To není xenofobie
To není xenofobie
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Na okraj globálních paktů o migraci
Co cítím k arabské kultuře? Mám ráda maurský sloh, maurské chrámy, paláce, zahrady. Ve španělské Andalusii je můžeme dodnes obdivovat. Vážím si toho, že arabští učenci ve středověku dochovali a zprostředkovali Evropě řeckou antiku, filozofii a vědu.
A k tomu nám dali desítkovou soustavu a arabské číslice, zprostředkovali papír z Číny, zavedli bezplatné školy, lékařské operace, umělé zavodňování, náboženskou snášenlivost. Zasloužili se jedním slovem o pokrok v Evropě. A připomeňme ještě krásu pohádek „Tisíce a jedné noci“ a veršů „U studny Zemzem.“ Ale to vůbec neznamená, že souhlasím s migrací utečenců z arabských zemí.
Poznali jsme, že dějiny tvoří pásmo přespletitých křížících se dějů. Po řadě staletí je i arabská kultura dnes jiná, vyznávají ji jiní, jinde a jinak, ponejvíc v několika arabských zemích. Pro nás zdálky spojuje tyto země hlavně jejich náboženství, islám, ale i ten se u nich vyznává různě, s odlišnostmi ve věrouce i v normách pro životní praxi. Je nepopiratelným faktem, že to byly nejdříve evropské a pak světové mocnosti, které tak či onak způsobily v řadě arabských zemí současný neutěšený stav, bezvládí, nepokoje, války, bídu, celospolečenský rozvrat. Válečné konflikty a revoluce proti autoritářským režimům, které měly nastolit demokratickou vládu, se pravidelně zvrtly v revoluce za radikální islám v pojetí té které sekty. A státy, které až dosud relativně dobře prosperovaly (máme o tom zprávy očitých svědků), se rozpadly v kolbiště znepřátelených kmenů a nesnášenlivých náboženských sekt. Jsme zpraveni o tom, jak se dnes žije přijímá výzvy zvěstovatelů „lepšího života“, který je prý možno najít v Evropě. Života bez válek, v klidu a míru a v blahobytu. A tak exil! Dobrovolné vyhnanství! Opustit rodnou zemi a nastoupit dobrodružnou, nebezpečnou, předlouhou pouť za lákavou vidinou!
Exil známe z dějin, dokonce i velice nedávných. Politické konflikty, zápasy o moc a poté násilí vítězné strany vytvářejí situaci plnou nejistoty a neklidu. Stojí proti sobě noví uchvatitelé moci a jejich oponenti, disidenti. Být disidentem, mít jiné politické přesvědčení a vyvíjet jiné politické aktivity, než které současná vláda vyžaduje, je nebezpečné. Za vyhrocených podmínek hrozí násilné persekuce ze strany vládnoucí moci a pronásledovaným nezbývá, než opustit vlast, odejít do exilu a žádat v cizí zemi ochranu a azyl. To ovšem není případ současné masové migrace. To jen prospěcháři z iniciování a provádění migračního přemísťování to tak vysvětlují a dožadují se (z propagačních důvodů) lidskosti, humánního pochopení a podpory údajně pronásledovaných.
V současné době se valí do Evropy tisíce imigrantů z arabských zemí, z Blízkého východu i z Afriky. Ne desítky ani stovky politických uprchlíků, jak to bylo v minulosti, ale lavina nepředvídatelného rozsahu. Muži, ženy, děti, všichni podstupují strastiplnou cestu po souši i po moři. Obětují své úspory, aby získali průvodce či převáděče a dopravce. Snad všudypřítomná blízkovýchodní válka probudila beduinské sklony někdejších kočovníků? Hledají „zaslíbenou zemi“, jako kdysi Mojžíš, prchající se svým lidem z Egypta? Přijmou tu „zaslíbenou zemi“ v Evropě vděčně, i když vyznává jiná přesvědčení a nic nedbá na Alláhovu vůli? Přijmou přístřeší v Evropě „s úctou a láskou“ (jak čteme opakovaně v arabských pohádkách) nebo se skrývanou nenávistí a s odhodláním pomstít všechny křivdy a všechna příkoří, kterých se nositelé euroamerické civilizace na arabských národech dopustili? Nevíme. Kdo z těch imigrantských zástupů splňuje podmínky pro udělení azylu a kdo nikoli? Nevíme. Teprve dodatečně to prý budou Evropané zjišťovat a kdo podmínky nesplní, bude vrácen zpátky. Svědčí to nejen o nedostatku předvídavosti, racionality, ale i lidské ohleduplnosti na straně těch, kdo se nepokusili od počátku imigrační proud nejen diferencovat a legalizovat, ale v té zarážející kvantitě imigrantů tomu „stěhování národů“ předejít.
Dědictví evropské kultury nás zavazuje. Naším úkolem je ctít evropské kulturní tradice, rozvíjet je a chránit. Nedopustit multikulturní „tavící kotel“, v němž se promísí s kulturami jinými a zanikne ve své podstatě, ve svém charakteru, ve svém poslání. Naším vyznáním není údajný multikulturalismus, míchání a míšení kultur bez respektu k jejich odlišnostem, ale interkulturalismus, úcta ke kultuře vlastní a psnaha poznat, respektovat, ocenit kultury jiné, teré vznikly v jiných zemích a tam také patří.
Myslím, že Evropská unie imigraci z islámských zemí naprosto nezvládá. Přeléváním obyvatel z kontinentu na kontinent není možno řešit následky rozvratu arabských států. Naopak. Války v arabských státech je zapotřebí co nejdříve ukončit, pak běžencům umožnit vrátit se do vlasti, domů, a pomoci jim znovu si prosperující státy vybudovat. Podle jejich, nikoli podle našich představ. A naši kulturu nepřestat chránit, neobětovat ji, neprodat. Ale střežit!
