Škody na zdraví obyvatelstva Velké Prahy I
Škody na zdraví obyvatelstva Velké Prahy I
MUDr. Jaroslav Říha
Prahou se nepřehnala válka, Praha nepoznala ani hrůz obléhaného a dobývaného města, ani paniky vyklizovací v pohybové válce. Zakusila v posledním válečném roce jen dva větší nálety, 14. února a 25. března, s několika stovkami obětí a konečně osvobozovací boj ve dnech 5. - 9. května, kdy pražský lid v nádherném odhodlání setřásl okovy více než šestiletého porobení. Ale stopy šestileté okupace a škody, napáchané německými uchvatiteli na životech a na statku duševním i hmotném našeho národa jsou proto tak veliké, že okupanti ve svých akcích záměrně sledovali dvojí cíl: jednak za současného upevnění a rozšíření své moci a vlivu hodlali snížit a oslabit potenciál českého národa, jednak s neskrývanou mnohdy tendencí porobený a oslabený národ chtěli vykázat do jiného sídliště a zaujmout jeho místo v srdci Evropy. Lid však instinktivně a živelně bojoval proti všem formám útisku. Nedodržování předpisů vyživovacích i zásobovacích a vybujení černého obchodu bylo u většiny vyvoláno skutečnou potřebou doplnit nedostatečnost vyživovací, část producentů lákal ovšem snadný neúměrný zisk, ale všichni měli většinou citové a mravní ospravedlnění v tom, že tak křížili plány nenáviděných držitelů moci. Zde docházelo k sociologickému paradoxu, že přečin proti zájmům společnosti, které vyžadovaly rovnoměrné rozdělení přídělu, stával se téměř občanskou ctností, i když byly pohnutky tohoto prohřešku jakékoliv. Nejinak tomu bylo i v jiných úsecích hospodářského života, v továrnách, dílnách, obchodech, právě tak jako v úřadech a kancelářích. Bylo to nepochybně nebezpečné a trvalé útočení na mravní základnu národa.
Vedle této přechodné úhony mravní utrpělo národní zdraví katastrofální fysické škody. Nemáme dosud žádných statistik, kolik českých lidí bylo nacisty popraveno, odvlečeno a umučeno v žalářích a v koncentračních táborech, kolik lidí podlehlo událostem válečným a kolik onemocnělo a zemřelo vlivem nepřiměřené a vynucené práce, infekcemi válkou vyvolanými, a kolik je obětí z nedostatku stravy a léčiv. Pro prvou informaci uvádíme aspoň heslovitě škody ze svého oboru - Ústředního zdravotního úřadu hlavního města Prahy.
V roce 1938 bylo ve Velké Praze asi 3000 praktických, odborných a ústavních lékařů. V listopadu 1939 byla uzavřena česká universita; přednostové klinik, pokud nebyli předčasně pensionováni, byli určeni za přednosty nemocničních oddělení, studenti byli postupně včleňováni do nejrůznějšího pracovního prostředí, většinou továrenského nebo zemědělského. Velký počet jich byl persekvován a uzavřen ve věznicích a v koncentračních táborech. V roce 1940 bylo zrušeno v Praze 364 židovských praxí, z nichž později dočasně povoleno bylo 59, ale i tito lékaři byli postupně většinou odvlečeni do Terezína a Osvěčíma. Německých lékařů podle výkazů německé lékařské komory bylo v Praze v r. 1939 141 a počet ten vzrostl do r. 1941 na 296; z toho bylo v ústavech 202 lékařů, úředních 21 a soukromě praktikujících lékařů 73. Pozdější čísla nejsou známa, ale počet klesal povoláváním německých lékařů k vojenské službě.
Počet českých lékařů v Praze rapidně klesal úmrtími, popravami, uvězněním a odkomandováním řady mladších lékařů do říše a do venkovských nemocnic.
1. června 1945 máme v Praze registrovaných 430 praktických a 867 odborných lékařů. Není nám znám přesný počet ústavních lékařů. Je zřejmo, že tento počet je sotva postačitelný pro milionové město, kde i obyvatelstvo z blízkého a vzdáleného okolí hledá odbornou lékařskou pomoc.
Ještě horší byla situace s nedostatkem nemocničních lůžek. Praha potřebovala v r. 1938 pro milion svých obyvatel 10 000 lůžek. K tomu bylo nutno připočísti širší atrakční rayon lékařských fakult, a to počtem asi 250 000 obyvatel s potřebou dalších asi 2500 lůžek. K tomuto ideálnímu číslu 12 500 lůžek bylo v Praze v r. 1938 daleko. Slibné projekty a práce v tom směru vykonané byly válkou přerušeny. Ve skutečnosti měla Praha v nemocničních objektech 9129 a v sanatoriích 668, tedy celkem 9797 lůžek. V tomto čísle jsou zahrnuty i ústavy se speciálními účely, jako ústav lupusní v Motole, ústav pro léčení zhoubných nádorů, ústavy pro choromyslné.
Brzy po svém příchodu počali okupanti zabírati jednotlivé objekty pro své účely, vojenské lazarety, nacistická zařízení jako KLV, NSV a jiné. Postupně zabrali nemocnici milosrdných bratří, ústav pro choromyslné v Kateřinkách, Jedličkův ústav pro mrzáčky, Českou dětskou nemocnici, židovskou nemocnici, nemocnici na Cihlářce, sanatoria Sanops, podolské, dr. Borůvky, sv. Bernardy, Kramerovo a ve Veleslavíně, a konečně i ústav ochrany matek a dětí v Krči, celkem s 2170 lůžky. Zbylo tedy pro potřeby civilního obyvatelstva z původních 9797 lůžek jen 7627. K tomu dlužno připočísti nevyčíslitelný úbytek lůžek pro české obyvatelstvo, který povstal tím, že Němci zabrali některé české kliniky, honosně a neúčelně je přebudovali a vybavili společenskými a representačními místnostmi na úkor počtu lůžek. Do svých ústavů pak s ochotou a propagačně přijímali nemocné z pohraničního území, tak zvaných Sudet, a ubírali tak nemocniční prostor českému, pražskému obyvatelstvu, které ostatně jen s nechutí a v nouzi vyhledávalo přijetí v ústavech německých. Při tom nemocných postupně přibývalo; zvýšení pracovního tempa, nezvyklá práce, včleňování nevyučených k strojové práci bez ohledu na zábranu úrazům, zhoršeni a nedostatek výživy vyvolávaly stále větší počet onemocnění a úrazů.
Zřetelně jsme pozorovali větší počet infekcí. Hned z počátku ohroženi jsme byli dětskou obrnou a hlavně záškrtem a spálou, které s velkou úmrtností zuřily v Německu a tak zvaných Sudetech. První nával se podařilo zvládnout a také později v letech 1940-42 nebyla epidemiologická situace nepříznivá. V posledních letech ale shledáváme vzestup počtu katarálních, nakažlivých chorob ve Velké Praze. Důvod lze spatřovati v postupujícím snížení odolnosti lidského organismu následkem nedostatečné výživy, ve zvýšení pracovního zasazení obyvatelstva, ve společných pracovištích, na rychlo zařízených, bez dostatečných hygienických opatření, a pak i ve zvláštních příčinách, odlišných podle nemoci. Tak na příklad u záškrtu nemožnost profylaxe u okolí nemocného pro nedostatek protizáškrtového sera, předčasné propouštění vylučovatelů záškrtových bacilů z nemocnic pro nedostatek lůžek pro infekčně nemocné, u spály zvýšenou možnost nákazy od předčasně propuštěných rekonvalescentů z infekčních nemocnic, opět pro nedostatek lůžek na infekčních odděleních.
Ale i pokud se týče úmrtnosti, jest konstatovati u těchto nemocí vzestup, a to zvláště u záškrtu. Lze to opět vysvětliti zeslabením všeobecné odolnosti obyvatelstva (nedostatečnou výživou, zvýšením pracovní povinnosti atd.), ale i nedostatkem léčivého sera (na příklad u záškrtu), což vedlo k tomu, že německé úřady předepsaly maximální dávky sera, které bez ohledu na vážnost případu onemocnění nesměly býti přestoupeny.
U nakažlivých nemocí střevních (břišní tyf, paratyf, úplavice) konstatujeme také v posledních letech okupace vzestup počtu hlášených případů, a to zvláště u úplavice. Ta několikrát lavinovitě postihla osazenstvo zbrojních závodů v Praze a v bezprostředním sousedství Velké Prahy, kde onemocněly stovky a tisíce zaměstnanců. Vinou bylo překotné zvýšení počtu osazenstva za nedostatečných hygienických podmínek (zásobování vadnou pitnou vodou, nedostatečné záchody, nedokonalé závodní kuchyně). Pražský státní zdravotní ústav se svou skupinou českých epidemiologů (dr. Raška) a fysikát hlavního města Prahy (dr. Slezáček) energickými ochrannými opatřeními a výrobou bakteriofaga se zasloužily o zdolání těchto epidemií.
