České národní listy

Ten transport dodělával. Mrtvoly rovnali do hranolů jako pražce

A teď se stalo něco, co se stane jednou za tisíc let. Nejdříve jsem si myslel, že Milanovi přeskočilo, otočil se na toho vzetklého esesáka, zamával mu, jako když se loučí v neděli ze schůzky s holkou a zavolal na něj:“Auf wiedersehen nach dem Krieg, Herr Rottenführer.“ A kdo se podělal, byl ten esesák, ne Milan. Jen málokdy jsem viděl tak vyděšená očička. Esesáci zřejmě ještě fasovali rum a byli už tak ožralí, stejně jako my viděli, že je konec války, stejně jako my slyšeli nad Kraslicemi už nejen kanonádu , ale i kulomety a jako my si museli myslet, že už tam každou chvíli musejí přijít Američani. Ale až když mu tohle udělal heftlink, po kterém tak tvrdě jel a na kterého se pořád vztekal, tak už asi pochopil, že je skutečně konec. My jsme šli dál a jen přes rameno jsme se po něm ohlíželi. Flinta mu vypadla z rukou, držel ji za řemen mezi nohama, otočil se a vrávoral zpátky na silnici, klopýtal o pušku a řval, aby ho vpředu i vzadu slyšeli esesáci, co se mohli každou chvíli za zatáčkou objevit:“Los, weiter gehen!“ Ale šel sám a nás nechal jít.

Byli jsme pak asi tři dny v lese, protože se ukázalo, že Američani nepřišli ani za pár minut, ani za pár hodin. Po třech dnech nás vyhnal hlad a ve své nezkušenosti jsme filozofovali, jestli o kus chleba žebrat nebo loupit. Proti nám šla nějaká německá civilistka , tak jsme si řekli: samozřejmě žebrat, to je jednoduché. Poprosili jsme ji o kousek chleba a ona řekla:“Jawwohl (ovšemže), pojďte se mnou.“ Uvěřili jsme jí a šli jsme za ní jako ovce až k potůčku. Tam řekla:“Tady počkejte.“ Pak jsme se po třech dnech v tom potůčku myli do půli těla. Když jsme ale zvedli hlavu, už se vracela s rojnicí vojáků, kteří nás obkličovali se samopaly. Tak jsme do toho spadli poprvé. Byli to vojáci wehrmachtu, měli sice řeči: Musíte jim dát nažrat“ – ale předali nás policii. A tak to začalo znovu.

Dvakrát v nás byla zvlášť malá dušička, když se nás pokoušeli předat znovu esesákům. Poprvé nás dovedli do koncentráku v Rottau (dnešní Rotavě). Ten byl ještě v plné parádě, ale nevzali nás, protože to byl jen ženský lágr, tak nás táhli dál.

Druhý takový moment nastal nad Karlovými Vary. Různě jsme se tam setkávali, jak nás různě lapali, takže jsme měli o sobě zprávy. Potkali jsme se zase s bratry Staňkovými a s Pižim na nějakém statku v Doubí (tehdy Aich), kde nás soustřeďovali. Hlídal to tam volksšturm a odtud nás odvedl, aby nás odevzdal nějakému transportu, střeženému esesmany. Ten byl na blízké železniční stanici a byl v hrozném stavu. Jmenovalo se to tehdy Aich-Taalsperre ( Doubí-přehrada) nad Karlovými Vary. Ten transport dodělával. Mrtvoly rovnali do hranolů jako pražce, vždycky řada mrtvol, na ní druhá kolmo, už tam bylo více těch hranolů ze srovnaných mrtvol. Transport byl bez žrádla, mlel z posledního. Pršelo a ti, co ještě žili se choulili v dřepu pod dekami někde u ohníčku. V nádražní budově ožralí esesáci ověšení granáty a samopaly z oken prvního patra pokřikovali:" My vás nechceme, nemáme žrádlo ani pro svý." Ale volksšturmáci se nás chtěli zbavit - bylo nás asi sto, sto padesát - tak odmeldovali: "Předáváme uprchlé vězně," otočili se a odešli.

Najednou jsme tu stáli bez nich a jako bychom se domáhali, aby nás převzali. Věděli jsme, že když nás převezmou, je konec. Ti se tam chechtali, ale jestli to do nás pustí, to jsme nevěděli. Vtom se někde v první nebo druhé řadě sebral nějaký duchapřítomný heftlink, vystoupil, zavelel "Mützen ab!" a zahlásil: "Tolik a tolik heftlinků, odvádím je na sběrný punkt." A znovu zavelel: "Čelem vzad, pochodem v chod !" A šli jsme. A oni nestříleli. Měli jsme ale stažené zadky, byla to ideální možnost nasázet to do nás na útěku. Asi sto, sto padesát metrů od stanice zahýbala cesta do viaduktu pod vysoký násep trati a my jsme jim mizeli z dohledu. Až k tomu viaduktu se pořádně pochodovalo se staženými zadky, ale jak každá pětice mizela ve viaduktu, tak se rozprchla. Tak nás zachránil nějaký neznámý duchapřítomný heftlink.

Tahle to pokračovalo neurčitý počet dní, ztratil jsem přehled. Pokud paměť vydá ještě nějaké střípky, už bez návaznosti a časové posloupnosti. Jednou běžíme za náletu hloubkařů vybombardovaným náměstím v Sokolově. Na rohu náměstí ukazatelé směru a na jednom z nich poprvé vytoužené jméno: "Prag". Jindy a jinde: vedou nás lesním masivem kolem polního velitelství nějaké větší jednotky wehrmachtu - zapíchané trojcípé praporky ukazují rozmístění složek. V hlubokém srázu pod silnicí skupinka důstojníků s rozevřenými novinami v roztažených rukách. Bylo to úmyslně? Zřetelně vidíme celostránkovou fotografii Hitlera pod palcovým titulkem : "Adolf Hitler kaputt." Píší už takhle německé noviny, nebo je to spojenecký shoz? Každopádně to vypadá, že jsme už alespoň toho "pacholka" přežili - vzpomněl jsem si na onu ženu s nůší z Libáně. "Co asi říká těm božím mlýnům?" Přitom jsem vůbec netušil, že pár desítek kilometrů odtud - v Chebu - tedˇ již je můj učitel z obecné školy, Standa Kraus, jako zástupce velitele kombinovaného oddílu naší zahraniční armády, který československá vláda v dubnu stáhla od Dunkerque. Ale že v Praze Miloš Hájek ještě čeká na popravu.

(Kapitola z knihy Miloše Picka „Naděje se vzdát neumím“)