České národní listy

Slovanská vzájemnost a státní

svrchovanost 2

Ing. Dalibor Plichta

Výzvy, s nimiž se musela slovanská vzájemnost vypořádávat v dobách svých začátků, staly se většinou výzvami minulosti. Politická mapa Evropy se od těch časů podstatně změnila. Mnohonárodní monarchie s jejich národnostními problémy se rozpadly – samozřejmě nikoli proto, že by došlo k osvícení jejich monarchů, ale proto, že se, byť pomalu, prosazoval demokratický konstitucionalismus a s ním také právo poddaných na účast při rozhodování o věcech obecného zájmu, a že se nakonec prosadilo i právo národa, aby o svých zájmech rozhodoval nějakým způsobem sám.

V rámci demokratizace veřejného života dosáhly také slovanské národy, alespoň jejich většina, toho, že se staly samostatnými členy mezinárodního společenství samostatných, svrchovaných států.

Ale ani tím, totiž ustavením samostatných vlastních států, nevyčerpala slovanská vzájemnost své poslání, své emancipační poslání, a stojí před dalšími výzvami.

Před jakými? Především těmi, jež dnes vyplývají z politiky takzvané „evropské integrace“, jak je uskutečňována dnešní Evropskou unií v čele s Německem, zvláště jejím „tvrdým jádrem“.

Vzhledem k tomu, že toto  „tvrdé jádro“ Evropské unie onu integraci oproti původním projektům stále více „prohlubuje“, což znamená, že stále těsněji členské státy svazuje a spoutává a zbavuje je dalších a dalších pravomocí. Přitom zároveň stále více omezuje i jejich právo veta (které mimochodem bylo jedním z podstatných právních ustanovení bývalé Společnosti národů) a mění míru, stupeň, konečnou, výslednou podobu „integračního“ procesu. Z toho plyne, že do popředí pozornosti slovanské vzájemnosti by se měla dostat otázka svrchovanosti nebo stupeň svrchovanosti členského státu v rámci Evropské unie.

Ani Evropská unie není a také nikdy nebude žádnou dobročinnou organizací nebo obecně prospěšným spolkem, jemuž bychom mohli, ale také nemuseli pomáhat. Je to svým způsobem nová vrchnost, která se domáhá opětného získání moci ztracené ustavením národních států a jejich svrchovaností.

Obhajoba a prosazování svrchovanosti národních států a zároveň odmítání tezí, že národní svrchovaný stát je dnes přežitkem, měly by se stát nejdůležitějšími body dnešního poslání slovanské vzájemnosti.

Spolupráce národů by neměla být chápána ve smyslu jejich začlenění, integrace do nějakých nadnárodních politických útvarů, jak si to představuje Evropská unie.

Tento podstatný rozdíl mezi svobodnou spoluprací a integrací brala na rozdíl od Evropské unie důsledně v úvahu bývalá Společnost národů, když byla jako mezinárodní organizace ustavena na myšlence suverenity, svrchovanosti svých členských států a jejich národů a z toho plynoucí možnost uplatňovat v této mezinárodní organizaci jejich právo veta.

Slovanské národy a jejich státy mají nebo by mohly mít v této obhajobě svrchovanosti svých států významný nový prvek své vzájemnosti, pojítko silnější, než kdyby stály před takovými odlišnými a neslučitelnými programovými alternativami, jako byly v minulosti panrusismus, austroslavismus, panslavismus, neoslavismus.

Přitom soudržnost a vzájemnost slovanských národů a jejich států je i nadále nezbytná už proto, že slovanské národy obývají tu část Evropy, kam už tradičně a otevřeně i dnes směřují „integrační“ plány jádra Evropské unie, kde „Němci opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření středoevropského svazku“, „velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě“, jak o tom píše například Wolfgang Michal v roce 1995 v eseji „Německo a příští válka“.

Je ovšem nutno nepřehlížet, že na tažení proti národním svrchovaným státům a jeho hlásanými pohnutkami mohou být nebo především jsou ve skutečnosti skryty služby nadnárodním zájmům globalizace a volnému pohybu kapitálu, případně propojené se zájmy „starého císařského snu“.

Jednou z cest vedoucích k zániku nebo omezování svrchovanosti národních států je jejich „integrace“ do většího, „vyššího“, mnohonárodního nebo nadnárodního politického útvaru, do jehož pravomocí a orgánů přechází v tom případě řada působností původně samostatných států.

Jinou cestou k dosažení téhož výsledku, totiž k omezení nebo zrušení svrchovanosti národních států a jejich národů, je rozdělení, dezintegrace národního státu na pouhé „regiony“, jejichž hranice by se nemusely ani krýt s hranicemi národnostními, neboť takové „euroregiony“ by pak mohly v sobě zahrnovat případně i části území dvou nebo i více států a národů, neboť by byla vytvářeny na jiném principu než národním, například na tom, že mají podobnou strukturu hospodářství, podobné nebo totožné podmínky pro zemědělství, stejnou tradici v těžbě uhlí a podobně.

Pod záminkou „regionalizace“ nebo vytváření „přirozených“ nebo „přirozenějších“ územních celků na úrovni regionů, nadaných samozřejmě určitými pravomocemi, které by se případně blížily pravomocím samosprávných provincií (v tomto případě provincií národnostně smíšených), mohl by tak být národní stát připraven o některé části svého území a jeho obyvatelstvo by se dostalo pod jurisdikci nového, národnostně míšeného politického společenství. Česká republika by v takovém případě například mohla být připravena nejen o část svého území, ale i o pravomoc nad jeho českým obyvatelstvem. Mohly by vzniknout i jakési nové, uměle vytvořené, opět národnostně smíšené Sudety. „Křivdy odsunu“ by byly „napraveny“ pouhým prosazením takovéto  „regionalizace Evropské unie“, jejímž rámci by byl kus jižní Moravy spojen s kusem Rakouska, kus jižních Čech s kusem Bavorska nebo Horních Rakous, kus Čech s kusem Saska, aby mohly vzniknout nové „přirozené“ celky regionální.

Podobně by samozřejmě mohly být ustaveny v rámci „regionalizace Evropské unie“ i euroregiony německo-polské nebo dokonce německo-francouzské a jiné.

Pokud by se někomu zdály tyto řádky o možné „regionalizaci“ Evropské unie a o národnostně smíšených „euroregionech“ jako jejích stavebních prvcích spíše kuriosní než věrohodné, odkazuji tyto pochybovače  na výroky z úst tak kompetentních osobností, jako byl například německý vyslanec v Praze Hagen von Lambsdorf . Ten v českém rozhlase už desátého září 2000 předpovídal, že „Evropa bude spíše Evropou regionů“.

Toto upřednostňování regionů před státy, zvláště státy národními a jejich svrchovaností, je v dokonalém souladu se zpochybňováním a odmítáním národa jako přirozeného zdroje a představitele i nositele jeho politické vůle. Příznačná byla v tomto ohledu stať, kterou otiskl v Mladé frontě Dnes Václav Bělohradský pod názvem  „Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa“. Bělohradský tam říká, že „v epoše globalizace se už národy samozřejmými stát nemohou“  a že „cílem evropských národů musí proto být samozřejmost Evropy – nesamozřejmé národy v samozřejmé Evropě“.