České národní listy

A tato tendence oslabovat Český stát se táhne od 12. století až po dnešní dny

V českých dějinách se agresivně angažoval Fridrich Barbarosa, který vstupoval do sporu mezi vypuzeným knížetem Bedřichem a Konrádem Otou. Císař rozhodl, že Konrád Ota dostane Moravu a Bedřich Čechy. Tímto ro­zhodnutím císař současně podpořil moravský separatismus a chtěl tak i natrvalo oslabit český stát. Za tímto účelem byla Morava vyhlášena za samos­tatné markrabství, nezávislé na Čechách a na centru moci - Praze. K udržení tohoto markrabství se měl vést boj proti českému státu.

Nebezpečí roztržení dosud jednotného českého státu na dva vzájemně soupeřící celky (což vyhovovalo především říšské politice) trvalo po několik let. Odstraněno bylo teprve 23. března 1189, když došlo k opětovnému spojení obou částí v jeden celek. Stalo se tak po smrti knížete Bedřicha (1178-1189), jehož nástupcem se stal markrabě Konrád Ota, který obě země opět spojil. Císař Fridrich Barbarossa si ovšem nedal pokoj a dál soustavně oslaboval český stát. Když zjistil, že již v roce 1186 se oba Přemyslovci Be­dřich i Konrád Ota v Kníně u Dobříše přiblížili k vzájemné dohodě, realizoval ihned další akt odtržení. A to tím, že 15. února 1187 prohlásil pražského bis­kupa říšským knížetem a vyňal ho tak z pravomoci českého panovníka. Už tehdy se projevila proněmecká kolaborace. A tato tendence oslabovat Český stát se táhne od 12. století až po dnešní dny.

Prozíravý protitah provedl deset let poté teprve Vladislav II., když v listo­padu 1197 ustanovil novým pražským biskupem svého kaplana Daniela II. Tímto krokem zatarasil nebezpečnou cestu k trvalému podrobení českého státu. Pro kaplana Daniela byla totiž biskupská hodnost vrcholem jeho kariéry a proto také přeochotně složil slib věrnosti do rukou Vladislava II.

Po roce 1989 se některé síly pokoušely moravský separatismus znovu oživit a tím pozici českého státu ještě více oslabit. Můžeme si celkem snadno připomenout jak někteří radikálové v Brně v cizím zájmu vyřvávali ,,Nejsme Češi!" Pikantní ovšem byla skutečnost, že to řvali v českém jazyce.

Snaha německého státu umenšit územní rozsah českého státu je sta­letá. Postupně jsme přišli o Horní a Dolní Lužici, Kladsko, Slezsko a zahraniční léna Karla IV. Přitom Češi nikdy nevnášeli do středoevropské politiky agresivní nároky na návrat ztracených území, jak to po celou dobu trvale činilo Německo. Proto můžeme připomenout, že se rozsah mo­jmírovského státu v 9. století odhaduje na 320 000 km2, říše Boleslava I. na 280 000 km2 (včetně Krakovska, části Slovenska a západní Haliče). Také stát Břetislava I. měl více jak 200 000 km2, říše Přemysla Otakara II., ovládajícího také alpské země, měřila více než 165 000 km2. V násle­dujících letech územní rozsah vlády Jana Lucemburského představoval 260 000 km2 a ještě větší bylo panství Karla IV., který v letech 1373-1415 ovládal také Braniborsko s městem Berlínem.

Pro porovnání: Československo po svém vzniku v roce 1918 měřilo 140 000 km2. Dnešní Česká republika má jen 74 379 km2 a nejmenší dosud v české historii byl Protektorát Čechy a Morava v letech 1939-1945, který měřil pouhých 48 901 km2.

A pokud bude naše  proněmecká vláda nadále ustupovat "sudetoněmeckým" požadavkům, můžeme se tohoto stavu dočkat znovu.

Germánská negativa v českých dějinách 7. – 12. století, prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.