Ta rána v Čechách nikdy nepřebolí!
Ta rána v Čechách nikdy nepřebolí!
Bc. Miroslav Pořízek
K nejbestiálnějším zločinům německé okupační moci na našem území během 2. světové války nepochybně patří vyhlazení středočeské obce Lidice. 10. červen roku 1942 se trvale zapsal mezi významné dny jako stále živá památka na lidické mučedníky. Hitlerovci po atentátu na Heydricha rozpoutali v českých zemích nevídaný teror, kterému padl za oběť velký počet nejlepších českých vlastenců a inteligence. Okupanti tímto zločinem znovu ukázali, že se ve své fanatické nenávisti proti hrdým českým lidem nezastaví vůbec před ničím. Hnědý mor před celým lidstvem opět vykreslil sobě vlastní obludností neskutečně bezohlednou tvář. Lidé se však nenechali zastrašit. Naopak. Ještě více se zapojili do odporu a odboje proti odporným nadlidem, kteří se ostatně nijak netajili tím, že český lid nemá na svém historickém území konec konců co pohledávat a musí být z části vyhlazen a z části ponížen do role otroků. Lidice se staly symbolem nekončícího fašistického bezpráví a o jejich tragickém osudu se v krátké době dozvěděl celý svět.
Smrtihlav dorazil do Prahy
V sobotu 27. září 1941 přiletěl nově jmenovaný zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich do Prahy. Hned odpoledne toho dne se schází k poradě s K.H. Frankem. Současně je zatčen předseda protektorátní vlády Eliáš. Vzápětí podepisuje Heydrich výnos o vyhlášení civilního výjimečného stavu v obvodech Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno. 28. září si Heydrich předvolává protektorátní vládu a výhružným hlasem plným germánské nadřazenosti velitelsky oznamuje: „Eliáš stojí před soudem pro velezradu a zemězradu. Mnou sestavené stanné soudy zřízené proti Říši nepřátelským snahám a jednáním se rovněž už sešly, takže ještě dnes večer je nutno počítat s prvními rozsudky a jejich vykonáním…. Žijete tu jednou uprostřed evropského osudového prostoru, který je určen a veden německým národem. Pochopte už konečně, že obyvatel tohoto prostoru nemůže vést žádnou politiku v zájmu Londýna nebo Moskvy…. Pro budoucnost platí jasná směrnice: dělat všechno, co slouží Evropě, určované Velkoněmeckem.“ Ještě ten den nacistické stanné soudy v Praze a Brně vynášejí prvních šest rozsudků smrti zastřelením. Tyto jsou ihned vykonány. Dalšího dne je již takových rozsudků rovných dvacet. Jména popravených vycházejí v tisku. 9. října hlásí Heydrich do Berlína 67 rozsudků smrti, 218 předání gestapu pro uvěznění v koncentračním táboře. Od 8. října 1941 má být rozpuštěn Sokol i organizace legionářů. Prvního říjnového dne stanul před stanným soudem Alois Eliáš, ještě odpoledne je vynesen rozsudek smrti. Hácha žádá Hitlera o udělení milosti. Žádost je obratem zamítnuta. Nařizuje se pouze odklad popravy. Ta je nakonec vykonána 19. června 1942 na vojenské střelnici v Praze – Kobylisích. V době této popravy je již Heydrich po smrti a vesnice Lidice vypálena – 173 jejich mužských obyvatel zastřeleno u zdi Horákova statku, ženy a děti na cestě do koncentračního tábora…
Úkol pro Heydricha od samotného Hitlera byl jednoznačný – vyřešit českou a židovskou otázku. Postupovat při tom nejen systematicky, ale i důsledně až bezohledně. Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace území a jeho obyvatel. A Heydrich se v tomto směru vskutku činil. Měl pro úspěšné splnění plánů stanovených z Berlína ty nejlepší osobnostní předpoklady. Byl ctižádostivý, horlivý v plnění úkolů z vyšších míst, kromě toho disponoval těžko skrývanými kariéristickými sklony, navíc i dostatečně chladnokrevný a cynický. Dlouho toužil po velkém poslání, při jehož naplnění by se mohl před Vůdcem řádně prezentovat jako velmi schopný vykonavatel jeho vůle. Již před jeho příchodem se v Čechách rozmáhala dost důsledná germanizační politika okupační moci. S nástupem Heydricha se vše ještě zintenzivnilo. Vždyť v němčině byly například nejen úřední tiskoviny, vyhlášky, názvy obchodů, měst i obcí, ale jazykem nacistů byly dokonce opatřeny i jednotlivé stromy v Královské oboře v Praze, pokladničky v kostelech či veřejné toalety. Všichni státní a veřejní zaměstnanci a úředníci museli povinně navštěvovat kurzy němčiny a skládat příslušné zkoušky. Kdo v tomto směru neobstál, toho čekal postih. Germanizace se silně zaměřila i na české školy. Žákům byla nucena němčina, která měla zcela zastínit mateřský jazyk. Bylo jim vštěpována nauka hovořící o kulturní a rasové nadřazenosti německého národa nad všemi ostatními národy celého světa. Jeden obchodník v Praze–Libni si v té době hořce povzdechl, když svému známému svěřoval osobní zkušenost: „Má dcera chodí do první třídy a umí lépe německy, nežli česky. Doma se chlubí svými vědomostmi a zpívá mi Deutschland, Deutschland űber alles. Nevím, mám–li plakat nebo se smát.“
V úřadech se Heydrich nespokojil s dvojjazyčností. Za jeho vlády se začalo úřadovat výlučně německy. Germanizace se stala pro každého občana protektorátu tvrdou realitou všedního dne se všemi důsledky. Čím dál dusnější atmosféra ovládla všechny oblasti života. Přibývalo náhlých zatčení i poprav. Heydrichova arogance se stále stupňovala, zvláště když se chlubil Hitlerovi svými úspěchy v terorizování Čechů. Lidé podvědomě cítili, že se musí něco stát. Děsivě působily i zlověstné vyhlášky tištěné tučným červeným písmem, které už zdálky připomínalo krev prolévanou českým národem. V průběhu května 1942, když si byl Heydrich pevně jistý svou neotřesitelnou pozicí, a tím, jak dobře plní svěřené úkoly, rozhodl se přistoupit k dalším opatřením. Měla jimi být germanizace prováděná na základě správních reforem. To neznamenalo v praxi nic menšího, než praktickou likvidaci i těch posledních zbytků české autonomie na říšské moci. Heydrich s horlivostí Hitlerova věrného služebníka za tímto účelem připravil výnos, podle kterého měla být dosavadní protektorátní správa sloučena se správou velkoněmecké říše. Heydrich se cítil být pánem situace, vůbec si v té chvíli nemohl uvědomit, že tento jeho výnos byl současně posledním výnosem v jeho životě…
Nutno trvale připomínat, že mezi nejčastější oběti fašistických represí během války na českém území patřili v první řadě příslušníci Sokola, komunisté, sociální demokraté, bývalí armádní důstojníci a inteligence. Od Heydrichova příchodu do Prahy koncem září 1941 do konce listopadu téhož roku bylo zatčeno na 5 tisíc osob, přes 400 z nich odsouzeno k smrti. Skutečný počet obětí však byl vyšší, mnozí zahynuli v koncentračních táborech, jiní v policejní vazbě, někteří byli okolnostmi dohnáni k sebevraždě…
Atentát na Heydricha
Na konci listopadu 1941 bylo rozhodnuto, že na území protektorátu budou vysláni parašutisté, aby provedli atentát na nenáviděného Heydricha. Volba na něj padla z několika důvodů. Nejpádnějším byl ten, že právě on se stal hlavním strůjcem perzekuce proti českým lidem a také kvůli jeho postavení. Heydrich jako zastupující říšský protektor měl i významnou funkci šéfa Říšského hlavního bezpečnostního úřadu. Edvard Beneš dobře věděl, že jde o velmi nebezpečnou akci, která bude stát mnoho životů, ale která je zároveň pro budoucnost země dost důležitá. Domácí odboj tušil něco o chystané akci ze zahraničí, ačkoliv tato byla přísně utajena. Předáci domácího odboje chtěli do Londýna poslat zprávu a vyjádřit vážné znepokojení. Pomocí vysílačky Libuše poslal dne 12. května 1942 velitel výsadku Silver A nadporučík Bartoš vzkaz domácího odboje do Londýna. Obsahoval tento naléhavý apel: „Tento atentát by asi v ničem neprospěl Spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky.“ Vzkaz domácího odboje ale zůstal ze strany exilové vlády bez odpovědi. Parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš dál pokračovali v přípravách atentátu. Den D se již výrazně přiblížil. Byla již dobře známa trasa, kudy Heydrich jezdil z Panenských Břežan do Prahy a Gabčík s Kubišem se rozhodovali o vhodnosti místa k provedení celé akce. Nakonec zvolili jako nejvhodnější místo ostrou zatáčku pod Vychovatelnou v Libni.
Čas rychle dospěl až ke středě 27. května 1942. Krátce po půl jedenácté dopoledne se konečně přiblížil k osudnému místu vůz vezoucí Heydricha. V té chvíli se z tramvajové zastávky pohnul muž s baloňákem přehozeným přes ruku, kde skrýval samopal. Zbraň však v klíčovém okamžiku selhala. V té chvíli zareagoval pohotově Kubiš a vrhnul na automobil bombu. Ta sice dopadla až u pravého zadního kola, výbuch poškodil vůz a zranil i Heydricha. Kubiš i Gabčík využili nepřehledné situace k úniku z místa činu. Dne 4. června Heydrich způsobenému zranění podlehl, ačkoliv se mu dostalo té nejlepší péče. Hitler vzápětí po zprávě o atentátu nařídil vypsat odměnu za dopadení pachatelů ve výši 1 milionu říšských marek (10 milionů protektorátních korun). Současně nařídil zastřelit rodinu každého, kdo poskytne pachatelům jakoukoliv pomoc. Dále přikázal zatknout a zastřelit 10 tisíc Čechů. Tento poslední požadavek byl nakonec redukován. Himmler následně vše ještě upřesnil, když prohlásil, že má jít především o úplnou likvidaci předních činitelů opoziční české inteligence. Prvních sto osob mělo být pro výstrahu popraveno ihned. Z německé strany následovaly kruté represe, začala nejhorší doba naší novodobé historie. Domácí odboj měl být tvrdou represí zcela potlačen, vyvolána atmosféra strachu, vzájemného podezírání mezi lidmi. Začalo kruté období tzv. heydrichiády. Německá moc měla v příštích týdnech a měsících především demonstrovat svou tvrdost a bezohlednost vůči obyvatelstvu. Rozeběhlo se také rozsáhlé policejní pátrání. Jen v době od 29. května do 20. června 1942 bylo prohledáno asi 5 tisíc obcí, některé i opakovaně. Bylo zatčeno na 1200 osob. České obyvatelstvo se ale chovalo až na výjimky velmi statečně, lidé nezrazovali. Na plné obrátky se rozeběhla propaganda proti exilové vládě. 30. května pronáší Hácha v rozhlase projev, kde označuje Beneše za nepřítele národa číslo 1. Konají se velká táborová shromáždění, kde lidé mají demonstrovat svou loajalitu vůči okupantům. Pražský Sicherheitsdienst podává do Berlína hlášení, v němž stojí, že české obyvatelstvo přijímá atentát zatvrzele, se zadostiučiněním a škodolibou radostí a v naději, že tato akce bude začátkem dalších úderů proti německé nadvládě. Hitler protektorátní vládu důrazně varuje a pronáší další výhrůžky: „Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy nevysídlil několik milionů Čechů, nepřejí – li si klidného soužití. V tomto prostoru má místo jen jeden, z obou národů musí pak jeden ustoupit. Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydat Čechy a Moravu a německý národ neustoupí.“
V prvních týdnech po atentátu byla situace pro české obyvatelstvo vůbec nejhorší. Nejlepší lidé z národa krváceli za jeho budoucnost. Seznamy osob určených k popravám navrhovaly venkovské služebny gestapa. Schvaloval je šéf stanného sudu. Popravy poté většinou bezodkladně prováděla komanda Schutzpolizei. Podle německých výkazů bylo takto popraveno jen v době od 28. května do 3. července 1942 v obvodu stanného soudu Praha a Brno celkem téměř 1400 osob. K. H. Frank po válce při výslechu uvedl, že těchto poprav bylo asi 1700. Odborné prameny odhadují, že celkový počet osob usmrcených v odvetu za smrt Heydricha činil asi 5 tisíc…
Nejtemnější období našich novodobých dějin
Týdny a měsíce po atentátu na Heydricha patří bezpochyby k nejtemnějšímu období naší novodobé historie. Hitler se nijak netajil tím, že kdykoliv si zamane může několik milionů Čechů vysídlit daleko na východ. V období tzv. heydrichiády bylo popraveno množství českých vlastenců. Zejména z řad inteligence a příslušníků ilegálního odboje.
Dne 3. června 1942 se majiteli závodu Palaba ve Slaném Jaroslavu Pálovi dostal do rukou dopis adresovaný tovární dělnici Anně Maruščákové. Jeho obsah se zdál Pálovi podezřelý, a proto ve své horlivosti usoudil, že by se mohlo jednat o stopu vedoucí ke strůjcům atentátu na Heydricha. Z toho důvodu tento dopis, namísto aby jej předal adresátce, postoupil příslušné četnické stanici. Ta o něm zpravila gestapo. Maruščáková po zadržení u výslechu vypověděla o svém seznámení s jistým mladým mužem jménem Milan. Ten hovořil poněkud nejasně o svém důležitém úkolu a zmínil i Lidice. Tento muž, ve skutečnosti ženatý Václav Říha chtěl ve skutečnosti na Maruščákovou zapůsobit, a proto si vymyslel historku svém tajemném poslání. Celá tato záležitost, kterou by si jinak pravděpodobně nikdo nezabýval se naneštěstí odehrála v mimořádně nevhodnou dobu. Krátce po atentátu na Heydricha. Celá nešťastná událost stála oba mladé lidi život. Maruščáková i Říha se dostali do koncentračního tábora, odkud se již nevrátili.
Gestapo na základě nesmyslné aktivity majitele továrny ve Slaném provedlo prohlídku v Lidicích 4. června. Brzy ráno toho dne dorazila do obce ochranná policie společně s gestapem a četníky z Buštěhradu. Obec obklíčili a začali prohledávat všechny domy. Pátralo se především po ukrývaných podezřelých osobách a zbraních. Velmi důkladná prohlídka proběhla na statku rodiny Horákových a v domě rodiny Stříbrných. Během celé akce však nebyly nalezeny žádné stopy po případných ukrývaných osobách, ani zbraních. Během prohlídky se potvrdilo, že dva mladí muži Josef Horák a Josef Stříbrný před časem odešli za hranice do Anglie, ale zároveň se nijak nepodařilo prokázat, že by se snad tajně vrátili zpět a byli jakkoliv zapojeni do atentátu na Heydricha. Nic podezřelého se tedy nezjistilo. Přesto se od této chvíle začala kolem Lidic stahovat smyčka, z níž nebylo úniku. Události několika příštích dní se řítí závratnou rychlostí jako ničivá lavina. 7. června se na Pražském hradě koná tryzna nad Heydrichovou rakví. O dva dny později probíhá na celém území protektorátu podpisová akce pod smuteční kondolence za Heydricha. Téhož dne se koná se všemi poctami Heydrichův pohřeb v Berlíně. Hácha zde v hlubokém předklonu kondoluje osobně Hitlerovi, a ani on sám ještě netuší, co vše přinesou příští hodiny, natožpak příští dny.
Ta rána v Čechách nikdy nepřebolí! II
Bc. Miroslav Pořízek
Osudový ortel je vyřčen – obec Lidice bude srovnána se zemí
9. června večer se Praha dozvídá o Hitlerově rozkazu k likvidaci obce Lidice. Tato obec byla zcela lživě označena za rodiště Heydrichových vrahů. Opatření související s vyhlazením Lidic obsahovala tyto body: – zastřelit dospělé muže, – ženy odvézt do koncentračních táborů, – děti pod 15 let věku vhodné k poněmčení dát do rodin SS, – obec úplně zničit a srovnat se zemí, aby po ní nezbyla jediná památka.
Hned v noci na 10. června 1942 začalo gestapo neprodleně uskutečňovat Hitlerův rozkaz. Na dvoře kladenského gestapa stály večer 9. června vozy připravené k přesunu do Lidic. Po 20. hodině vyrazila kolona k místu určení. Kolem 21. hodiny byly Lidice neprodyšně obklíčeny, nikdo se už nedostal ven. Do obce se v tu dobu ještě stále dalo. Lidé se vraceli z práce a přecházeli přes hlídky, nic konkrétního jim nikdo nesdělil, kromě skutečnosti, že pokud chtějí do obce, zpátky se již nedostanou. Přibližně kolem 23. hodiny gestapo vzbudilo lidického starostu a vybralo si jeden dům v severní části obce jako sídlo štábu. Krátce po půlnoci, tedy již ve středu 10. června začala vlastní akce, na jejímž konci zůstalo mnoho mrtvých a vesnice vypálena, domy vydrancovány a jejich vybavení rozkradeno. Nesmělo zůstat vůbec nic, co by připomínalo původní obec. Ani jediný strom, jediný keř, dokonce ani hřbitov. Němečtí nadlidé nedali pokoj ani mrtvým. Skupinky vojáků a policistů postupovali dům od domu, ženám, dětem a mužům přetrhli spánek a vybízeli je k rychlému opuštění jejich obydlí. Muže vodili do Horákova statku, ženy a děti pak do školy. V Lidicích se v tu dobu nacházelo velké množství příslušníků vojska a gestapa. Lidé si po překonání prvního šoku kladli otázku, proč se toto vše bude a co ještě bude následovat. Uvědomovali si vážnost situace, uchovávali však ještě nezřídka naději, že jde o omyl a vše se nakonec vysvětlí, že se opět vrátí do svých domů, jen co vojáci prohledají celou obec. Tato naděje však brala rychle za své. Celou noční přepadovou akci provázel křik i pláč, rychlé loučení členů rodin. Dorážející psi byli rovnou stříleni. Po zemi se válelo vybavení domácností – peřiny, nádobí, rádia, šicí stroje, nábytek, drobné předměty osobní potřeby.
Zlá noc zvolna přešla v ráno. Vyháněný dobytek, obilí a část vybavení domácností je odváženo směrem k Buštěhradu. Několik nákladních aut odváží ženy s dětmi. Jen část z nich se vrátí po válce do nově budovaných Lidic. Zatím je čeká cesta do nedalekého Kladna a tamní tělocvičny. To je ale jen přestupní stanice na přesunu s cílem v koncentračním táboře. V sedm hodin ráno, kdy již Lidice žily běžnými každodenními starostmi, právě v tento čas nyní začíná poprava místních mužů. Na zahradě Horákova statku probíhá hromadné vraždění. První pětici mužů od smrti dělí již jen vteřiny. Dvě střely míří do prsou, jedna do hlavy. Nově příchozí si vždy stoupají před mrtvá těla svých zavražděných sousedů, kolegů, přítel, příbuzných…
Velitelům tohoto hrůzného divadla se zdá, že vše trvá příliš dlouho, proto je popravováno místo pěti hned deset mužů a chlapců najednou. Mez mrtvými jsou havíři, hutníci, rolníci, místní farář i student nebo učeň. Dodatečně jsou později zastřeleni dělníci pracující v osudnou dobu na noční směně. Dále i František Pitín hledající spásu v křivoklátských lesích a Bohumil Pospíšil, toho času v nemocniční péči. Bestiální vraždění vykonávali příslušníci schutzpolizei z Halle nad Sálou. Po exekuci ještě každého zastřeleného střelil do hlavy jeden z důstojníků. Dokonaný zločin, pro který se těžko hledá jakékoliv srovnání, se netýká jen jediného lidického muže. Jde o Františka Seidla. Ten si v kritické době odpykával trest, když v afektu zabil svého nejstaršího syna. Za svůj čin dostal čtyři roky. Propuštěn byl v prosinci 1942. Dne 16. června je popraveno 13 příbuzných Josefa Horáka, 2 příbuzní Josefa Stříbrného, 11 lidických mužů v osudnou chvíli pobývajících mimo obec. Likvidace Lidic měla být úplná a důkladná, na tom si aktéři zkázy obce dali skutečně záležet. Hospodářská zvířata byla odvezena do německého statku v Buštěhradu. Z domů bylo vybráno a odvezeno vše, co mělo nějakou cenu – 32 zemědělských strojů, 3 elektromotory, 3 ruční vozíky, cirkulárka, pluh i šicí stroj. Kromě toho dále i 100 jízdních kol, 3 motocykly, strojek na maso i několik dětských kočárků…
11. června vězni z Terezína kopou v Lidicích hromadný hrob. Se svou prací jsou hotovi až dalšího dne. Vypálené domy byly ještě vyhazovány do vzduchu pomocí trhavin. Současně 11. června vstoupily do Lidic oddíly Říšské pracovní služby. Na katastru obce byly vykáceny stromy, zavezen rybník, zasypány studny, došlo rovněž k přeložení místního potoka. Ani hřbitov nebyl ušetřen barbarského ničení. I zde jsou použity trhaviny. Náhrobní kameny posloužily jako stavební materiál při stavbě kasáren. Speciálně postavená úzkokolejka sloužila k odvozu sutin. Náklady na likvidaci Lidic dosáhly 3 milionů korun a byly uhrazeny ze zabavených účtů lidických obyvatel. Za čas byla půda zorána a oseta. Konečně v září 1944 ohlásila Říšská pracovní služba K. H. Frankovi, který měl v té době samozřejmě již zcela jiné starosti, že všechny nutné práce na katastru zničených Lidic jsou skončeny a pole oseto obilím….
10. června 1942 byla vydána úřední zpráva oznamující vyhlazení Lidic: „Za pátrání po vrazích SS – Obergruppenfűhrera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, který přichází v úvahu. Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo dotazováno. Stanovisko k atentátu tímto projevené, je zdůrazňováno ještě dalšími činy Říši nepřátelskými, jakými jsou například: nálezy protistátních tiskovin, skladišť zbraní a munice, ilegální vysílačky a neobyčejně velkého množství zboží, jež podléhá řízenému hospodářství, a okolností, že v aktivních službách nepřátelských v zahraničí jsou obyvatelé jmenované obce. Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS – Obergruppenfűhrera Heydricha co nejhrubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti jsou dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno.“
Ohlas lidické tragédie
Po strašlivém německém zločinu proti Lidicím se v různých částech světa zvedla obrovská vlna solidarity. Světová veřejnost byla tímto hrozným zločinem značně otřesena. Stačí pro ilustraci připomenout jen několik výňatků z novinových komentářů té doby.
„Horší věc se nestala od středověku.“ (The Daily Telegraf – 12. června 1942).
„Nejdivočejší a zcela ojedinělý zločin v historii okupované Evropy.“ (The Washington Post – 12. června 1942).
„Taky máme své Lidice: Minsk, Kyjev, Feodoisu, Oděsu. Také my nezapomínáme. Nezapomínáme slz sovětských žen a nezapomeneme ani vašich slz, české matky. Zatímco naše rány budou dopadat na Němce, budeme jim stále opakovat: To je za Lidice!“ (Soviet War News – 30. června 1942).
O vzedmutou vlnu solidarity s Lidicemi se výrazným způsobem zasloužil britský výbor Lidice shall live. Byl založen díky aktivitě labouristického poslance Barnetta Strosse v září 1942. Ve prospěch Lidic se na různých místech konala veřejné shromáždění, schůze, vznikaly sbírky na výstavbu nových Lidic. Po vyhlazené české obci se pojmenovávala města, vesnice, ulice, náměstí, jejich jméno dostávala i děvčata, zejména v latinské Americe. Dnes nese jméno Lidice na 73 měst a obcí v celkem 16 zemích světa.
Tragický osud Lidic se ještě během války a zejména krátce po jejím konci začal odrážet i v dílech řady umělců. Našich i zahraničních. Ani čeští básníci nemohli nezůstat v tomto ohledu nijak pozadu. Dnes neprávem opomenutý mladý básník Jindřich Vichra, ve svých 25 letech umučen nacisty v květnu 1944 v pankrácké sekyrárně, byl vůbec prvním českým básníkem bezprostředně reagujícím na tragickou událost v Lidicích. Jeho rozsáhlý básnický epos nazvaný prostě Lidice vznikl brzy po zhlédnutí vypálených a zničených Lidic v létě roku 1942. Vichra zde po otřesném osobním zážitku mimo jiné píše: „… tolik je na světě vísek, ale ty ses stala minou, svůj zánik přežila jsi v nás…“
Kněz Josef Pospíšil si po celou válku psal deník zachycující události odehrávající se na území protektorátu i ve světě. Jako formu svých zápisků často volil verše. Ani on nemohl opomenout brutální činy okupantů v Lidicích. Pokud by jeho zápisky objevilo gestapo, ocitl by se ve vážném ohrožení vlastního života. Naštěstí se tak nestalo a po skončení války mohly jeho záznamy z války dostat i knižní podobu.
Josef Pospíšil
Lidice
(10.6.1943)
Ta bolest v Čechách nikdy nepřebolí!
Dnes rok běs nad běsy, syn ďáblice,
se zemí srovnal vísku Lidice,
v ní neušetřiv kostela ni školy.
Vrah zbil tam jinochy a muže všecky,
i starce faráře, i učitele.
A dívky jal a ženy ovdovělé,
a bez soucitu zatrápil i s děcky.
Tak Heydrich, upír příšerný a divý,
i v hrobě sál krev vísky nevinné,
již pomstít musí Pán Bůh spravedlivý.
My účty s Němcem vyrovnáme jednou.
Až prapor svobody se rozvine,
zas Lidice se nové z prachu zvednou.
Jaroslav Seifert, jehož tvorba již desítky let patří do zlatého fondu české literatury, napsal velmi působivé verše, které stojí za to připomenout. Síla slova v klasické české poezii je zvláště v dnešní době všeobecného kulturního úpadku hodna naší pozornosti.
Jaroslav Seifert
Mrví v Lidicích
Vlaštovka svou střechu nenalezla,
poletujíc tiká dojemně,
stromy však jak přelámaná žezla
trčí ještě dneska ze země.
A vy dole opřeni jste patou,
když už cesta došla nad propast.
Jdete tmou a s paží rozepjatou,
jako byste sili do svých brázd,
jenom skřivan se k vám dolů vrací,
je vám blíž než my a slyší spíš,
čemu rozumějí jenom ptáci.
V jeho písni uslyšíš
zpívat hlínu, která zalehla vám
ústa hněvem ještě sevřená,
zpívat kámen, který lehl k hlavám,
ticho, které padlo na jména,
zpívat úzkost, když vám brali děti,
zpívat pláč, jenž v koutcích se vám třás,
když se hrůzou chtělo zešíleti
a když na šílenství nezbyl čas,
zpívat hrůzu, byla v očích vryta,
když se ženy chytly veřejí,
jako tonoucí se stébla chytá,
nemaje už jinou naději,
zpívat chvíli úžasného klidu,
když už zbývá jenom jeden vzdech,
zpívat všechnu krásu toho lidu,
jemuž chodíme tu po hrobech.
Dnes tu zpívá skřivan jako dříve
věčně klidnou píseň roviny.
A i růže, růže zádumčivé
zašlapali tenkrát do hlíny.
Ministr zahraničí v exilové vládě Edvarda Beneše v Londýně Jan Masaryk pravidelně promlouval během války v rozhlase. Jeho slova se stávala cennou posilou pro obyvatele porobených českých zemí. Na vyhlazení Lidic Jan Masaryk reagoval takto: „Byl jsem svědkem způsobu, jakým Amerika přijala zprávu o smrti kata Heydricha a o tragédii Lidic. Potřebuji jen dodat, že mi americký státník řekl: „Nejsem si zcela jist, co přispělo víc k posílení odhodlanosti amerického lidu v této válce, zda Pearl Harbor anebo Lidice.“ Vražda Lidických byla téměř největší událostí v Americe od vypuknutí války. I ti nejzaostalejší pochopili, že oko za oko a zub za zub není jen biblická průpovídka, nýbrž neodvolatelná, střízlivá skutečnost. Svatí z Lidic a z Ležáků svou nevinnou krví navždy zavázali všechny slušné lidi na celém světě. Lidická děcka, kterým zabili táty a unesli mámy, stala se děcky nás všech. My, kteří žijeme volně až dnes, musíme začít splácet dluh, který plně nikdy zaplatit nemůžeme. V několika dnech bude velká obec u Chicaga překřtěna na Lidice. Budou tam za vás mluvit vice prezident Spojených států Wallace a choť prezidenta Roosevelta. Měl jsem tam být také, ale pospíchal jsem do Londýna.“
Nositel Nobelovy ceny profesor Albert Schweitzer vyjádřil význam Lidic pro další generace velmi výstižnými slovy: „Vzpomínka na tuto tragédii musí zůstat živá v našem světě a podněcovat nás k tomu, abychom se zbavili myšlenek nelidskosti, které jsou ještě v naší době, a abychom se oddali ideálu humanismu tak, abychom neriskovali, že tragédie Lidic se budou opakovat ještě v budoucnosti. Nedělejme si iluze, že by to nebylo již možné. Musí být veden boj proti myšlenkám nelidskosti, kterou ještě trpíme.“
Lidice po válce
Celkem válku přežilo a vrátilo se zpět do své vlasti 17 lidických dětí. Válku přežilo rovněž 143 lidických žen. Dne 6. června 1945 se čs. vláda zavázala, že dojde k obnovení Lidic. První poválečné tryzny se 10. června 1945 účastnila řada významných osobností. Celkem zde bylo přítomno přes 150 tisíc lidí. V létě 1945 byla vyhlášena veřejná architektonická soutěž na novou podobu Lidic. Vzniká také Společnost pro obnovu Lidic. Základní kámen nových Lidic byl položen 15. června 1947. V prosinci 1949 se nastěhovali obyvatelé do prvních třiceti nových rodinných domů. Do konce roku 1958 bylo dokončeno a osídleno celkem 143 rodinných domků. V tomto roce již v obci stojí i kulturní dům a k dispozici je i další nezbytná občanská vybavenost. Poválečné nově vybudované Lidice v mírových poměrech žijí svým běžným každodenním životem, ve kterém samozřejmě nemůže chybět ani dětský křik a smích, činnost společenských organizací či návštěvy zahraničních delegací.
V polovině 80. let strávil v Lidicích celkem čtyři dny básník a spisovatel Michal Černík, aby zde nasbíral materiál pro svoji obsáhlou reportáž. I v současné době může být tato reportáž díky svému poctivému zpracování pro zájemce o historii Lidic v mnohém zajímavá. V závěru této reportáže nazvané Tři osudy píše její autor věty, které by ani dnes neměly pro svoji pozoruhodnou aktuálnost zapadnout: „Po každé válce si vždycky lidé mysleli, že ta jejich válka byla navždy poslední. Staré chyby jsou jen dokonalejší, stejně jako jsou dokonalejší způsoby smrti. A lidstvo dál klopýtá od pólu života k pólu smrti, od lásky k nenávisti, od tyranství k lásce, od lži k pravdě, od poroby k hrdosti, od vraždy k sebeobětování, od bídy k velikosti, od války k míru. Kaluže krve, spáleniště a utrpení jsou stejné jako před tisíci lety. A tak lidstvo přetrvává, a zdá se, že ještě hodně dlouho bude samo se sebou zápasit o svou lidskou úplnost.“
Lidický památník po roce 1989
Po roce 1989 se lidický památník ocitl zcela na okraji zájmu nových mocných. Jeho smutný osud hrozil přerůst až v ostudu mezinárodních rozměrů. Teprve za vlády Miloše Zemana se mu opět dostalo patřičné pozornosti. Téměř celé desetiletí však areál chátral. O tom svědčí i slova básníka a publicisty Daniela Strože z článku otištěném v Haló novinách 26. září 1998. Strož zde píše: „Obětavá práce a snaha nadšenců zdaleka nestačí, aby pozvedly dezolátní stav pietního území lidického areálu. Zdevastovaný sad s dvaceti tisíci růží i rozpadající se nedostavěný památník, který měl připomínat brutální vyhlazení obce nacisty, zchátral od roku 1990 natolik, že by dnes bylo zapotřebí nejméně dvaceti milionů korun k jeho dostavbě a důstojným úpravám okolí. Tolik peněz však v současnosti u nás na podobné účely nikdo nemá…“ Tuto skutečnost zmiňuje i autor rozsáhlé publikace Lidice. Zrození symbolu. Vojtěch Kyncl: „Památník Lidice, příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR, převzal památník a pietní území ve značně dezolátním stavu v roce 2001. Velké investice byly věnovány do oprav objektů, zpevnění chodníků, prořezů a nové výsadby. Růžový sad byl na přelomu tisíciletí pouze plevelem a bylo nutné jej kompletně zrekonstruovat.“
Památník v Lidicích prošel na počátku tisíciletí citlivou a zdařilou rekonstrukcí. V letech 2001 – 2002 tak došlo k obnově v té době zcela zpustlého Růžového sadu, mimo jiné zde bylo vysázeno 23 tisíc růžových keřů. V letech 2002 – 2003 se dočkal rekonstrukce bývalý kulturní dům v Lidicích – vznikla tím moderní galerie. V roce 2004 pak byla obnovena i Alej dr. Sira Barnetta Strosse a proběhla také rekonstrukce zahrady v Lidické galerii. Památník Lidice tak mohl opět v důstojných podmínkách přivítat návštěvníky všech generací od nás i ze zahraničí. Značnou zásluhu na kvalitním fungování tohoto významného pietního místa má i dlouholetý, dnes již bývalý, ředitel Milouš Červencl se svými spolupracovníky. Pro každého občana naší země by mělo být povinností aspoň jednou v životě Lidice navštívit. Právě zde si lze totiž více než kde jinde uvědomit, jaké zlo představuje válka a jak důležité je ze všech sil usilovat o mírové soužití mezi národy.
Bc. Miroslav Pořízek
