Slobodan Miloševič, Moje pravda 9 - Mýtus „Velkého Srbska“
Slobodan Miloševič, Moje pravda 9 - Mýtus „Velkého Srbska“
Vedoucí nit, která spojuje globální rétoriku a politiku germánského bloku - Rakousko (tj. Rakousko-Uhersko) a Německo na Balkáně, spočívá v tézi o nebezpečí formování „velkého Srbska“. Toto nebezpečí, tato klíčová téze, má ústřední místo ve lživém obvinění proti mě: „Velké Srbsko“ je téze, mýtus vytvořený rakousko-uherskou propagandou od druhé poloviny XIX. století. Je integrální částí úsilí rozvinutého „zahnívající monarchíe“ k upevnění záboru okupovaných jugoslávských území. A to v obavě, že jugoslávský lid žijící pod jhem rakousko-uherského okupanta - nesen velkou vlnou evropského procesu národní emancipace a osvobození od okupačních sil podle vzoru jiných národů, za účelem opětného sjednocení území rozdělených v lůně téhož státu podle vzoru samotného Německa - nerealizují svou jednotu
i když tato odráží přirozený a historicky legitimní pohyb z hlediska Jižních Slovanů.
Jiný Němec,velvyslanec Ralf Hartmann ve své knize „Důstojní prostředníci“ napsal (str. 31) : „To ilustruje, jak tato obava byla hluboká a jak sahá daleko do minulosti Již v r. 1876, kdy srbský princ Mi-lan (zde může jít o nepřesný záznam jména - pozn. red.) podpořil povstání křesťanské populace v Hercegovině a v Bosně proti turecké moci a vyhlásil válku Constantinopoli, došlo ke schůzce ruského kancléře Gorčakova, německého kancléře Bismarcka a předsedy rakousko-uherské rady Andrassyho, která pod nátlakem Rakousko-Uherska „Berlínským memorandem“, které stanovilo, že v případě vítězství Srbů, mocnosti nebudou tolerovat zrod velkého státu slovanského“.V XIX. století, to co se zdálo, že se rozumí samo sebou - pro Němce a Rusy, Angličany a Francouze, Španěly a Italy - to jest přirozené právo žít v jedné zemi, mělo být navždy zakázáno jižním Slovanům, to jest Srbům. Jejich aspirace na národní jednotu byla dekretována kacířskou a zacházeno s ní jako s hrozícím fantomem. Jméno, které bylo dáno tomuto fantomu bylo „velké Srbsko“. Tak se stalo, že i když království srbské bylo, přes své aspirace, malé a slabé ve srovnání v velkými evropskými mocnostmi a populace Srbska nikdy nepřekročila 10 000 000 obyvatel, tyto myšlenky stále převládaly po desetiletí ve Vídni, Berlíně a jinde a jsou živé i dnes. Tato obžaloba výmluvně ukazuje nakolik je to, co jsem řekl, pravdivé. Protože se zde jedná o fantomech.
Co je zvláště šokující, je skutečnost, že již v rakousko-uherské propagandě, osvobozenecké hnutí proti mnohoset letému otroctví - moci Ottomanů a Habsburků - a sjednocování jižních Slovanů (tedy nikoli jen Srbů, bylo považováno za aspiraci na vytvoření „velkého Srbska“, to jest rozšíření srbského státu. Takováto formulace implikuje existenci dobyvačných a expanzionistických vizí u Srbů. Na rozdíl od formulací týkajících se vytvoření státu jižních Slovanů, tedy nejen Srbů, ale všech jižních Slovanů, což činí evidentním skutečnost, že část jugoslávských národů je pod okupací cizích sil, což vede ke zkoumání kořenů jugoslávské myšlenky.
Kořeny jugoslávské ideje se zrodily v lůně chorvatského lidu. Vzdor tomuto faktu, od okamžiku kdy Srbové souhlasili, že jim přijdou na pomoc, bratrům v Rakousku-Uhersku, byla tato myšlenka považována za velko-srbskou a rovnítko bylo vloženo mezi dva koncepty, které nejsou naprosto identické: mezi Jugoslávii, společný stát jugoslávských národů a velké Srbsko, považované za produkt antijugoslávské a antisrbské propagandy.
V důsledku toho, v té době jako dnes, taková prezentace zakrývá něčí aspiraci ovládat a kontrolovat území obydlené jugoslávskými národy a udržovat tyto národy v otroctví; ale tato aspirace musela být zakryta kouřovou clonou propagandy, která tvrdila, že to bylo Srbsko, které mělo přesně tytéž vize a které se pokoušelo rozšířit na území někoho jiného. Což je absolutní lež.
Zde je ještě citace, která ukazuje, jak psal německý velvyslanec ve své zprávě německé vládě, obsah schůzky s hrabětem Bertholdtem, rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí. Ministr mu sděloval (cituji archivy ministerstva ve Vídni), že považuje za „svou povinnost neponechat německou vládu v nevědomosti o vážnosti situace pro monarchii. Podle něho, jugoslávská otázka - což znamená okupaci provincií obydlených jižními Slovany - je životní otázkou pro monarchii stejně jako pro třístrannou alianci. Jugoslávské provincie monarchie by nemohly být ušetřeny vůči Srbsku na Balkáně příliš silnému. Monarchie by mohla být, v této perspektivě, donucena k invazi, kdyby Srbsko zvítězilo v Bulharsku a zmocnilo se území za hranicemi starého Srbska. Na mou otázku - týkající se data a modalit takové invaze - ministr dal najevo, že by bylo možno nalézt příznivý psychologický okamžik“. Záminka se brzy naskytla. Byl to atentát v Sarajevu, kde Gavrilo Princip, člen organizace Mladá Bosna, spáchal atentát proti dědici rakousko-uherského trůnu, Fratišku-Ferdinandovi.
Nemluvíme absolutně o skutečnosti, že do příprav tohoto atentátu bylo zapleteno dvacet mladých lidí, kteří nebyli jen Srbové, ale také Chorvaté a musulmani,. neboť takový byl spolek Mladá Bosna. Co se týče účasti Srbského království na tomto atentátu, nebyla nikdy prokázána. Ale brzy byla proti Srbsku vznesena obvinění, zatímco v Rakousku-Uhersku a v Německu se rozpoutala skutečná protisrbská hysterie. V jeho díle, které jsem již citoval, velvyslanec Hartmann píše: „ V Rakousko-Uhersku a v Německu začala mohutná antisrbská kampaň, která zastínila vše ostatní a dala příležitost velvyslanci Německa v Londýně, hraběti Karlo Mac Lichnovskymu, obrátit pozornost státního sekretáře německého státu v ministerstvu zahraničních věcí Gottlieba von Jagow na skutečnost, že celý srbský národ měl být potrestán - jako národ zla a vrahů“.
To, co předchází evidentně porušuje vaše autorská práva na hlavní obvinění a na jejich zdejší podobu. Tím víc, že toto obvinění trvá desítky let. Ve skutečnosti, smysl a význam tohoto zla nade všemi, kterým mělo být „velké Srbsko“ - nikdo jej nechtěl odpovědně zkoumat, ani se zabývat jeho podstatou. To je proč je využíváno takto lehce a povýšeně. Nikdo se neodvažuje prohloubit jeho smysl a význam, ani původ tohoto „zla“, protože kdyby tak učinil, celá tato propaganda by splaskla jako bublina.
Je známo, že 23. července 1914 bylo vládě Srbska odevzdáno ultimatum ze strany Rakousko-Uherska na základě lživých obvinění, pokud se týče účasti srbské vlády na atentátu. Srbsku byla vnucena celá série požadavků, které by žádný suverenní stát na světě nepřijal.
Každý normální člověk musí být překvapen textem tohoto uktimata, jehož nepřijetí bylo očekáváno a jehož jediným účelem bylo vyprovokovat válku. Bylo tomu tak i v Rambouilletu. V r. 1914 britský ministr zahraničí, sir Edward Grey, byl rovněž překvapen textem, který charakterizoval jako (cituji) „nejpřekvapivější dokument stvořený diplomacií“.
Grey pravděpodobně netušil, že během téhož století srbský lid a srbský stát budou vystaveny celé sérii dalších podobných ultimat, ještě arogantnějších a překvapivějších. A že s Německem, Rakouskem a několika dalšími západními zeměmi, dokonce spojenci Srbů té doby, zvláště Francie, jakož i se Spojenými státy, jeho vlastí Velkou Británií, se podíleli na otcovství nového ultimata a smrtících křižáckých tažení proti srbskému lidu na konci XX. století, uvedených do pohybu pomocí lží bez skrupulí a nelítostných ekonomických sankcí a konečně zběsilých vojenských útoků proti svému bývalému srbskému spojenci, jehož hlavním hříchem bylo, že chtěl bránit svou zemi a svůj lid a zachovat, co bylo tak draze získáno také s pomocí spojenců během dvou světových válek.
Je obtížno si představit pocit hanby, který by zažíval sir Edward Grey, kdyby byl informován o významné roli hrané jeho zemí v konsolidaci zločinu spáchanému proti srbskému lidu během posledních deseti let XX. století, roli, která pokračuje zde, před touto institucí, při flagrantním znásilnění mezinárodního práva a elementární lidské morálky. Neboť to může být právě rezoluce o zřízení tohoto ilegálního tribunálu, který je součástí stejné kategorie toho, co Grey definoval jako“nejpřekvapivější dokument stvořený diplomacií“.
