České národní listy

Stráž obrany státu při obraně republiky 1938-1939 XI
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Novým hlavním městem po záboru jižního území, tedy i Užhorodu se stal Chust. Naše zpravodajská služba zjistila, že na noc ze 13. na 14. března 1939 je plánováno povstání Siče. Nutno poznamenat, že totéž žádal A. Hitler po sudetských Němcích a hlinkovcích, aby vyvolali incidenty, vhodné pro využití k okupaci českých zemí, k vyhlášení Slovenska a k záboru Podkarpatska. Čs. jednotky v Chostu, zejména 45. pěší pluk, se nevzdaly a povstání Siče potlačily. Do zajetí padlo 47 mužů, byl mezi nimi i nacistický agent, který se vydával za majora ukrajinské nacionalistické armády. V sále gymnázia v Chustu vyhlásili poslanci zemského sněnu 15. března samostatnost Zakarpatské Ukrajiny. V té době již československé jednotky sváděly ústupové boje s maďarskou armádou, která podle některých údajů poslala do boje 3 brigády. Jiné údaje uvádějí vyšší čísla.
Přepadení Podkarpatské Ukrajiny začalo 13. března řadou incidentů a teroristických akcí. Naše hlídka byla napadena 13. března v 5,45 hod u Kamjance. Proti málopočetné hlídce postupovala maďarská rota, maximálně prapor cyklistů v doprovodu s dvěma tanky a jedním obrněným vozem. Maďarská rojnice postupovala na Podhorjany. V boji padl závodčí Vápeník. Na Červené hoře se útočníkům postavili statečně 4 příslušníci četnictva a 4 příslušníci finanční stráže. Tvrdé boje se odehrály u Rozvegova. Na podmonastyrský klášter zaútočili maďaři třikrát. Do boje zasáhla i palba děl. Před Činaděvem se podařilo v odpoledních hodinách 14. března jednotkám SOS a 1. praporu 36. pluku maďarský nápor zastavit. Zpravodajsky průzkum prokázal, že tu útočila smíšená maďarská brigáda.
Druhý a třetí prapor 36. pěšího pluku odrážel večer 14. března útok maďarského vojska od Užhorodu. První prapor držel Chust, druhý prapor 36. pěšího pluku obsadil předpolí Sevluše, kam nepřítel zaútočil v ranních rodinách 15. března 1939. Večer 15. března byla již Praha obsazena, ale tu se stále bojovalo. Spojení s Prahou bylo narušeno vyhlášením slovenského státu 14. března 1939.
V ranních hodinách 14. března 1939 začaly pronikat údolím Latorice na sever maďarské jezdecké a cyklistické prapory. Nepřítel měl nejméně dvojnásobnou převahu nad dvěma čs. prapory a četou obrněných aut, patřících do svazků 12. divize. Ještě večer téhož dne maďarské vojsko pronikalo k Perečínu. Dva čs. prapory s motorizovaným předzvědným oddílem, rotou tanků a jednou dělostřeleckou baterií úporně bránily svá postavení u Oknovců.
V ranních hodinách 16. března postupovaly maďarské jednotky ve směru na Chust. Také na tomto směru se bránily pouze dva čs. prapory pěchoty a jeden dělostřelecký oddíl. Na obou hlavních směrech a na křídlech těchto směrů ustupovaly také družstva a čety SOS.
U Gronda se třicet příslušníků SOS postavilo na odpor dvěma maďarským rotám. Do bojů se zapojilo také několik českých železničářů. Bojovalo se též u Strabičova.
16. března přišel rozkaz z Prahy, že boj má byt zastaven. K některým odtrženým jednotkám se rozkaz nedostal a tak ještě 17. března docházelo k přestřelkám. Zahynul četnický strážmistr Fořt a v Buštině respicient finanční stráže Kocourek. Společně se 45. pěším plukem a praporem SOS ustupovalo i několik českých civilistů směrem na Tiačev. Připojil se i třetí oddíl 12. dělostřeleckého pluku. V boji padli ještě respicient Tyšer, vrchní respicient Andraško, vrchní respicient Chaloupecký, dozorci Hort a Kosť. 16. a 17. března překročily čs. jednotky hranice rumunského státu, byly příznivě a přátelsky přijaty. Zbraně musely ovšem odevzdat: 14 obrněných aut, 48 nákladnich aut, 6 osobních automobilů, 4 autocisterny, 5 polních děl, větší počet pušek, několik protitankových děl a značné množství střeliva.
Jiná část čs. jednotek ustupovala na území slovenského státu. Ustupovalo se od Perečina směrem na Velké Berezné. Ještě 17. března docházelo k přestřelkám s maďarským předvojem. Poslední organizovaná jednotka přešla slovenské hranice odpoledne 17. 3. 1939. Na Slovensku čs. jednotky musely složit zbraně.
Čs. zpravodajská služba uváděla, že na maďarské straně bylo 37 padlých a 117 raněných, podle jiných pramenů, například rumunských, bylo padlých na 200 a jen sto raněných. Pravdou je, že se tu rozhořel válečný konflikt. Svědčí o tom také skutečnost, že na polské straně proběhla mobilizace 6. a 10. armádního sboru, rumunská vláda vyhlásila mobilizaci tří ročníků záloh a soustředila vojsko na maďarsko-rumunské hranici. Maďaři mobilizovali 4. armádní sbory, ale do boje je již nemuseli nasadit.

Okupace Podkarpatské Ukrajiny znamenala pro 183.395 občanů koncentrační tábory, zahynulo v nich 114.982 lidí, většinou v plynu z rasových důvodů. Většina Židů byla usmrcena. Po válce hmotná škoda představovala sumu 3.756.113.400 rublů.
Čs. zpravodajská aktivita měla velmi dobrou úroveň, ale právě v této části republiky se ukázalo, že informace nemohly být plně využity, když chyběly zálohy, když často maďarští důstojníci posílali spojky k našim velitelům, ať nebojují, že v Praze jsou již Němci. Navíc němečtí agenti vyprovokovali v týlu našich jednotek povstání Siče. Také vláda A. Vološina nebyla zárukou pevného zázemí. A. Vološin žádal 14. března po 12. hodině, aby A.Hitler vyhlásil nad Podkarpatskou Ukrajinou protektorát. Nacistické Německo již nemělo zájem stavět se proti maďarským uchvatitelským zájmům. Proto se Vološin obrátil ještě 14. března na Budapešť s prosbou o autonomii v rámci Maďarska. Poslední zoufalá výzva byla odeslána do Rumunska s žádostí o připojení. Vološinova vláda se odebrala na území Rumunska.
Rumunská rozvědka měla neobyčejně velký zájem o naše zkušenosti s maďarskou armádou a pečlivě vyslechla naše vojáky. Chovala se přitom velmi korektně
Z hlediska strategického čs. rozvědka rozhodně v první polovině března 1939 nezaspala, upozorňovala vládu na nebezpečí nacistického vpádu, ale ta nedbala. Z hlediska taktického byl však v prostoru Ostrava-Místek zaznamenán vážný neúspěch. Nikdo nezjistil přípravu na vpád německé armády, nikdo z profesionálních rozvědčíků. Určitá zpráva došla, ale ironií osudu od civilních osob. Do ostravského rozhlasu přiběhl dodnes nezjištěný Čech a sdělil, že u Hrušova začala nacistická vojska vjíždět na koblovský most. V Hrušově se řadí další tanky k nástupu směrem do Česko-Slovenska. Šuškaná propaganda měla předstih, již odpoledne 14. března se šířily po Ostravě pověsti, že Němci obsadí město. Milan Rusinský, pracovník ostravského rozhlasu, ihned telefonoval na policejní ředitelství. Byl však odbyt poznámkou, že nemá šířit paniku.
V 16,30 hod, přiběhl jiný občan se sdělením, že Němci překračují hranice na petřkovském mostě. Rusinský znova volal policejního ředitele, ale znova byl odmítnut, Tak nezodpovědně jednal profesionální pracovník, ředitel policie. V 17,00 procházel a místy i utíkal po národní třídě v Ostravě zástup lidí, bylo slyšet výkřiky: „Němci nás přepadli, kde je naše armáda, Němci nám táhnou v patách, již přicházejí apod." A skutečně za několik minut se objevily přední německé hlídky. Teprve potom se ostravský policejní ředitel rozhodl něco dělat. Pražskému policejnímu prezidiu odeslal v 18,25 hod. dálnopis: "Německé vojsko u Hrušova překročilo státní hranici a pochoduje po silnici Radvanice-Michálkovice. V Těšíně je panika. Německé vojsko cestou odzbrojuje československé bezpečnostní orgány..." Dvě hodiny byly zbytečně ztraceny. Nepřítele včas nezjistil ani 8. slezský pěší pluk, napadení hlásila jako první až stráž před vchodem do kasáren.

8. pěší pluk v Místku byl dislokován na několika místech. Druhý prapor byl v Beskydských kasárnách ve Frýdku, pátá rota měla stanoviště v Landsbergově továrně, první prapor byl odsunut do Slezské Ostravy, další jednotky byly ve Slezských kasárnách v Místku. Třetí prapor měl nouzové ubytování v Čajánkově továrně na severovýchodním okraji města poblíž Ostravice. Po 18. hodině vstupovala německá vojska do prostoru třetího praporu 8. slezského pluku. V 18.30 se již bojovalo. Obranu řídil kapitán K. Pavlík a poručík K. Martínek. Těžké zbraně prapor neměl. Naproti tomu německá jednotka, odhadnutá na sílu pluku, měla posilové prostředky, děla a obrněná auta. Boj byl zastaven až na základě rozkazu velitele pluku podle příkazu z nadřízených míst. Mezi čs. vojáky byli dva zranění. Německé ztráty nebyly přesně zjištěny. Nejrůznější prameny uvádějí 6-18 mrtvých a několik raněných. Teprve 15. dubna 1939 uvedlo německé velení, že zahynulo 21 německých vojáků. Neví se však, zda jsou v tom jen ztráty při boji s třetím praporem, případně ztráty při dopravních nehodách. Nacisté na kapitána Pavlíka nezapomněli, umučili ho 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausenu.
Vpád nacistické armády na naše území ještě před tím než prezident E. Hácha podepsal v Berlíně akt podřízenosti je vhodné zpravodajsky vyhodnotit. Podle nacistické propagandy, určené německému obyvatelstvu, ale i pro zahraničí obsadily německé jednotky ostravsko-karvínskou oblast proto, aby zamezily "útokům české lůzy na Německý dům“. V německém tisku najdete články s titulky "Rudí štváči uprchli, Osvobození od bolševického teroru, Moravská Ostrava osvobozena apod." Přitom ani jedna zpráva nebyla pravdivá. K žádným nepokojům tu nedošlo.
Mnohem blíže k pravdě má verze, že německá armáda spěchala na pomoc slovenské vládě, která vyhlásila samostatnost a prý očekávala odpor čs. jednotek. Ale ani na Slovensku nedošlo k žádným akcím tohoto charakteru. Uvedené tvrzení mělo omluvit německý vpád před mezinárodním veřejným míněním podle hesla: Němci šli na pomoc Slovensku, které o to požádalo.
Pravdou je také skutečnost, že Polsko by rádo rozšířilo svůj zábor a přálo si získat další území v oblasti ostravsko-karvínských dolů. Příchod německé armády tomu měl zabránit. Jsou tu však ještě další dva důležité aspekty. Vpád na Ostravsko byl sondážním balónkem. Světový tisk sice přinese informace o incidentu až 15. března, případně později, ale zpravodajské agentury budou mnohem rychlejší, při nejmenším o několik hodin. A německá zpravodajská služba s napětím očekávala jak budou reagovat vojenské štáby ve Francii, Velké Británii a jinde.
V Rumunsku došlo k částečné mobilizaci. Také v polské armádě byl zaznamenán zvýšeny ruch, ale vojenská pohotovost dvou armádních sborů mohla souviset s otázkou Podkarpatské Ukrajiny, která byla také v tuto dobu napadena. Nehledě již k tomu, že částečná mobilizace proběhla také v Maďarsku. Jen v Česko-Slovensku byl klid.
Německá zpravodajská služba předpokládala, že některé čs. jednotky se mohou postavit na odpor, dalo se předpokládat, že ustoupí do Polska, kde budou sice odzbrojeny, ale posílí polský vojenský potenciál. Tomu bylo nutno zabránit včasným obsazením Ostravska. Je pravdou, že obranu okleštěného Česko-Slovenska nebylo možno plánovat někde u Mělníka, Plzně, Prahy, Náchoda, kde by se naše jednotky dostaly snadno do obklíčení. Reálnou možnost k obraně vytvářela linie podél toku Moravy a Odry s možností ústupu na Slovensko. Proto také A. Hitler žádal, aby Slovensko vyhlásilo samostatnost o den dříve než zahájí německá armáda okupaci českých zemí. Potom by nebylo možno na Slovensko ustupovat. Případný konflikt česko- slovenský by jenom uvítal. V případě boje a porážky by jedinou cestou ústupu byl směr Polsko. Tento směr byl nyní přehrazen německou armádou.
Patrně jako vedlejší důsledek okupace Ostravska byl argument, použitý A. Hitlerem na prezidenta E. Háchu, že klást odpor nemá žádnou cenu, že okupace již začala a v jednom místě, kde se čs. armáda postavila na odpor byla potlačena palbou děl.
Okupace českých zemí se uskutečnila ráno 15. března 1939 v 6.00 hod. nacistická armáda postupovala v součinnosti s gestapem, bezpečnostní službou, pořádkovou policií, pátou kolonou sudetoněmeckých henleinovců. Strategickým cílem bylo trvalé připojení českomoravského prostoru k Německu, československá státnost neměla být již nikdy obnovena.