České národní listy

Těžko se dá vylíčit nenápadná práce českých nadšenců v pohraničí

Od roku 1924 jsme žili v Želechovicích, okres Litoměřice. Vlastnili jsme tam hospodářství o výměře 125 ha, otec byl starostou obce, předsedou SK Viktorie Čížkovice, starostou čížkovického Sokola, členem celé řady českých spolků a hlavně podporovatelem různých akcí – besídek, divadelních představení, akademií, plesů, šibřinek atd. Prosadil stavbu české školy v Čížkovicích s podporou předsedy vlády pana Malypetra, jehož byl přítelem.

Těžko se dá vylíčit nenápadná práce českých nadšenců v pohraničí a bylo zarážející, že někteří lidé v neobsazené části Čech komentovali náš příchod slovy „Kdybyste se k nim chovali přátelsky, tak jste tam mohli zůstat“. I tito lidé později dospěli k názoru , že se s těmi „hodnými“ Němci velice těžko vychází.

Až do příchodu Henleina do politiky bylo soužití s Němci bezproblémové, neboť v naší obci žilo 5-6 německých rodin, z nichž v té době ještě ne všechny věděly, zda jsou praví Němci. Např. v sousedních Úpohlavech nebyl v době sčítání ani jeden Němec, zato v Čížkovicích, kde byla cementárna v německých rukou, bylo 50 % Němců, ale zase polovina z české mámy.

Želechovice zabrali Němci, ale všechna pole zůstala v neobsazené části. Asi po týdnu se německé vojsko stáhlo a nato povolali místní Češi české vojáky z Úpohlav. Ti se ještě ani nezabydleli a již tu byli němečtí vojáci z Čížkovic, kteří bez upozornění začali do českých obránců střílet. Ti se s mým otcem kryli ve stodole, ale neubránili se několikanásobné přesile a můj otec a tři vojáci padli. Matka utekla do Siřejovic, odkud ji dovezl jeden známý do Nučniček, kde měla rodiče, my děti jsme byly už předtím odvezeny k Českému Brodu, k otcově neteři.

S vydáním otcovy mrtvoly dělali velké potíže, jen zásluhou MVDr. Nádvorníka, který v tu dobu sloužil na vojně a ovládal perfektně němčinu tak, že postavil do pozoru i německé důstojníky, byla tato záležitost vyřízena.  Čížkovický pohřebák okradl otce i o jeho zlatý zubní můstek.

V Želechovicích jsme zanechali všechen živý a mrtvý inventář včetně zásob a z 15 ha nesklizené řepy. Živý inventář činil 70 ks krav, 4 páry koní, 3 páry volů, 30 ks prasat a drůbež. Když jsme se v květnu 1945 vrátili, nebylo zvířat ani polovina a zásoby žádné. Samozřejmě, že všechny osobní věci byly rozkradeny.  Během války byla matka několikrát volána na kladenské gestapo, kde ji nutili, aby statek prodala, ale zřejmě to bylo nějak zamotané, neboť od roku 1940 nám byl statek gestapem zkonfiskován. Odškodnění jsme nedostali žádné, byli jsme však rádi, že při vyhnání po nás nestříleli. Do Želechovic jsme se vrátili po osvobození. Na statku byla velká skupina Němců z Východního Pruska (cca 5 osob), ti chtěli odjet do Německa, ale museli se zase vrátit, neboť jim Rusové sebrali koně. Ještě bych uvedl, že za války žil na našem statku s rodinou nějaký Suhren, a ten zřejmě neunesl porážku, tak zastřelil manželku, dceru, psa i sebe. Tak to bylo v mnoha případech, kdy Němci tvrdí, že byli Čechy zastřeleni. Neznám případ z dalekého okolí, že by někdo sudeťáka zastřelil, i když oni by v roce 1938 nejraději postříleli polovinu Čechů, jak byli Henleinem zfanatizováni. Oni se vždy cítili nadlidmi, a těžko to pochopí ten, kdo to neprožil.

O.N., tehdy Želechovice