České národní listy

Ve stejné době běsnila v BaH během 1993 i velmi krvavá válka mezi Bosňany (Muslimy) a Chorvaty. Byla to doba, kdy ještě muslimští teroristé, mudžaheddini (4-5 000 nebo i více), „importováni“ do BaH Západem, hlavně Američany, uřezávali hlavy nejen zajatým Srbům, ale i Chorvatům a kdy Usama bin Ladin jezdil po světě s bosenským pasem.. V té době vojsko chorvatského generála Tihomira Blaškiće zmasakrovalo v osadě Ahmići 100 muslimských civilů, probíhaly krvavé boje kolem Mostaru. kde. 8. listopadu 1993 chorvatský tank zničil slavný „Starý most“ přes Neretvu (Chorvati to přiznali !). Podle lhářů z Newsweeku (3.ledna 1994) to udělali Srbové. Bosňanská vojska pak převzala iniciativu a pronásledovala poražené chorvatské jednotky HVO (Hrvatsko Veće Odbrane - Chorvatská Rada Obrany). Při jednom setkání, generál Mladić autorovi vyprávěl, jak jeho Vojsko Republiky Srbské (VRS) zachránilo přes 40 000 (snad až 50 000) prchajících HVO a chorvatských civilů a umožnilo jim ústup do chorvatské části BaH. Srbové je živili, jejich raněné léčili. O tom západní media nic v té době nehlásila, postěžoval si Mladić. Chorvatští vojáci přísahali, že proti „bratrům Srbům“ už nezvednou zbraně. Slib nedodrželi. Washington je začátkem 1994 doslova „dokopal“ k plné spolupráci s Muslimy (Bosňany) proti Srbům, i když se vzájemně nenáviděli.

            Srebrenica se pod tlakem Západu stala na jaře 1993 chráněným, demilitarizovaným městem. Byl to ale drzý podvod, protože tam zůstala celkem dobře vyzbrojená 28.bosenská divize (údajně, i když asi poněkud přehnaně, prý až 10-15 000 mužů), všestranně Západem podporovaná, pod velením Nasira Oriće. I západní media psala o něm jako o surově proti srbském muži, zodpovědném za vyloupení, vyvraždění a zničení mnoha desítek srbských vesnic východní Bosny. Tím se Orić chlubil i před západními novináři. Tvrdě postupoval i proti svým Muslimům, kteří „neposlouchali“.. O zločineckých postupech jeho „srebrenické mafie“ psal významný muslimský předák Ibran Mustafić, který v Srebrenici přežil dva atentáty (Die junge Welt, 27-28.července 1996). Šéf srebrenické policie za války Hakija Meholjić publikoval překvapivou zprávu v sarajevském časopise Dani (5000 muslimských hlav za vojenskou intervenci. Dani, 22.června 1998), že v roce 1993 americký prezident Clinton nabídl muslimskému předáku Izetbegovićovi, aby pustil Srby do Srebrenici a když tam zabijí 5 000 muslimů, že Amerika vstoupí do války proti Srbům . Izetbegović to  původně odmítl, později už asi ne..

 Poslední loupežná výprava srebrenické posádky byla v červnu 1995, kterou vlastně „chránilo“ 460 mužů holandského praporu („Dutchbat“) před pronásledujícími srbskými jednotkami. V mnoho měsíců trvajících  bojích kolem Srebrenici, padlo podle Mladiće 1 200 Srbů a 2 000 Bosňanů. Švédský generál Lars-Eric Wahlgren (UNPROFOR) nepříjemně překvapil Západ i vládu v Sarajevu, když v dubnu 1993 řekl o stížnosti, že Srbové přerušili příměří a že bombardují Srebrenicu, že tam bylo 50 mrtvých civilů: “Bosenské jednotky nejdříve  bombardovaly srbské pozice, Srbové jen opětovali palbu“. A jako „náhodou“ bylo bosenské dělostřelectvo právě umístěno v oblasti, kde bylo mnoho civilů…Jak už to bylo zvykem v bosensko-chorvatském Sarajevu, aby se mohla šířit zpráva, že Srbové bombardují a zabíjejí civily…

            Naše media a většina medií Západu neuváděla, že holandští vojáci i důstojníci toho Dutchbatu potvrzují srbské zprávy. Jeho velící důstojník, podplukovník Tom Karremans o Mladićovi mluvil s úctou. Šéf štábu holandské armády generál Hans Couzy měl veliké nepříjemnosti se svým ministrem obrany Jorisem Voorhoevem, který od něho požadoval, aby armáda (její příslušníci v Srebrenici)  potvrzovala to, co chtělo NATO, že Srbové páchali v Srebrenici po obsazení vraždění, což generál jednoznačně odmítal. A 1.srpna 1996 šel generál do důchodu, ale ještě před tím jmenoval Toma Karremanse plukovníkem. Očití svědci Dutchbatu tvrdili o několika stech, možná do tisíce, mrtvých Bosňanů kolem pádu Srebrenice. Někteří z nich zajatých mohli být možná i popraveni, což by už byl válečný zločin. Kapitán M. van Schouten z Dutchbatu velmi ironizoval zprávy o událostech v Bratunci, kde se v době jeho přítomnosti nic nedělo, a západní media mluvila o masakrech Muslimů.

Koncem jara 1995 bosenská vláda odvolala ze Srebrenici své vedoucí představitele, včetně generála Oriće. A v Chorvatsku bylo už připraveno 140 000 chorvatských vojáků, masivně vyzbrojených Německem, strategicky pod velením amerických penzionovaných generálů, za pomoci bomb NATO letadel, aby oloupili a vyhnali 230 000 Srbů  z jimi po staletí obývaných oblastí Chorvatska (Krajina).

Nevelká srbská jednotka VRS, snad kolem 1 000 mužů, podstatně menší než zbývající 28.bosenská divize, s asi pěti-šesti tanky, bez většího odporu 11. července 1995 obsadila Srebrenicu. Pro muslimské civily, hlavně ženy, děti, staré lidi (20-30 000) a vojáky, kteří se vzdali, VRS přistavilo, i přes chronický nedostatek pohonných hmot, autobusy, které je bezpečně odvezly do Tuzly, pod bosenskou kontrolou. Copak je to genocida ?. Většina vojáků 28.divize se ale nevzdala  a začala se za těžkých více dnů trvajících bojů probíjet komplikovaným terénem do Tuzly (něco přes 60 km). Při tom padlo, podle představitelů OSN „legitimně“, v bojích, 2 až 5 000 ozbrojených bosenských vojáků (tedy nebyli popraveni !), řada z nich v minových polích, tisíce se vzdaly. Během Daytonských jednání (prosinec 1995) bosenský předák Alija Izetbegović tvrdil, že při tom  padlo v bojích kolem Srebrenioci,  že Srbové tedy zabili, přes tisíc Bosňanů. Vůbec nemluvil o těch více tisících (přes 8 000) popravených, i když by se mu to v té době jistě politicky hodilo.

 Paní Albrightová začátkem srpna l995, ukazovala v Radě bezpečnosti jakési letecké snímky nad Bosnou stále patrolujících amerických letadel o údajných popravách zajatců v BaH. Jako „tajné“ je podruhé už ukázat nedovolila. Jejich informativní potenciál byl údajně velmi malý, bylo prý nutné vědět, co se na leteckých snímcích má vlastně hledat.. Mělo to odvrátit pozornost od obrovské etnické čistky a zločinů chorvatské armády v Chorvatsku začátkem srpna 1995. kdy bylo vyhnáno 230 000 Srbů-starousedlíků. a zabitých bylo hodně přes 1 000, během vyloupení a devastace Srbské Krajiny, za vydatné pomoci Západu (NATO). Před čistkou v květnu a srpnu 1995, žilo v Chorvatsku 581 600 Srbů (12,2%), po čistce v roce vyšetření 2001 už jen 202 600 (4,5%). Proti Chorvatsku OSN žádné sankce nezavedla, náš prezident Havel proti tomu nijak halasně nebrojil..

            Postupně se začaly objevovat zprávy, že je od doby bojů kolem Srebrenici v červenci 1995 nezvěstných přes 7 000 Bosňanů, což se časem zvýšilo na 8 000  mužů a chlapců (14 až 59 letých), a že zřejmě byli srbskou armádou popraveni. Nicméně řada z nich se objevila v různých částech Bosny i jinde. Pak se zase uvádělo, že bylo vlastně popraveno mnoho zajatých bosenských vojáků, těch 8000. Objevily se seznamy nezvěstných, kteří byli hned, bez jakéhokoli ověření, uvedeni jako zavraždění (popraveni). Začalo se mluvit i o genocidě, a proto byl „počet“ údajně popravených oficiálně zvýšen i nad 8 000. Tím, že údajně zabili muslimské muže, vhledem k přísnosti zvyků, byla vlastně ohrožena celá muslimská populace, jejich ženy (vdovy) nebudou už moct, nebudou už smět, mít děti…Ale pro Bosňany se tu objevila i nemilá záležitost. V seznamech údajně popravených bylo zjištěno prý až kolem 3 000 Bosňanů, kteří byli ve volebních seznamech (na rok 1996), a kteří tedy, i když  „mrtví“,  se účastnili voleb...

A tady se stala nečekaná věc. Chorvat z BaH Dražen Erdemović se sám  přihlásil jako svědek, který se spolu se skupinou dalších 7 vojáků v š e c h národností (Chorvatů, Muslimů, Slovinců, Srbů) z jakési 10. Sabotážní jednotky VRS, prý účastnil 16. července 1995 popravy během necelých 5 hodin celkem 1 000 až 1 200 zajatých Bosňanů. On sám prý jich samopalem zabil (popravil) 70 - 100, podle rozkazu nějakého jím zcela neznámého (!) podplukovníka. Popravované přivezlo prý v té době 15 až 20 autobusů, skupinka je popravovala vždy po 10 a nechávala je ležet na louce, nedaleko farmy Branjevo u vesnice Pilica. A tady je hned několik nesrovnalostí. Popravě podle Erdemoviće velel obyčejný vojín Brana Gojković, i když  byl přítomen a zabíjel i důstojník, Slovinec Franc Kos. Je divné, že popravu nařídil „popravčím“ nějaký neznámý podplukovník, bez písemné dokumentace. A je dost časově nesmyslné, že by těch několik „katů“ se vším všudy (včetně Erdemoviće) mohlo tak rychle a tolik lidí přiváženými v autobusech popravit. Nejdivnější je při tom to, že mnoho roků soud v Haagu znal jména všech „katů“ a nikdo z nich, kromě Erdemoviće, nebyl zatčen a souzen, ačkoli jejich adresy byly dobře známé. I velitel celé té „sabotážní jednotky“ poručík Milorad Pelemiš, který o tom mluvil i v mediich, nebyl v té době nijak omezován, vyslýchán. K zatykání těch „vrahů“ pak došlo teprve po řadě let, když novinář Germinal Čivikov (pracoval pro Die Deutsche Welle), žijící od 1975 v Haagu, vydal v 2009 knihu SREBRENICA. Korunní svědek (SREBRENICA. Der Kronzeuge), na jejímž obalu píše: „Krok za krokem (Čivikov) odhaluje, jak se Tribunálu dosud dařilo, že pravděpodobně nejhroznější zločin v Evropě po 1945 nechal definovat jedinému korunnímu svědkovi. Důvěryhodnost tribunálu o Jugoslávii je po přečtení této knihy ze základu otřesena. Pochybení a manipulace jednoho od začátku naskrz politického soudu se tu často objevují. Erdemović se dostal do Mezinárodního trestního tribunálu pro někdejší Jugoslávii (ICTY) v Haagu, který ho odsoudil nakonec jen na 5 let (za údajnou popravu 70-100 jim uvedených zajatých), z kterých si odseděl jen 3 roky a pak se stal „korunním svědkem“, a tento podle vlastního udání  mnohonásobný vrah byl propuštěn a s rodinou dostal novou identitu kdesi na Západě a pak při několika soudech se srbskými důstojníky a dokonce i s prezidentem Miloševićem a Dr.Karadžićem, odpapouškoval stejná prohlášení, podle pokynů těch, kteří ho pro ICTY soudili v Haagu (původně byl nicméně prohlášen za psychicky neschopného vypovídat !). Zkušený právník Milošević, ale i Dr. Karadžić, mu pokazili řadu tvrzení, uvedli ho do rozpaků, které jednoznačně znehodnotily jeho výpovědi. Z toho ho až trapně „vysekával“ soudce Richard May, který Miloševićovi tvrdě vzal slovo, když Erdemović začal „kazit“ svou roli.. Soud zřejmě nechtěl (do této doby), veřejně vyslýchat údajné mnohonásobné vrahy od farmy Branjevo, aby „nepokazili“ soudu vyhovující naučené věty  Erdemoviće, podle pravdu příliš často obcházejícího scénář, který připravil zcela jednostranný ICTY.

A pak se stala ještě jedna nepříjemná věc pro tvrzení obžaloby o 1 000-1 200 popravených: Nenašla se jejich těla. U Branjeva bylo objeveno jen 132 (153 ?) těl. /Srbové prý část těl „přestěhovali“ jinam. A toho si stále patrolující US letadla zřejmě dostatečně nevšimla?! Někteří mrtví měli prý svázané ruce a prý i zavázané oči (mudžaheddini mívali vždy černou pásku kolem čela !), což by potvrzovalo akt, zločin popravy. I to je hrozné číslo, ale udělat z toho 1 000 až 1 200 popravených je také strašné. Když se soud ICTY tázal velitele UNPROFORU generála P. Morillona při soudu s Miloševićem (2004), proč to Srbové udělali, řekl jim jasně generál, že to byla pomsta Srbů za dřívější masakry v srbských vesnicích v oblasti Srebrenici. Tato jeho slova rozzuřila přítomné Bosňany (Muslimy), kteří chtěli proto soudně stíhat francouzského generála, za „pomluvu“, že řekl pravdu, kterou západní úřady i media nechtěly připustit.

Po jím popsané údajné popravě zajatců navštívil dodatečně Erdemović a jeho kumpáni nějakou krčmu, kde se opili a prý se údajně kolem dělby (?) „odměny“ za popravu pohádali, zazněla i střelba, Erdemović byl několika zásahy do břicha těžce zraněn, ale vojenská nemocnice v Bělehradě ho zachránila. Při výslechu Miloševiće vyšlo v náznacích najevo, že mohlo jít o „nějaké francouzské zlato“, prý kolem 12 kilogramů (odměna za vykonaný zločin ?). Erdemović se přiznal, že o tom slyšel. Pak se rozšířily zprávy, že to vše bylo dílem francouzské tajné služby, která tím zločinem měla poškodit dobré jméno Srbů. Toto není zcela bez logiky, protože jinak byly běžné vyměněny bez „poprav“ doslova tisíce vzájemně zajatých. mezi Chorvaty, Bosňany (Muslimy), Srby..

Je krajně trapné, že světová i naše media zcela bagatelizovala rozsáhlou publikaci (300 stránek) „MASAKR V SREBRENIVCI - Důkazy, Souvislosti, Politika“ (Tne Srebrenica Massacre. Evidence Context, Politics) připravenou americkým univerzitním profesorem E.S.Hermanem, za účasti řady významných odborníků, včetně vedoucího pracovníka OSN v Bosně (P.Corwin), západních novinářů, jako Creative Commons Attribution. Non-Commercial (2011). V práci se jako počty mrtvých Bosňanů uvádějí stovky. Profesor Herman uvádí osm druhů podvodů, mytů o Srebrenici, při čemž připomíná podrobné neuvěřitelné lži členů State Departmentu i samotného prezidenta Clintona o možných  statisících (objevovalo se až číslo 500 000 !!!) nazvěstných a asi pobitých (‚feared dead“) Albánců na Kosovu v roce 1999, aby Američané a Západní svět  lépe „spolkli“ NATO agresi a zločiny proti Srbsku v roce 1999. A při tom ten počet prokazatelně zjištěných zabitých (tedy těl) nejen Albánců, ale i Srbů a Romů na Kosovu (mužů, žen a dětí) během celého konfliktu dosahoval kolem 6 000 (10 000 ?). Profesor Herman tvrdě ironizuje s dezinformacemi, nesmysly Clintona (v mytu číslo devět), který řekl že akce NATO na Kosovu byla úspěšná, že zajistila multietnickou, tolerantní demokracii. A při tom se Kosovo podle pravdy stalo útočištěm kriminálu a hlavním městem Evropy pro obchod z drogami a ženami - sexem, protože na Kosovu proběhla další nevídaná etnická čistka, již druhá za sebou, po té v Chorvatsku proti Srbům v roce 1995, také sponzorované tím „hodným Západem“, Německem, USA, EU. Tribunál v Haagu (ICTY) nezískal žádné rozkazy srbských velitelů  k údajným popravám.

Profesor Herman se právem děsí nad dalšími hroznými dezinformacemi podporovanými Západem v Bosně a Hercegovině, které jen pomáhají zvyšovat mezi etnickou a mezi náboženskou nenávist. Zde je nutno připomenout i významný proti srbský (ale i proti chorvatský) dopad maršálem TITEM uměle utvořeného muslimského „Bosenského národa, Bosňanů“, včetně neexistujícího „samostatného“ bosenského jazyka.

            Západ a jeho satelitní státy se drží fabule o genocidě v Srebrenici bez zaváhání, jako svého „základního propagandistického výdobytku“, jakkoliv velmi sporného a nevěruhodného. Vysvětlení jeho důležitosti pro agresivní chování části Západu, jeho agresivního NATO pro celosvětová dění, je docela logické. Byla pro ospravedlnění toho agresivního chování použita i formule  R2P (Responsibility to Protect = Odpovědnost Chránit). A tak se v  uvažování a ospravedlňování agresorů v souvislosti s dezinformacemi o „genocidě v Srebrenici“ objevuje zásadní argument, že podobným  situacím jako byla Srebrenica je nutno zabránit včas, než se vyvinou. Srebrenica byla zřejmě jakousi „zkouškou“, jak připravený scénář  dopadne a co tomu řekne SVĚT.  Ti „hodní lidé z NATO a z jeho  velících špiček“ jako by řekli: „-Podívejte se, chystá se genocida na Kosovu, v Iráku, v Libyi, v Sýrii, musíme tam včas vojensky zasáhnout.“ Že to není pravda, že tam zahynou a jsou při té „ochraně“ zabity a zmrzačeny až statisíce lidí, že jsou rozvráceny jejich státy i jejich infrastruktura, že nikdo není preventivně zachráněn, že to vyvolalo statisíce uprchlíků, to už je těm „ochráncům“ jedno. Použili svoji formulku R 2 P. Jejich agresivní  cíle a plány se uskutečnily. Ale co vlastně měli za cíl a proč to vůbec chtěli? Co pro sebe „dobrého“ mohou z vyvolaného CHAOSU získat? Na samotném Kosovu a Metohiji získali Američané obrovskou základnu Bondsteel kterou jim před agresí na „malou Jugoslávii“ Srbsko odmítlo poskytnout..

            Na závěr je dobré připomenout, co píše ve své kapitole: ICTY to nazývá GENOCIDA, zkušený právník profesor Michael Mandel z univerzity v Torontu, v uvedené knize prof.Hermana, v souvislost i s odsouzením srbského generála Krstiće za údajnou genocidu v Srebrenici, nejdříve na 45, pak na 35 roků vězení.

-„Znamená-li Krstićův případ cokoliv, on znamená skutečnost, že se  genocida v Srebrenici neodehrála. A závěry soudu (ICTY), že mohou být pokládány za legální (zákonnou) formu propagandy a další příspěvek k dojmu o Tribunálu, že je víc „politickým instrumentem“ nežli „právní institucí“.