narůstají antagonismy. Zápasí se o uznání českého jazyka ve školách a v úřadech, spory se vedou o zřízení každého jednotlivého českého gymnázia, každé střední školy. Proti sobě stojí Češi a Němci, o politickou strategii a taktiku vedou spory dvě strany, Staročeši a Mladočeši. Teprve nedávno /1882/ byla rozdělena pražská universita na českou a německou. Česká byla velmi chudě vybavena a jen někteří profesoři tu přednášeli česky. Shodou okolností právě profesoři české university, Gebauer, Masaryk a Goll vypověděli v té době boj proti pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Ten spor v skrytu doutnal již od doby, kdy se RKZ objevily, od r.1817, 1818. Plně se však rozhořel na stránkách časopisu Atheneum, který Masaryk založil r.1883 jako „list pro vědeckou literaturu a kritiku“. V souvislosti s rukopisným bojem skupina horlivých Masarykových stoupenců založila r.1886 časopis Čas „na podporu vědeckého bádání a historické pravdy proti povrchnosti a prázdnému vlastenčení“.
Úvodní článek do nového časopisu napsal mladý talentovaný literární historik a kritik H.G.Schauer /1862-1892/. Článek pojmenoval „Naše dvě otázky“ a kritizoval v něm českou národní a kulturní malomoc, litoval, kolik sil se vyplýtvá ve zbytečných žabomyších válkách. Stála ta námaha za znovuvzkříšení národa zato? Máme dost sil na samostatnou kulturní tvorbu? Neměli bychom svou tvořivost uplatňovat v rámci větší a zavedené kultury německé? A dokáže hodnota námi vytvořené kultury zabezpečit naši existenci před odnárodněním? /Čas 26.12.1886./ Článek vzbudil svou skepsí u české veřejnosti všeobecné pohoršení. Byla skepse oprávněná? V době, kdy Schauer psal svou úvahu, nejstarší buditelé již dávno nebyli mezi živými. Už jen v historické paměti trvala generace Dobrovského i Jungmannova. Už jen svým dílem žil Kollár, Purkyně, Palacký, Šafařík, Čelakovský, Tyl, Mácha, Erben, Němcová, Mánes, Havlíček, Smetana, Hálek..Každý z těchto /a řady jiných/ zakladatelů i pokračovatelů svým životem a dílem dosvědčil, že stojí za to rozvíjet kulturu svého národa. Učenec, vědec, sběratel, překladatel, spisovatel, básník, malíř, hudebník…ukazovali národu jeho dějiny, odkrývali jeho duši, jeho vnitřní osud. Probudili jeho sebeuvědomění, sebepoznání. Inspirovali, podněcovali, povznášeli. Dali prožít vítězství i prohry, sny, touhy, radosti i zklamání, nejistoty hledání i vzácné štěstí úspěchu. Uvedli jej do světa fantazie, poesie, krásy. Jak by to bylo možné v rámci kultury jiného národa? A tak jako pokračuje život národa ve sledu jeho generací, tak pokračuje i život jeho kultury, stále otevřený, stále nedokončený. Schauer byl mladším současníkem žijící generace takových tvůrců jako byli Neruda, Dvořák, Zeyer, Čech, Fibich, Jirásek, Aleš, Vrchlický, Janáček a – v neposlední řadě – Masaryk. Ti a mnozí jiní, nejmenovaní /jde nám o příklad, nikoli o úplnost/ nepochybovali, pracovali, tvořili. A po nich přicházeli po celé následující století další tvůrci naší kultury, a je naší hanbou, že na ně zapomínáme.
Pro Masaryka nebylo pochyb o významu úsilí potvrdit existenci a povznést úroveň vlastního národa. Svědčí o tom jeho celoživotní dílo. Ale vyslovil se k dané otázce i přímo svou úvahou „Problém malého národa“ / přednášky pro krajany v Chicagu 1902 a péčí Sokolské organizace pro veřejnost v Kroměříži 1905/. Nemůžeme citovat dílo celé, ale zasloužilo by si to. Jako příklad realistického pohledu na naše postavení v Evropě, jako příklad důvěry a přesvědčivé samozřejmosti Masarykova postoje proti oslabené mravní vůli, za novou energii, za poctivou práci, která nikdy nekončí.
„….I národ malý může být uvědomělý, kulturní, svéprávný, samostatný duchovně i politicky. To není ještě zlo, být národem malým. Malost je v tom, že člověk neprohlédne a nehledá prostředky k odstranění své malosti. Velcí národové mají také těžké problémy jako my. Když jsme národ menší, máme jiné prostředky, jako člověk, který má chaloupku, nemůže pracovat takovými prostředky jako ten, kdo má palác. Ale je otázka, nemůže-li být člověk v chaloupce šťastnější, vzdělanější než člověk v paláci. Ovšem běda mu, bude-li se opičit po tom, kdo má palác. Národní myšlenka je humanitní myšlenka, všichni národové tvoří lidstvo. Láska k vlastnímu národu neznamená nenávist k národu jinému. Ne národ, ale stát může utlačovat. Ve jménu humanity žádáme práv svého jazyka. Národ politicky samostatný nemá jistě příčiny přemýšlet o zachování jazyka. Mluví-li se o jazyce, myslí se obyčejně to, co se jím podává. Myšlenky a city, uložené hlavně v dílech básnických. Básník právě proto působí více než spisovatel vědecký, že klade důraz na cit. Krásná literatura nás národnostně vychovávala a vychovává dosud. Otázka cti národa je otázka cti každého jednotlivce. Vzájemná závislost všech států a národů, velkých i malých , neustále roste. Mezinárodní vázanost hospodářská a technická, kulturní i politická se stále zvětšuje. Světová centralizace pokračuje přes občasné zvraty. Musíme se jako národ malý zapojit do této humanitní tendence světové. Otázku českou musíme stále řešit jako otázku světovou. Musíme se spojovat s jinými národy, musíme dbát o růst autority mezinárodní. Ale především, jako členové malého národa nesmíme nikdy zapomínat, že „každý z nás musí být z křemene, aby byl celý národ z kvádrů“ / Jan Neruda/.“
