České národní listy

Vyostřená situace

            Situace se v pohraničí zhoršila hned po 19. září 1938, kdy v Bayreuthu vyšel rozkaz Sudetoněmeckého Freikorpsu k zesílení teroristické činnosti proti Československu. V rozkaze č. 3 se pravilo: "V noci z 19. na 20. 9. 1938 provést bezpodmínečně na úsecích všech skupin četné větší akce". Současně se nařizoval průzkum a dále se nařizovalo "proniknout bezpodmínečně až k českým četnickým stanicím, vyvolat zmatek, pálit a zajišťovat rukojmí, od zítřka dne 20.9.1938 podnikat větší akce i přes den. Očekáváme ještě během odpoledne telefonické potvrzení tohoto rozkazu a hlášení o plánovaných akcích." Podepsán byl Pfrogner, náčelník štábu a zástupce K. Henleina. Dokument byl předložen po osvobození Národnímu soudu v Praze - případ Pfrogner IV.   Sudetoněmecký teror získal také ochranné krytí přímo od německé vlády 17. září 1938, kdy německý vyslanec v Praze dostal pokyn tohoto znění: "Žádám, abyste ihned informoval tamní vládu o tomto:

Říšská vláda rozhodla, že bude a) uvězněno v Německu ihned tolik českých státních občanů českého původu, včetně česky mluvících Židů, kolik sudetských Němců bylo uvězněno v Československu od počátku týdne, b) budou-li popraveni sudetští Němci na základe rozsudku smrti, vyneseného válečným soudem, bude zastřelen stejný počet Čechů v Německu.

Škoda, že pražská vláda neoznámila světu uvedenou informaci. Navíc byl německý velvyslanec v Praze informován, že příslušná opatření jsou v chodu a Německo má již 150 Čechoslováků ve vazbě. Současně mu bylo nařízeno, aby telefonicky a ještě telegramem oznámil do Berlína provedení rozsudku smrti čs. vojenským soudem, aby mohla být provedena odplata. Seznam měl být dělán od 12. září 1938.

A skutečně, henleinovci zvýšili počet akcí. Horní Malá Úpa zažila ještě 20. září útok na celnici, provedený skupinou asi 30 mužů. Finanční stráž zaznamenala také přítomnost mužů v uniformách  oddílů SA. Celnice byla zapálena a zranění příslušníci zajati a odvlečeni na německou stranu hranic. František Řeřicha uvedl ve své výpovědi: "Já jsem vyběhl z místnosti na chodbu a zde jsem upadl do bezvědomí. Asi za patnáct minut jsem se konečně probral. Kus ode mne ležel nehnutě Šiman a Samko. Němci nás kopali a plivali na nás... svlékli z nás uniformy a dali nám trestanecké šaty. V kapse mi našli ruční granát, za ten mě hrozně zbili." Strážmistr Eduard Šiman, celník ze Slovenska padl. Zajatí obránci byli uvězněni v hirschberské věznici s obviněním, že zabili čtyři sudetské Němce, navíc měli být souzeni za nedovolené překročení hranic.

Zranění dozorci finanční stráže Řericha, Sebroň, Světlík a Smejkal nebyli jedinými obětmi, po půlnoci 21. září přepadl oddíl freikorpsu pevnůstku za Petřikovicemi. Po několikaminutovém boji byl před vchodem do pevnůstky zastřelen dozorce František Opočenský.

27. září vešel do hostince v Černé Vodě u Žacléře respicient finanční stráže Eduard Novotný. Přisedl ke stolu, aby se občerstvil. Přítomný sudetský Němec Steidler náhle vytáhl z kapsy pistoli a nic netušícího Novotného střelil z bezprostřední blízkosti do břicha. V žacléřské nemocnici byl respicient Novotný operován a zachráněn.

Boj o Horní Malou Úpu měl ještě pokračování. 29. září tlupa henleinovců znova přepadla dvě družstva SOS, ta se však bránila a jeden z útočníků byl zastřelen a dva zraněni. Poblíž mrtvého ležela rakouská puška a několik nábojů, v kapse padlého nalezli vojáci legitimaci Sudetoněmecké strany na jméno Arnošt Hofer z Dolní Malé Úpy a na pásce rukávu měl číslo 371 440.

Jednotka SOS na Četnické stanici v Habarticích o 20 mužích se stala 19. září předmětem útoku seidenberského freikorpsu. Vzbouřenci měli dokonce k dispozici granátomet. Mezi raněnými byl dozorce Jan Bednář, postřelen byl též dozorce Sovjak a těžce raněný dozorce Krásný přišel o oko, k tomu měl dvakrát prostřelené rameno. Poslední zraněný dozorce Nehezký bránil vchod a chodbu celnice, odkud střílel na vzbouřence. Freikorps zaútočil čtyřikrát. Před pátou hodinou ráno se teroristé stáhli na německou stranu.Mezi místním obyvatelstvem kolovala zpráva, že dva muži zemřeli a 7 bylo zraněno. Na české straně poslaná pohotovost zachraňovala tři lehce a jednoho těžce raněného obránce. Po válce, v roce 1946, se konal soud s některými teroristy. Gustav Neisser , příslušník l. praporu a jeho 4. čety přiznal, že házel na celnici granáty. Jeden z velitelů útočné skupiny řezník Ignác Hassal byl při akci zraněn a zemřel. Další velitel, učitel Siegmund zůstal po válce v seznamu nezvěstných a bývalého záložního poručíka čs. armády Turnwalda odsoudil liberecký soud na doživotí.

22. 9. se bojovalo o božanovskou celnici a bojovému střetnutí se nevyhnuly čs. jednotky ani v Otovicích, Šonově, Rožmitále a Janovicích. V Šonově se bojovalo i 26. září 1938, útočná skupina o 50 mužích však nezvítězila a musela se stáhnout za hranice. Vzbouřenci měli tři padlé, jedním z nich byl Otto Schafranke z Velké Nové vsi u Broumova, další dva mrtvé se nepodařilo zjistit.

            22. 9. se jednotka SOS v Libné stala terčem tvrdého útoku. Vrchní respicient Robert Jokl byl přemožen a zajat, když se pokusil o útok byl dvakrát postřelen. Na Rauerově kopci se bránila vojenská asistenční četa poručíka Karlovského a družstvo SOS. Velitel vyslal hlídku do Libné a byl včas varován před příchodem povstalců. Vzbouřenci obsadili též Zdonov. Odpoledne povstaly též Hodkovice a Adršpachy. Do ohrožení se dostala jednotka SOS v Teplicích. 23. září najednou henleinovci zmizeli, stáhli se na německou stranu hranic a do lesů. Příčinou byla dvojice čs. obrněných aut s asistenční jednotkou. Ze Starkoče vyrazila také 9. rota 48. pěšího pluku, aby osvobodila oblast kolem Teplice nad Metují. Dostala k tomu několik aut. Tři pěší čety, četa těžkých kulometů a poločeta obrněných automobilů vstoupila do Zvonové, dvě další čety s poločetou obrněných aut obsadila současně také Adršpach. Znovuobsazené celnice byly zpustošeny.

Ve dnech 20. - 22. září se bojovalo na 17 místech v našem pohraničí, ale 22. září přišla neuveřejnitelná informace, podlamující bojovou morálku čs. jednotek. Pražská vláda totiž vyslovila souhlas s navrhovaným odstoupením pohraničního území Německu. Rozhodnutí padlo již 21. září, ale k jednotkám se dostalo opožděně, stejně jako informace, že ve vnitrozemí se protestuje, manifestuje a demonstruje. V této kritické době měly jednotky nejvíce ztrát, většinou na zajatcích. K novému vzepětí vůle k odporu došlo 23. září, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace, nicméně jeden den byl ztracen. Ani nová vláda generála Syrového nesplnila očekávání a nakonec kapitulovala.

            Osudně se vyvíjela situace ve Varnsdorfu, kde byla znova napadena celnice. Také nádraží bylo 22. září obsazeno. Velitel četnické stanice Jansa doporučoval ordnerům vydat zbraně. Naproti tomu podplukovník Kruliš se tohoto pokynu přímo zhrozil a Jansu zbavil velení. V Dolním Gruntu se soustředilo na 1.200 demonstrantů s protistátními hesly. Tři dozorci finanční stráže, čerpající právě benzín byli napadeni střelbou. Situaci se pokusil zachránit kulometčík 74. družstva SOS. Zahájil palbu, ale přesto na místě přestřelky zůstal ležet mrtvý dozorce finanční stráže Václav Kozel a těžce raněný dozorce finanční stráže Václav Kužel a též postřelený dozorce Miroslav Strnad. Unikl nezraněn pouze respicient Jan Teichmann, ale záhy se střetl s henleinovcem Stormerem, jenž ho zavraždil.  Jiná skupina obránců hranic ustupovala Dolním Gruntem směrem na Novou Huť. Vedl ji inspektor Marvan. U Jiřetína narazila na příslušníky SS a SA. Přišli z Německa posílit své soukmenovce a jasně porušili suverenitu ČSR. Pražská vláda to nevyužila ani v zahraničních informacích. Jednotka SOS ve 23 hodin dobyla znova pilu, mlýn a hájovnu v Innozenzidorfu (Lesné) a pod vedením inspektora Marvana se zmocnili sklad

            Do Varnsdorfu se část Marvanovy roty vrátila ještě 25. září, aby náhlým a překvapivým výpadem zachránila raněného dozorce Miroslava Bernarda a velitele roty Jansu. Výpadu se zúčastnilo jednadvacet příslušníků SOS, nákladní a dvě osobní auta. Výpadová skupina projela celým městem až k nemocnici, kde naložila dozorce Bernarda a přivezla  nadporučíka Jansu. Pohrůžkou použití kulometu si skupina vynutila odstranění zátarasu. V pozdějším vyšetřování se prokázalo, že varnsdorfský velící nadporučík četnictva Jansa nesl vinu na zajetí několika družstev SOS. Podlehl zcela informaci, že pohraničí se bude vyklizovat, byl zadobře s některými funkcionáři SdP. A odvolával se na pokyny ministerstva vnitra, že je nutno zabránit provokacím. Proto souhlasil s odzbrojením družstev SOS, některá družstva se jeho rozkazu nepodřídila a s boji ustupovala k linii opevnění.

Za podobné situace, pro malou odhodlanost okresních hejtmanů, se do zajetí dostala také některá družstva SOS na Šlukovsku a Rumbursku, kde bylo zajato několik set mužů.