České národní listy

Stanovisko KSM k situaci po parlamentních volbách

V pátek a sobotu 8.-9.10. proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Volby probíhaly již plně podle principu komerčně marketingové mašinérie uzpůsobené podnikatelským projektům a reprezentantům domácího a zahraničního kapitálu. To zbylo z demokratických ideálů, které vybojovávala ještě maloburžoazie s podporou dělnické třídy v 19. století. Monopolní kapitalismus si vytvořil plně odpovídající politickou i mediální nadstavbu pro své ziskové účely. Tomu, mimo jiné, odpovídá výsledek voleb. V parlamentu je reprezentováno pouhých 4,3 milionu hlasů, tedy 52% těch s právem volit. Zbylých 48% nemá své zastoupení. Z větší části sem patří právě dělnická třída, která do voleb prakticky nepromluvila nebo se nechala zlákat emocionálním marketingem. Výsledkem je parlamentní většina, kterou získali militantní zástupci kompradorské buržoazie a představující asi čtvrtinu, pouhých 28% oprávněných voličů. Jestliže dosavadní vládní politika přivedla společnost k zdražování, nedostatku surovin a dalšího zboží, do dobrodružství ve službách západního imperialismu proti Rusku a Číně, k masivnímu odvodu zisků do zahraničí, k závislosti na zkrachovalém a nebezpečném unijním a severoatlantickém imperialismu, pak nová většina tuto slepou uličku krize jen prohloubí. A co víc, bude se snažit cestou úspor, „flexibilizace“ pracovních vztahů, nevalorizováním příjmů (minimálních mezd, důchodů a platů státních zaměstnanců) s ohledem na zdražování, ochraňovat zisky velkých kapitalistů na úkor pracujících a lidových vrstev. Bude privatizovat zbývající státní majetek. Spekulativní kapitál s upadlou mírou zisku v krizi bude pronikat do dalších a dalších oborů - zdravotnictví, školství, důchodové a sociální zabezpečení, se zisky financovanými z příjmů a práce lidových vrstev. To zákonitě povede k zbídačení i nové potřebě uvědomování si zájmů pracujících tříd. Politické vyjádření v oficiálních institucích zůstane ovšem omezeno, stejně jako vedení zápasů za tyto zájmy. Dalším důsledkem voleb totiž je vypadnutí KSČM z Poslanecké sněmovny právě v roce, kdy si komunistická strana v naší zemi připomínala století svého založení. Po toto století (kromě let zákazu za fašizující 2. republiky a nacistické okupace), měla strana vždy na parlamentní úrovni reprezentaci. Právě před tímto vývojem jsme varovali v našem předvolebním stanovisku. Příčiny jsou dlouhodobé. KSČM zdědila výraznou lidovou podporu z dob socialismu (téměř milion hlasů v roce 1990, při neuvěřitelném antikomunistickém nátlaku). Po posledních 15 let, shodujících se s předsednictvím Vojtěcha Filipa, docházelo k postupnému vyčerpávání tohoto základu a této důvěry. Strana nevyužila tohoto období k nadechnutí, ke své politické profilaci, hledání podnětů, navázání styků s pracujícími masami, mládeží, kulturnímu a   ideovému rozvoji. Naopak v době konfliktu KSM s buržoazní mocí a dočasného zákazu organizace mladých komunistů a komunistek, se KSČM ke KSM fakticky postavila zády. Podřídila se plně pravidlům buržoazního systému, struktura strany se přizpůsobila fungování poslaneckého klubu. Ostatní funkce komunistické strany - jakožto centra třídního zápasu, poznávajícího kolektivního subjektu, jako politické a kulturní avantgardy - jedna za druhou odumíraly. Noviny a publikace strany nedotvářely třídní náhled, jen papouškovaly korporátní mainstream. Kampaně vedly politicko-mediální korporace s pochybnými kořeny. Pod jménem mnohých poslanců dokonce psali zaměstnanci těchto agentur články do stranického tisku. Vedoucí ideologií KSČM se v souladu s buržoazní praxí stal bezzubý liberalismus se sociálními prvky. Sjezdy končily místo kvalitativních posunů pouhým upevněním monopolu vítězného představitele - Vojtěcha Filipa, který jednal podle hesla: „Vítěz bere vše“. Ještě v roce 2017 se podařilo KSČM dostat do Poslanecké sněmovny, ale s historicky nejhorším výsledkem (1). Následně v roce 2018 přišlo sebevražedné rozhodnutí - nabídnout podporu vládě velkokapitalisty společně se sociální demokracií, a to bez dostatečných pák na prosazení jakýchkoliv progresivních kroků. Tuto skutečnost jsme několikrát analyzovali a kritizovali. (2,5) Volby do Evropského parlamentu v roce 2019 pod programem zasívajícím v lidech iluze v Evropskou unii, v možnost “socialistického” vylepšení tohoto imperialistického a neokoloniálního spolku, skončily zvolením pouze jednoho zástupce KSČM. (3) Krajské volby v roce 2020 již znamenaly opuštění zastoupení v naprosté většině krajů. (4) Přesto nedošlo k žádné sebereflexi celého širšího vedoucího aktivu ve vývoji vedoucím k neodvratné katastrofě. Samotný předseda Vojtěch Filip nedůstojně kombinoval sliby o odstoupení a nekandidování se svým udržením se v předsednické funkci. I zde pracoval materiální zájem - jako místopředseda Sněmovny měl přístup k velkému množství požitků a návštěvy u prezidenta Miloše Zemana zřejmě nebyly představením komunistického pohledu o politické situaci. Podobně se chovalo téměř celé vedení. Centrum politické moci ve straně přitom představoval její poslanecký klub, který nebyl nástrojem strany, ale naopak strana fungovala jako nástroj poslaneckého klubu. Toto je model fungování buržoazních stran a sociální demokracie, nikoliv komunistické strany. Nynější výsledek je tristní - polovina hlasů oproti katastrofálnímu výsledku z roku 2017. Pokles pod 5% podpory nastal ve všech krajích a odpovídal tak celkové situaci strany, nikoliv snaze konkrétních kandidátů a podporovatelů strany. Přes vytrvalou snahu antikomunistů, se po těch 32 kapitalistických let nedařilo komunisty vystrnadit. KSČM se ovšem postupně porazila sama. Protože opustila své spojení s pracující třídou, které vyměnila za úsilí o získání uznání strany jako každé jiné. Namísto působení mezi pracujícími se alfou a omegou jejího myšlení stal parlament, namísto třídní analýzy společenských a ekonomických rozporů jí prostoupil sociální liberalismus, namísto třídního boje proti kapitálu zvolila spolupráci s ním, která vyvrcholila její vládní tolerancí kabinetu vedeného oligarchou. K odsouzení imperialistických dobrodružství armády ČR docházelo   pouze verbálně, reálné kroky při podpoře vlády tomu neodpovídaly. Podobný rozpor mezi slovy a činy byl i ve vztahu k imperialismu NATO a EU (jediná europoslankyně Konečná dokonce EU ospravedlňovala před kritikou i ve svých vyjádřeních). KSČM opustila pracující a pracující proto opustili ji. Těsně po volbách a jako naprosto opožděný krok, vedení KSČM rezignovalo. Nyní stranu čekají předčasné volby jejího vedení. Volební debakl KSČM, charakterem nekomunistické strany s komunistickou značkou, je především debaklem sociálního liberalismu, který se stal ideologií a praxí strany. Je ale také debaklem té její části, která přes komunistické sebedeklarace neosvědčila svoji historickou úlohu, totiž vést politický boj s převládajícím sociáldemokratismem ve straně a prokázala hlubokou nezpůsobilost k politické akci a třídní analýze situace. Fakticky jsme tak byli svědky nejen volební aliance liberálů a oportunistů, ať se prohlašují marxisty-leninisty, jak chtějí, ale i jejich politické aliance, spočívající v jejich sdílené nejvyšší hodnotě parlamentního postavení strany, bez ohledu na její reálný charakter. Nad komunistický charakter fungování a boje strany tak ti i oni rukou společnou a nerozlučnou stavěli její parlamentní postavení. Jen s lehkou nadsázkou lze říci, že parlamentní organizace čili hnutí jim bylo vším a komunistický cíl ničím. Nyní po vyhnání z parlamentního ráje, se ocitli ve světě, kde se díky tomu stalo jejich hnutí ničím a cíl bezradně hledají. Ztráta lukrativních postů v parlamentu ovšem sama o sobě úplně nesnižuje živnostnický a čachrářský zájem na KSČM. Strana má stále rozvětvenou strukturu okresů a majetků (v čele s budovou v centru Prahy) zachovaných z dlouhodobých úspor členů strany. O tento majetek bude svádět boj nejeden dobrodruh. Díky tomuto výhradnímu soustředění na parlamentarismus je poslední katastrofa tak citelná. Již z předpřevratové doby nesená tendence k neoponování vedoucím představitelům vedla k tomu, že ve straně nejsou vyprofilované politické proudy, pouze vyčnívající jedinci, kteří si tu s sebou mnohdy nesou sociálně demokratické, liberální myšlení, parlamentarismus a spoléhání na Evropskou unii. A tak se nyní některým nabízí jako cesta z krize myšlenka spojení zkrachovalé KSČM, ČSSD a případně dalších ještě miniaturnějších verzí téhož sociáldemokratismu. To tedy znamená nové rozředění parlamentně-vládního typu politiky - sjednocování se pod „neurážejícím“ názvem se sociální demokracií, která se dávno vzdala podnětů, z kterých vzešla, a posledních 30 let nese odpovědnost právě na kapitalistickém vývoji, včetně privatizací a včetně zapojení do imperialistických válek NATO. Pokus vytvořit takový projekt pod co nejneutrálnějším názvem „Levice“ ostatně ve volbách ztroskotal ještě bídněji s několika stovkami hlasů. Tento scénář by byl jen dovršením porážky a eliminace komunistické strany u nás a tudíž dokonáním zrady a opuštěním jejího důvodu k bytí. Úkolem komunistů není spojovat nulu s nulou a převádět je na společný jmenovatel s vidinou návratu několika vyvolených do parlamentu. Úkol komunistů je mnohem podstatnější, znovu vybudovat komunistickou stranu, jejíž projekt není svázán eurounijní a parlamentní kazajkou a penězi, přijetím liberální ideologie a nemíří jen k přeplahočení 5% hranice pro vstup do poslanecké sněmovny, ale míří   za hranice kapitalismu, k socialismu. V tom se zračí rozdílnost východiska z krize komunistů a sociálních liberálů. Jediným řešením je návrat ke staletým kořenům. Na jakém organizačním půdorysu, je otázkou dalšího vývoje věcí. Jasné ovšem je, že nemůže být omezen rámcem KSČM. Bez zásadního obratu a proměny KSČM, bez rozchodu s představiteli sociálního liberalismu si nelze získat vliv ve společnosti. Pokud by v KSČM i nadále proti marxismu převládl liberalismus, bylo by odpovědností komunistů, chopit se iniciativy k novému začátku, k ustavení vlastní komunistické organizace. Pokračování agonie komunistů v KSČM by v takovém případě nemělo žádného smyslu. Strana zastupující pracující musí pracovat mezi pracujícími, znát jejich potřeby a zájmy, vést jejich zápasy, formulovat jejich postoje překračující kapitalistický řád. Všechny ostatní taktické postupy (včetně voleb) se musí tomuto cíli podřizovat. Proto byla vytvořena komunistická strana, proto byly vedeny boje proti chudobě, krizi a válce. Proto bojovali a umírali komunisté ve velkém antifašistickém zápasu. A proto se miliony komunistů zapojovaly v prvních řadách do budování a obrany socialistické vlasti. Tyto nejlepší tradice je nutné obnovit kvůli zápasu o budoucnost. Buď se toho ujmou stávající komunisté, nebo dojde k dalšímu úpadku a tápající lidové vrstvy si budou hledat živelné vyjádření samy a jinde - se všemi omyly a porážkami, které to s sebou nese.

Předsednictvo ÚR KSM, 12. 10. 2021

Komunistický svaz mládeže Politických vězňů 9 Praha 1 e-mail: ksm@ksm.cz, web:www.ksm.cz

Přišlo e-poštou