České národní listy

Slovanská vzájemnost a státní

svrchovanost 3

Ing. Dalibor Plichta

Ale nejsou tato Bělohradského slova jen příkladem situace, kdy přání je otcem myšlenky?  A bez ohledu na logiku? Evropské národy nemají svou samozřejmost za sebou. A naopak „samozřejmost Evropy“ je jen záměr, politické přání pouze určitých politických kruhů. Kdo a na základě čeho má právo mluvit o „nesamozřejmosti národů“, přestože jejich existence, včetně té politické, je nepochybná, a zároveň mluvit o existenci a samozřejmosti Evropy, přestože v tomto druhém případě jde jen o politický program?

Je snad možné přehlédnout, že najednou tak častá slova o nesamozřejmosti národů a národních států jsou jen ochotným přisluhováním strůjcům nové hegemonie v Evropě? Že ve smyslu a duchu slov hlasatelů nesamozřejmosti národů by ten, kdo by chtěl v oné „samozřejmé Evropě“ promluvit ve jménu a ve prospěch a v zájmu „nesamozřejmého národa“, neměl by nakonec ani morální právo dostat se ke slovu? Co potom se slovanskou vzájemností? Jaké místo by jí v takové „samozřejmé Evropě“ zbylo?

Nechce-li se slovanská vzájemnost a slovanská myšlenka vzdát možnosti působit v souladu se svou minulostí, se svou emancipační tradicí, nesmí se dnes vzdát ani „samozřejmosti národa“, národa jako samozřejmého činitele také v politice.

Není vůbec vyloučeno, že to bude právě nesamozřejmost Evropy jako mnohonárodního superstrátu, co znovu prokáže legitimitu a nosnost myšlenky politické svrchovanosti národních států, národních států svobodně spolupracujících na bázi suverenity jako rovný s rovným.

Odpovídalo by to hodnotové orientaci slovanské vzájemnosti i její orientaci také v jiných otázkách a souvislostech ve stanoviscích k různým jiným politickým otázkám. Souznělo by to například se zásadním vyznáváním multipolarismu a naopak s důsledným odmítáním koncepcí světa unipolárního, „světa jediné světové velmoci“, s odmítáním představy, v níž se shlížel Zbigniew Brzezinski ve své knize „Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha“, vydané v roce 1997.

Ale souznělo by to dokonce i s Prohlášením, které Dmitrij Medvěděv a Barack Obama 8. dubna 2010 vydali po podpisu znění právě domluvené rusko-americké smlouvy Start o omezení strategických zbraní .

V souladu s výsledky pražského setkání Obamy s Medvěděvem měla by se změnit nejen atmosféra mezinárodních vztahů. Měly by padat i otázky, zda má nebo nemá zůstat v platnosti všechno, co bylo jako důsledek studené války vyvoláno v život. A rovněž otázky, jak daleko by měl ten „definitivní konec studené války“ jít. Zvláště když zároveň s povzbudivými výsledky pražského setkání Medvěděva s Obamou bylo možno číst například ve švýcarském týdeníku Zeit-Fragen z 3. května 2010 tyto znepokojivé řádky z pera Vjačeslava Dašičeva, bývalého profesora Diplomatické akademie sovětského ministerstva zahraničí a také bývalého poradce Michaila Gorbačova v zahraničněpolitických otázkách. Byly napsány v rámci Dašičevovy obsáhlé recenze knihy K. Brutenze, nazvané „Der Niedergang  der amerikanischen Hegemonie“. Profesor Vjačeslav Dašičev tam v souvislosti se současnou zahraniční politikou zvláště vůči Rusku mluví o její nové strategií, která je označována jako „Strategy of Indirect Approach“ („Strategie působení nepřímého“). Ta svou podstatou usiluje o podmanění, ovládnutí protivníka bez nasazení zbraní, i kdyby šlo o supervelmoc, prostředky nevojenskými, „klidným podmaněním“, pouze akcemi podvratnými, a to pomocí politického, hospodářského, mediálního, psychologického, demografického boje a činitele militantního nacionalismu. Konkrétně je míněno propašování vlastních pomocníků nebo pomahačů do orgánů cizí státní správy, především pomahačů koupených, jako byli Juščenko a Saakašvili, anebo jako jsou politici zkorumpovaní. Dašičev však dodává, že ani při využití těchto metod „strategie působení nepřímého“ to na žádný definitivní konec studené války příliš nevypadá.

A tak i slovanská vzájemnost nadále stojí před závažnými otázkami a dilematy. Musí se například rozhodovat, zda se má přiklonit k teoriím a počínání amerických neokonzervativců o globální hegemonii Spojených států amerických a jejich pojímání a vize světa jako celku řízeného z jediného centra jediným, globálním hegemonem, rozumí se Spojenými státy americkými, anebo naopak chápat  a přijímat svět jako scénu, na níž působí a bude působit aktérů víc, neboli jako dějiště multipolární, s více politickými centry a přitom zásadní rovností všech států, a jako svět multikulturní a jako svět vyznačující se vzájemným porozuměním a solidaritou.

Slova o „definitivním konci studené války“, která zazněla v hodnocení letošního pražského setkání Obamy s Medvědětem, měla by být slyšena jako povzbudivý signál ve prospěch naděje skládané v tuto druhou možnost i slovanskou vzájemností. Otvírají i slovanské vzájemnosti nové obzory.

Autor je politolog