Slobodan Miloševič, Moje pravda 3 - Začátky konfliktu
Slobodan Miloševič, Moje pravda 3 - Začátky konfliktu
Během 6. vrcholného setkání představitelů Organizace islámské konference, která proběhla od 9. do 12. prosince 1991, tedy před vypuknutím války a před tím, než by byla Bosna a Hercegovina uznána, byla poskytnuta plná podpora islámským souvěrcům v Bosně a jejich boji za dosažení teritoriální integrity a to i přes skutečnost, že ani dnes Bosna a Hercegovina nedisponuje většinou islámské populace. Tato schůzka na nejvyšší úrovni, nejenže poskytla bohatou finanční podporu, ale také pozdravila Aliju Izetbegoviče.
Bosna a Hercegovina byla jedním z hlavních témat mimořádné ministerské schůzky této organizace v Djedjahu 1. a 2. prosince 1992. Ministři se tentokrát zabývali situací obou srbských oblastí - Kosovo a Raska, jak ji nazývají Sandžak. První „svatí válečníci“ (mudžahedíni) přišli z Afganistanu, Libanonu, Maroka a Pakistanu, vybaveni výzbrojí, kterou CIA dodala rebelům v Afaganistanu. 400 členů Hezbollahu přišlo do Sarajeva jako vojenští instruktoři. Podle tradice, která se datuje od druhé světové války, od účasti jejich jednotek v ozbrojených silách nacistického Německa, které bojovaly proti koalici demokratických zemí, ku kterým patřila i Jugoslávie té doby, oba vedoucí vzbouřeneckých polovojenských sil Tudjman a Izetbegovič, podepsali v Záhřebu smlouvu předvídající mimo jiné, že ozbrojené síly sboru obrany Chorvatska budou součástí ozbrojených sil republiky Bosna a Hercegovina. Z toho vplynulo vyhánění Srbů z oblastí kontrolovaných islámskými silami. Desítky tisíc Srbů byly takto vyhnány z Mostaru, 2 500 z Gorazde, atd. Jako v Chorvatsku , američtí důstojníci tak zvaně v důchodu, byli posláni do Bosny a Hercegoviny - jako instruktoři chorvatsko-islámské armády.
Vojenské operace pokračovaly ve svých pohybech a přemisťovaly se ze severu k jihu předtím, než konečně dosáhly území Srbska, to jest Kosova. Použit postup, podle kterého bylo programováno rozbití Jugoslávie a válka proti Jugoslávii, jejíž poslední fází je Kosovo - je velmi jednoduchý. Podporu tvořily polovojenské síly rebelů, skupiny kriminálních živlů a teroristé, jakož i narko-mafie Kosova. S obviněním JNA (Lidová armáda Jugoslácie), v té době legitimní síly Slovinska a Chorvatska, potom později, během Federální republiky, byly použity proti jugoslávské armádě.
V průběhu otevřené agrese proti zbytku Jugoslávie, tj. proti Srbsku a Černé Hoře, bylo svrhováno desítky tisíc tun bomb a projektilů s ochuzeným uranem jakož i s jedy do té doby neznámými. Jak konstatovali mezinárodní experti, při agresi proti Jugoslávii spáchané v r. 1999 ze strany NATO, bylo svrženo pět až šestrát více toxických substancí, než na Hirošimu.
Účast Západu a především Německa a Vatikánu, byla manifestní od začátku války. Známý americký teoretik Donald Horowitz demonstroval argumentovaným způsobem, že mezinárodní a etnické konflikty se mění v nejbrutálnější typ války, když jedna z obou stran, nebo obě, obdrží mezinárodní podporu. To je právě to, k čemu došlo na území Jugoslávie. Válka v této oblasti navazovala na synchronizovanou akci odtrženeckých a cizích sil, které se masivně zúčastnily v Jugoslávii během přípravy rozpoutání masakrů. Ustašovští a nacističtí extremisté, muslimští fundamentalisté a albánští teroristé hráli v existujícím napětí roli detonátorů konfliktů, zatímco cizí síly v začáteční fázi jednaly mezi kulisami, zásobovaly secesionisty (stoupence odtržení - pozn. red.) zbraněmi a penězi a infiltrovaly do země záškodníky.
Konečná desintegrace Jugoslávie byla završena podvodem institucionálním. Ve finálním aktu Helsinské smlouvy se evropské země a Spojené státy zavázaly, že budou respektovat teritoriální integritu všech signatářských států.. V souladu s tímto principem. V souladu s tímto principem se měly zřeknout každé akce směřující proti integritě teritoriální, nezávislosti politické a jednotě každé signatářské země.
Tyto principy byly slavnostně potvrzeny v Paříži v r. 1990, během podpisu Pařížské deklarace. Pouze rok po tomto datu se na politické scéně otevřeně objevila Evropská unie jako hrot kopí při destrukci Jugoslávie.
V Brioni 7. července byla podepsána deklarace o mírovém řešení konfliktů mezi federálními jednotkami Socialistické republiky Jugoslávie. Podle této dohody se Evropská unie zavázala, při hledání trvalého mírového řešení krize mezi federálními jednotkami, respektovat teritoriální integritu Jugoslávie, od níž obdržela mandát prostředníka, protože jednotná Jugoslávie byla subjektem mezinárodního práva právně chráněným. V historii civilizovaného světa, procedura prostřednictví vyplývá z diagnostiky příčin uvažovaného konfliktu a vytváří různé varianty možného řešení a naznačuje ústupky, které mohou být vzaty v úvahu. Místo toho lord Carrington, během mimořádné schůze při konferenci o Jugoslávii 18. října 1991, vyhlásil formou ultimáta zmizení Jugoslávie jako státu a jako objektu mezinárodního práva. Bez alternativy a při přetvoření Jugoslávie na model vytvořený Hitlerem v r. 1941. Nacistické hodnoty měly navrch. Právo rozbít stát a provést odtržení dostalo primát ve vztahu k ochraně země a právu podpořit členský stát Spojených národů.
Je paradoxem, že právo vzbouřit se proti státu je popíráno v jejich vlastní zemi -Angličany vůči Irlanďanům, Španěly vůči Baskům, Francouzi vůči Korsičanům, atd.
A není nevhodné připomenout, že v době kdy, srbští bojovníci bojovali v druhé světové válce po boku spojeneckých sil, vojska tak zvaného Nezávislého státu Chorvatska, jakož i další jednotky z Bosny, bojovaly na četných frontách v lůně nacistických sil. V té době, slavná divize Handžár z Bosny byla poslána v rámci vyhlazovacích nacistických sil do Francie, kde prováděla excesy dobře známé.
Vraťme se k dokumentu zpracovanému lordem Carringtonem, který představoval první poškození Jugoslávie jako subjektu mezinárodního práva. Jednalo se o první podvod. Pozdější jednání se proměnila ve frašku. Odtrženecké republiky byly uznány pod silným tlakem Německa a Vatikánu na úkor elementárních principů mezinárodního práva, praxe Spojených národů a hlavní světové velmoci - Spojených států amerických. Vskutku, podle deklarace Smithson ze 7. ledna 1932, Spojené státy se zavázaly neuznat stát, který vzešel z násilných změn. Tento princip se stal nejdříve regionálním pravidlem pro státy americké, potom principem mezinárodního práva. Amerika tedy při této příležitosti popřela své vlastní právo. Od měsíce července 1991, před začátkem války, německý ministr zahraničí Genscher požadoval okamžité uznání Chorvatska a Slovinska. Paralelní akce byla vedena Vatikánem. Podle informací velvyslance Spojených států při Svaté stolici Thomase Milady, Vatikán podnikl od léta 1991 akci bez historického precedentu svým postavením do čela procesu, který měl dosáhnout uznání odtrženeckých republik. V srpnu 1991, papež Jan Pavel II. poslal do Jugoslávie Mgr. Taurana , který po svém návratu podal zprávu označující Srbsko za indiskutabilního agresora.
