Sebeurčení a právo na vlast 1
Sebeurčení a právo na vlast 1
1. Od roku 1918/19, kdy byli sudetští Němci proti své proklamované vůli vyčleněni z Rakouska a připojeni k nově vzniklému Československu, nedosáhli nikdy možnosti uskutečňovat své právo na sebeurčení:
- k přičlenění sudetských území, obývaných miliony německých Rakušanů, k Československu na základě St.-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 došlo bez ohledu na sebeurčení, které bylo dohodnuto jako zásada při jednáních o příměří mezi Rakousko-Uherskem a spojeneckými mocnostmi;
- k přičlenění sudetských území k Německé říši na základě mnichovské dohody v roce 1938 došlo rovněž bez lidového hlasování;
- vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vyvlastnění, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů; vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné; - od té doby se sudetští Němci nacházejí ve stavu odpíraného práva na sebeurčení; také Pražská smlouva z let 1973/74 a sjednocení Německa, určující definitivní německé hranice, byly příslušnými juristickými subjekty – státy – dohodnuty bez uvážení práva na sebeurčení národů.
Tím však právo na sebeurčení – právo národnostní – nezaniká.
(Výňatek z dokumentu "Sudetoněmecké otázky, prof. Dr. Felix Ermacora")
Poznámky ČNL:
O právu národu na sebeurčení se koncem I. světové války hodně mluvilo. Americký prezident tuto otázku vnesl jako podmínku pro zahájení jednání o příměří mezi USA a Rakousko-Uherskem, jak vyplývá z následujících dokumentů či jejich výňatků.
Nota W. Wilsona z 18.10.1918 rakousko-uherské vládě
18. října 1918 odevzdal prezident Wilson švédskému velvyslanci ve Washingtonu pro vídeňskou vládu tuto odpověď:
Státní departement, dne 18. října 1918
Pane!
Mám čest potvrditi příjem Vaší noty ze dne 7. t. m., v níž jste doručil presidentovi sdělení c. a k. vlády rakousko-uherské. Mám nyní rozkaz presidentův, abych Vás požádal, abyste byl tak laskav a prosdřednictvím své vlády doručil c. a k. vládě tuto odpověď:
President považuje za svou povinnost vládě rakousko-uherské oznámiti, že se nemůže zabývati předloženým návrhem této vlády, protože od jeho poselství ze dne 8. ledna nastaly jisté události největšího významu, jež nutně změnily kompetenci a odpovědnost vlády Spojených států. Mezi 14 podmínkami, které president tehdy formuloval, byla tato: Národům Rakouska-Uherska, jejichž místo mezi národy si přejeme viděti chráněno a zajištěno, má býti zaručena nejsvobodnější možnost k autonomnímu vývoji.
Od té doby, co byla tato věta napsána a před kongresem Spojených států vyslovena, vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Československá Národní rada je de facto válčící vláda, která je vybavena náležitou autoritou říditi vojenské a politické věci Čechoslováků.
Uznala také nejdalekosáhlejší měrou spravedlnost národních snah Jihoslovanův o svobodu. President není již s to, aby uznal pouhou "autonomii" národů těchto za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoli on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členy rodiny národů.
Přijměte, pane, opětné ujištění o mé hluboké úctě.
Robert Lansing
Z odpovědi Gyala Andrássyho, ministra zahraničních věcí Rakouska - Uherska:
„…klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.
Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan prezident závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. …“
Poznámky ČNL:
Co z výše uvedeného vyplývá je diskuse o Československu, Čechoslovácích a Jihoslovanech. G. Andrassy, ministr zahraničí, že rakousko-uherská vláda souhlasí s názorem, který je uveden v notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.
V uvedených dokumentech, ani nikde v jiných dalších relevantních vyjádřeních spojenců nelze najít zakotvení práva německé národnostní menšiny, v rámci budoucího Československa, na sebeurčení. Je to i logické. V první světové válce padly miliony vojáků. Západní spojenci neměli žádný důvod rozšiřovat Německo či Rakousko o další území a obyvatelstvo a tak zvyšovat mocenskou sílu svých tradičních nepřátel.
Bludy o tom, že německá národnostní menšina má v rámci Československé republiky právo na sebeurčení, které již několik generací Němců, v důsledku agitace jejich falešných proroků, přinesly již nejedno krveprolití mezi Čechy a Němci. Jsme poučeni dějinami, nikoliv však tzv. sudetští Němci. Ti opět pod praporem falešného hesla "práva na sebeurčení", verbálně s námi válčí. Pokud by sudeťáci konečně pochopili, že jako národnostní menšina neměli a nemají ani v současnosti právo na sebeurčení, byl by to zásadní krok, který by mohl vést ke zlepšení nedobrých vzájemných vztahů.
Přiznat právo národnostním menšinám na sebeurčení v Evropě by nevyhnutelně vedlo k rozbití řady států, k jejich frakmentizaci. I toto je důvod, proč v žádném případě neposkytneme německé národnostní menšině právo na sebeurčení.
Německo však se může zamyslet, co by mohlo ono samo udělat v rámci svého státního území pro naplnění práva národu na sebeurčení. V SRN žijí Lužičtí Srbové, jde o malý zbytek kdysi početného srbsko-lužického národa, z něhož Němci udělali národnostní menšinu. Nechť jim přiznají právo na sebeurčení. Bylo by to chvályhodné.
V Německu žijí i některé skutečné národnostní menšiny. Jen některým z nich poskytují práva z menšinové statutu plynoucí. Dalším nikoliv. Jde např. o polskou, českou a slovenskou národnostní menšinu. Poláci, Slováci i my poskytujeme německým menšinám rozsáhlá práva, německé menšiny mají téměř priviligované postavení v těchto státech. V mezinárodním právu platí princip proporcionality vzájemnosti, který zakotvuje zásadu, že národnostní menšina německá má mít např. v ČR stejná práva, jako má česká v Německu. A právě tomu tak není. V praxi vidíme velký rozdíl, a to vždy ve prospěch německé menšiny.
Dr. O. Tuleškov
