Stalingrad - Kapitulace Paulusovy armády?
Stalingrad - Kapitulace Paulusovy armády?
Ing. Josef Mikš
Začátkem února si připomínáme výročí významného vítězství Rudé armády ve Stalingradské operaci, které znamenalo podstatný obrat v německo - sovětské válce Po krvavých bojích trvajících dvě stě dní a nocí, na rozlehlé frontě , ve které jen samo město Stalingrad se táhlo podél řeky Volhy v délce více něž 60 kilometrů, se Rudá armád bránila přesile wehrmachtu.
Bojovalo se odhodlaně a zuřivě o každý metr půdy a každý dům a přesto, že Hitler již ohlašoval, že Stalingrad padl, město se bránilo dále, na čemž měl svůj podíl i rozkaz Hlavního stanu, iniciovaný Stalinem, který rudoarmějci nazvali Ani krok vzad!
Naopak, po přísunu záloh zahájila Rudá armáda oboustrannou obkličovací operaci, v důsledku které se v kotli ocitla celá 6. polní armáda pod velením generálplukovníka Pauluse.
Když byl odražen pokus o prolomení obkličovacího kruhu zvenčí a obklíčená vojska se začala opevňovat / že Hitler zakázal pokus o průlom zevnitř nebylo známo /, bylo rozhodnuto. Při následné likvidaci obklíčeného uskupení třistatisícové elitní armády padlo během bojů 160 000 Němců a do zajetí odpochodovalo 90.000 přeživších. Byla to dosud největší porážka nacistické armády v této válce. Také ztráty na sovětské straně byly značné.
Bohužel i renomovaní autoři, přesto , že obsahu článků nelze nic vytknout, uvedli mylné tvrzení, že Paulus s 6. armádou koncem ledna 1943 ve Stalingradu kapituloval. To je možno hodnotit jako neznalost obsahu definice kapitulace a považování za ní každé vzdání se v boji jednotlivce, skupiny či jednotky.
Tato fáma se však táhne již od poválečného období, kdy se v Německu objevily názory, že prý polní maršál Paulus pochopil nesmyslnost dalšího pokračování krveprolévání tisíců lidských životů a čestnou kapitulací je zachránil. To je ovšem výmysl a lež, protože Paulus nikdy rozkaz ke kapitulaci nevydal .
Potvrdil to sám ve výpovědi učiněné v knize „Druhý život maršála Pauluse“/ Praha 1978/ a také před norimberským mezinárodním tribunálem. Setrvačností se však tvrzení o kapitulaci přenáší až dodnes , jak je možno vidět i v nově vydávaných publikacích, čímž se hrubě zkreslují historická fakta.
Ve skutečnost se ovšem o kapitulaci ve Stalingradu jednalo, ale o tom se většinou mlčí, přestože právě jejím uskutečněním by důsledky porážky u Stalingradu byly pro Němce daleko přijatelnější.
Jak to tenkrát skutečně bylo, osvětluje osoba nejpovolanější, tehdejší velitel Donského frontu Rudé armády, generálplukovník Rokosovskij /Osudové bitvy.- Naše vojsko – Praha 1970/. Uvádí, že když byl vnitřní obkličovací kruh kolem 6. armády v předchozích bojích pevně uzavřen i zajištěn a také odražen pokus Němců o průlom zvenčí, byl současně vojsky tří frontů Rudé armády rozšiřován i vnější obkličovací okruh a ničeny síly, které se tam nacházely.
Začátkem ledna 1943 bylo velením Rudé armády rozhodnuto, že likvidace hlavních sil 6. armády v obklíčení bude provedena vojsky Donského frontu, aby byla zabezpečena jednota velení. A to tak, že v první fázi operace bude kotel bojem rozdělen na dvě části -. severní a jižní a v druhé fázi bude postupně dokončeno zničení těchto částí. Termín útoku byl stanoven na 7.ledna a později prodloužen na 10.ledna.
Jak uvádí Rokosovskij, při jednání štábu o způsobu likvidace kotle byl vznesen názor, že vzhledem k bezvýchodné situaci Němců by bylo vhodné nabídnout jim za určitých podmínek kapitulaci. Někteří členové velení frontu souhlasili, jiní váhali, a protože se doposud taková situace na východní frontě nevyskytla, bylo rozhodnuto požádat o názor hlavního velení. Návrh se zalíbil i Stalinovi a tak bylo stanoveno, že 2 dny před zahájením útoku bude doručen generálu Paulusovi..
Návrh byl zpracován a schválen v tomto znění:
Jak známo, 6. německá armáda, jednotky 4. pancéřové armády a útvary jim přidělené jsou již od 23. listopadu obklíčeny našimi vojsky. Všechny pokusy německého velení zachránit obklíčené skončily bezvýsledně. Vojska vyslaná jim na pomoc byla rozbita Rudou armádou, jejich zbytky ustupují k Rostovu. Německé dopravní letectvo, které přiváží obklíčeným hubené příděly potravin, střeliva i pohonných hmot, má obrovské ztráty .Jeho pomoc je neúčinná, obklíčení trpí hladem, zimou a nemocemi. A přitom krutá ruská zima teprve začíná. Přijdou třeskuté mrazy, vichřice a metelice a němečtí vojáci nemají zimní výstroj, ani základní hygienické podmínky.
Vy jako velitel, stejně jako všichni Vaši důstojníci velmi dobře víte, že nemůžete prolomit naše obklíčení. Vaše situace je beznadějná, další odpor nemá smysl. Abychom se vyhnuli zbytečnému prolévaní krve, navrhujeme vám tyto podmínky kapitulace :
1. Všechna německá obklíčená vojska včetně Vašeho štábu přestanou klást odpor.
2. Předáte nám organizovaně veškerá vojska, výzbroj, veškerou bojovou techniku i vojenský materiál v pořádku a nepoškozen.
Všem důstojníkům, poddůstojníkům a vojínům, kteří složí zbraně, zaručíme život a bezpečí a po skončení války návrat do Německa nebo kamkoliv budou chtít.
Všichni, kteří se nám vzdají, si mohou ponechat uniformu, distinkce a vyznamenání a cenné věci, vyšší důstojníci i sečné zbraně.
Všem důstojníkům, poddůstojníkům a vojínům bude okamžitě vydána strava.
Všem raněným, nemocným a omrzlým bude poskytnuta lékařská pomoc .
Nebudou-li naše podmínky přijaty, bude Rudá armáda nucena vésti boje až do úplného zničení obklíčených jednotek a vina za to padne na hlavu německého velení.
To bylo do té doby nevídané humánní gesto velení Rudé armády, jehož realizací by bylo zachráněno mnoho životů vojáků obklíčených vojsk, a které dodnes není historiky doceněno. Zvláště ve srovnání s krutým a barbarským jednáním Němců se zajatými rudoarmějci.
K zabezpečení akce a seznámení protivníka s návrhem bylo využito rozhlasu, tisku a letáků, které letectvo shazovalo nad nepřátelskými pozicemi Byla vybrána skupina parlamentářů s tlumočníkem a trubačem, byl určen úsek na kterém k předání dojde.
Večer den před uskutečněním akce byl Paulus rozhlasem podrobně uvědomen, jak předání návrhu proběhne.
Ráno 8. ledna vyšli parlamentáři z úkrytu a s rozvinutým bílým praporem, za zvuku trubky zamířili k německým postavením. Ale z nepřátelské strany nevyšel parlamentářům nikdo vstříc a dokonce po nich zahájili palbu .Nejdříve z pušek pak z kulometů a nakonec i z minometů. Nezbývalo jim, než se rychle vrátit. Hitlerovci tak hrubě porušili mezinárodní právo.. Pokus řešit humánně situaci skončil neúspěchem.
Výsledek byl ohlášen hlavnímu stanu. Zanedlouho přišla odpověď, že je třeba zvážit, zda by nebylo vhodné vyslat parlamentáře znovu, ale na jiném místě. Bylo tedy rozhodnuto akci zopakovat. Celý den se znovu ozývaly výzvy, letectvo shazovalo letáky a stejná skupina parlamentářů se připravila k akci z jižního kruhu obklíčení.
Tentokrát se události vyvinuly poněkud jinak. Ráno 9. ledna došli parlamentáři bez překážek až k nepřátelským postavením, kde je na smluvených místech očekávali němečtí důstojníci.. Ti jim zavázali oči a dovedli je před skupinu vyšších důstojníků. Jeden z nich hlásil telefonem svému náčelníkovi, že přišli sovětští parlamentáři a chtějí své poselství odevzdat osobně Paulusovi. Za nějaký čas jim oznámili, že německý velitel odmítá přijat ultimatum, které již zná z rozhlasu. Tím poslání skončilo.
Zpáteční cestu absolvovala skupina bez obtíží. Tak skončil i druhý pokus a nezbylo nic jiného, než příští den 10. ledna zahájit útok podle plánu ..
V stanovený čas v 8.05 vzlétly k nebi signální rakety a dělostřelectvo, minomety a kaťuše zahájily palbu. Dělostřelecká příprava trvala 55 minut. Hned nato naše pěchota spolu s tanky pod ochranou palebného valu a podpory letectva zaútočila na nepřátelská postavení Nepřítel tu vybudoval velmi silná opevnění. Opěrné body hustě vedle sebe, spousta pevnůstek, kulometných hnízd, pancéřových kopulí a zakopaných tanků. Všude kolem hory ostnatého drátu a hustá minová pole. V hloubce bombardovalo dálkové letectvo nepřátelská letiště a důležité objekty. Do útoku přešla současně vojska na celém obkličovacím kruhu.
Tvrdé boje pokračovaly den za dnem. Němci měli obrovské ztráty, ale přesto, že jejich situace byla beznadějná, bránili se zoufale dále. Všemi prostředky se snažili zabránit rozdělení svého obklíčeného uskupení, ale marně Ráno 26. ledna se naše vstřícně útočící vojska spojila. Plán rozdělení kotle na dvě poloviny se podařil. Okamžitě bylo přistoupeno k likvidaci jednotlivých částí. Očekávalo se, že nyní, kdy již není žádné naděje na záchranu nepřítel složí zbraně. Ale nestalo se tak.
Velitel 6. armády Paulus se rozhodl pokračovat v boji. Předal velení jižní skupiny vojsk generálmajoru Roskemu a severní skupiny generálu pěchoty Streckerovi Po novém přeskupení sil Rudé armády byl proveden úder na jižní skupinu, po kterém tato 31.ledna složila zbraně. V této skupině vojsk byl zajat se svým štábem i nyní již polní maršál Paulus., povýšený Hitlerem 30. ledna, takže si nestačil do zajetí ani upravit maršálské distinkce. Nesplnil očekávání Hitlera, že se vyhne zajetí sebevraždou a tak se stal prvním německým maršálem v německé válečné historii, který se vzdal nepříteli.
Večer po zajetí byl dopraven na štáb frontu., kde se setkal s představitelem Hlavního stanu velení Rudé armády generálplukovníkem Voronovem a velitelem Donské frontu generálplukovníkem Rokosovskijm. Jejich rozhovor, jak uvádí Rokosovskij, nebyl výslechem ale hovořilo se všeobecně o situaci zajatých vojáků a důstojníků. Paulus předem naznačil, že nebude moci odpovídat na otázky, při nichž by porušil vojenskou přísahu. To bylo vzato v úvahu a respektováno, jenom mu bylo nakonec navrženo, aby nařídil podřízeným vojskům severního uskupení zastavit zbytečný odpor. Vyhnul se odpovědi pod záminkou, že jako zajatec nemá právo vydávat podobná nařízení. Tím setkání skočilo.
Severní skupina se nevzdala, takže ji bylo nutno k tomu přinutit. Ráno 1. února se na nepřátelská postavení snesla ohnivá smršť.. Když ztichla kanonáda, zatřepotaly se na mnoha místech nad černou zvichřenou zemi bílé prapory. Objevily se živelně proti vůli německého velení.A tak se stalo, že na jednom úseku se Němci vzdali a na druhém boj ještě pokračoval. Někde se ještě bojovalo celý den a teprve ráno 2.února se zbytky severní skupiny začaly vzdávat masově. Obklíčené nepřátelské uskupení přestalo existovat. Veliká bitva na Volze skončila. Tolik maršál Rokosovskij.
Doslov
Uvedená fakta svědčí naprosto jednoznačně o tom, že v celé operaci k žádné kapitulaci nedošlo a Rudá armáda musela bojovat až do zničení, nebo se vzdání posledního odporu.
Tvrdit ještě v dnešní době, že ve stalingradské bitvě Paulus s 6. armádou kapituloval je nejen svědectvím neznalosti, ale je to možno hodnotit jako pokus vytvářet německému velení dodatečné alibi, aby se zakryla skutečná vina Hitlera a jeho generálů na neslavném konci jedné z nejlepších německých armád a zbytečné smrti mnoha jejich příslušníků. Ve svém důsledku to vede i ke zlehčování úsilí vojáků Rudé armády při bojích s nacistickými vetřelci. Nedovolme proto překrucování historické pravdy. a každý takový případ uveďme na pravou míru .
Plk.v.v Ing. Josef Mikš, místopředseda ZO ČSBS ve Vyškově
