České národní listy

Sieg Heil

Ve Znojmě jsme žili od roku 1923. Táta jako výtvarník, tam byl pozván starostou dr. Marešem. Později s jeho podporou zde založil česko – německý Spolek výtvarníků jihozápadní Moravy, jehož členem byl i A. Mucha. Ve Znojmě jsme si brzy zvykli. Život tam byl společenský – říkalo se „předměstí Vídně.“

Pokud si vzpomínám, nedělaly se rozdíly mezi národností německou a českou. Ve společnosti se mluvilo většinou, jak kdo uměl, ale všichni si rozuměli. Vínko rozvazuje jazyk a otvírá srdce. To platilo o všech lidech, s nimiž jsme se stýkali. Typickým příkladem byl Oskar Pafka (malovaný dům), který mluvil vždy směsicí německo – českou, ale všichni mu rozuměli. Naopak – ty zkomoleniny byly zdrojem veselí na obou stranách.

To vše platilo až do doby, kdy nás ráno začal budit dusot okovaných bot a doprovodem bubínků. Z rádia se začal ozývat křik (hysterický), který burácel i v týdenících v kinech, v nichž se objevoval les zdvižených rukou, který z tisícihlavého davu skandoval: „Sieg Heil.“ Jako dítěti mi z toho šel mráz po zádech. Tušili jsme, že se připravuje něco nedobrého, zvlášť po obsazení Rakouska a zavraždění Dolfusse.   

A potom to šlo ráz na ráz. Požadavky Německa, z počátku ještě naše naděje v Malou dohodu i opevnění, na které jsme spoléhali. A potom zrada, beznaděj, zoufalství a nakonec Mnichov a vztek. Na všechny a na vše – nejvíce na Němce! Ústup z pohraničí a tím vyřazení našeho opevnění.

Naďa Budíková – Vlčková