Slovanská vzájemnost a státní svrchovanost, část 1
Slovanská vzájemnost a státní svrchovanost, část 1
„… prvek slovanství je naprosto nezbytnou součástí
naší politiky zahraniční…“
Edvard Beneš ve svých „Úvahách o slovanství“,
napsaných a poprvé vydaných v Londýně v roce 1944
Slovanské národy a jejich státy stojí vlastně i nyní před týmiž nebo obdobnými problémy, před jakými stály již v polovině století devatenáctého, kdy František Palacký v roce 1848 kategoricky odmítl jakoukoli českou účast na Frankfurtském sněmu a kdy ve svém proslulém dopise do Frankfurtu z 11. dubna 1848 tento svůj postoj odůvodnil kromě jiného i slovy, že „má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejvlastnějších statkův svých…“.
Měli bychom si jako slovanské národy uvědomovat, že „společné zájmy“, jakéhokoli vyššího, nadnárodního celku, jakým je např. i Evropská unie, vůbec nemusejí vždy odpovídat zájmům všech jeho členských států a jejich národů. A především že vždycky a všude platí i přetrvává rozdíl mezi politikou národů a států integrujících do svého „vyššího“ celku státy druhé a politikou národů a států integrovaných, mezi zájmy sil těch, kdo hledají a „integrací“ uskutečňují prospěch svého většího a zvětšovaného politického celku s jeho nevyhnutelným nadhledem, přehlížením zájmů těch sjednocovaným nebo dokonce na jejich úkor na jedné straně, a na druhé straně zájmy a silami těch, kdo jsou do takového většího celku začleňováni.
Kdyby tomu tak nebylo, nebyli bychom svědky žádného umělého „sjednocování“ do větších a nesourodých politických útvarů. Naopak bychom jistě pozorovali, jak se imperiální mocnosti velice snaží svých kolonií, dominií, protektorátů a sfér vlivu co nejrychleji zbavit.
Nic takového se však nestalo a neděje. I dnešní, „nová“, „integrující se“ a do podoby Evropské unie integrovaná Evropa, jejímž „tvrdým jádrem“ je Německo a Francie a jejímiž dalšími zakládajícími jsou Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo, zůstává svou podstatou Evropou starou. Svou podstatou v tom smyslu, že jde o státy, které v minulosti „obhospodařovaly“ různé své kolonie a které si navykly z nich bohatnout. Samozřejmě k těmto koloniálním mocnostem patřila především Velká Británie se svým impériem, ale byla tehdy, když vznikalo jádro pozdější Evropské unie, ještě přesvědčena, že si stačí sama.
Jenomže ani bohatnutí z kolonií nemusí trvat věčně nebo se stejným výsledkem, a tak nezbývá potom než hledat štěstí jinde. A přitom třeba už ani nemusí dojít na nějaké nasazení cizinecké legie.
Může postačovat i pouhá „integrace“ nebo „reintegrace“ nebo „obnovování demokracie“ v nějakém státu začleňovaném do nějakého nového nebo vyššího celku.
Tak došlo například v rámci „reintegrace České republiky do Evropy“ a v rámci „obnovování její demokracie“ k takovýmto příznačným a výmluvným změnám:
Už v roce 2002 dostaly se tu banky a pojišťovny „zhruba z pětadevadesáti procent pod zahraniční kontrolu“ a „pod kontrolou zahraničních vlastníků už máme doma asi deset až dvanáct procent čisté hodnoty domácího jmění“ (jak uvádí František Dvořák ve své knize „Velká loupež aneb bourání států“, vydané v roce 2004). Pokud by se tento údaj jevil někomu málo ohromující, dodává František Dvořák, že „je třeba si uvědomit, že takoví zahraniční vlastníci mohou pomocí svých kontrolních balíků akcií a účastí rozhodovat o celých oborech“. (Přitom je třeba navíc připomenout, že ony české průmyslové a bankovní podniky byly tehdy prodávány oněm vlastníků vlastně převážně „za babku“, „za hubičku“.)
Z téže knihy Františka Dvořáka se rovněž dovídáme, že „naše vláda a Česká národní banka už dnes kromě udělování souhlasu k prodejům zbývajícího veřejnoprávního majetku… o národním hospodářství, o tvorbě a také použití zdrojů vůbec nerozhodují… Měnový kurs naší koruny tvoří ´neznámí´ burziáni v Londýně a naši politici se o něm dovídají v podstatě z novin. A protože dovoz a vývoz ovládají zahraniční vlastníci domácích podniků, nemáme sami pod palcem ani strukturu našeho zahraničního obchodu, jeho obchodní saldo, a tedy ani zahraniční zadluženost“. (Všechny tyto údaje jsou z knížky vydané před šesti roky, tedy v roce 2004, ještě před sepsáním a přijetím tzv. Lisabonské smlouvy, kterou byla evropská „integrace“ ještě „prohloubena“.)
***
Základním předpokladem slovanské vzájemnosti v politickém, nikoli pouze v kulturním smyslu, je přesvědčení, že národ (jako společenství vyznačující se citem a vědomím sounáležitosti a solidarity dané společnou řečí, společnou kulturou, společnými dějinnými zkušenostmi) a zároveň i národní stát s jeho svrchovaností jsou a mají být samozřejmě východiskem každého uvažování o mezinárodní spolupráci. Slovanská vzájemnost v politickém smyslu je tedy i jen myslitelná pouze tam a tehdy, když nedochází ke zpochybňování nebo dokonce popírání politického významu národa jako přirozeného a legitimního subjektu politiky. A naopak ztrácí smysl tam, kde je nebo by bylo místo národů dosazováno jako subjekt politiky nadnárodní evropanství.
Jeden český publicista tento posun od přirozených a samozřejmých východisek mezinárodní spolupráce vyjádřil hned v názvu svých úvah slovy: „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. Tam také prohlašuje, že „v epoše globalizace se už národy Evropy samozřejmými stát nemohou. Cílem evropských národů musí proto být samozřejmost Evropy“.
Trvání na právu národa, aby směl a mohl v souladu s platným mezinárodním právem sám ve svém státě rozhodovat o věcech obecného zájmu, není žádným „podlehnutím nacionalistickým démonům“ a už vůbec není na místě „začít proti ním budovat evropský federální stát“. Toto právo každého národa nesmí se nikdy stát nesamozřejmostí nebo se stát závislým na početnosti národa.
