S čím do roku 2021, Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
S čím do roku 2021
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Je to k nevíře, ale bude tomu už 32 let, co jsme prožili nečekaný převrat. Stalo se tak roku 1989.
V novodobé historii mu předcházela hrůzostrašná první světová válka, pak ještě strašnější světová válka druhá. A po ní – místo míru - přišla „válka studená“. Bylo to nepřátelské měření sil mezi kapitalistickým Západem a socialistickým Východem. Trvala zhruba 40 let a skončila pádem socialismu v zemích Východního bloku. Patřili jsme mezi ně.
Před více než 30 lety vypukl u nás převrat, dosavadní moc se skácela a s převratem se otevřely brány představ o podstatných historických změnách. Věřili jsme, že teď už konečně přijde trvalý mír na celém světě a že zavládne svoboda a spravedlnost mezi lidmi i mezi národy. Tuto kardinální změnu jsme s důvěrou a s neopakovatelným nadšením očekávali. Ale ukázalo se, že marně. Jen slibů jsme se dočkali. Slibů pravdy a lásky, slibů svobody a demokracie a slibů vší možné prosperity a blahobytu. Ale to, co se skutečně dálo, to přinášelo jen netušené a neuvěřitelné malé i velké události, které byly všem nadějím a očekáváním na hony vzdáleny. Přinesly a vršily jen neradostná zklamání.
Ukázalo se, že po „studené válce“ jsme zůstali na straně poražených. A vítězové se nás chopili jako své kořisti.
Sám první popřevratový prezident způsobil nepředvídatelné nežádoucí změny. Už jeho vstup do čela státu je obestřen mnoha nevysvětlenými záhadami. Ale co horšího, on ve své funkci nedovedl udržet a uchránit to hlavní, co mu bylo svěřeno, Československo, demokratický stát Čechů a Slováků. Československá republika vznikla jako šťastný a hrdý výsledek našeho odboje za první války světové. S mnoha dalšími oběťmi a s výsledným pocitem vítězství našeho druhého odboje slavila republika své osvobození a těšila se z obnovy po druhé světové válce. Po 40letém zmařeném pokusu o budování socialismu nastoupil nový prezident jako představitel obnovy kapitalismu.
K historickému odkazu naší vlasti nebyl, jak se ukázalo, nijak citově vázán. Dokonce bez lítosti souhlasil s rozbíječským dělením tehdejšího Československa, s neblahou změnou, při níž z jednoho federativního státu vznikly samostatné státy dva. Neviděl v tom žádnou historickou ztrátu ani citelné mezinárodní oslabení obou zemí, přestože se octly se zřetelem na geopolitickou situaci na řádově nižší úrovni.
Zbytkový český stát pak vystavil svou nepochopitelnou omluvou a vstřícností otevřenému útočnému revanšismu Němců, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z českého pohraničí. Jako by nebylo německých antifašistů, orientoval se právě na odsun a na přesídlení, byť k němu došlo rozhodnutím velmocí a v rámci smluvního poválečného uspořádání Evropy. Ti odsunutí (říkali si „sudetští“) tvořili menšinu v pohraničí předválečného Československa, ale s nástupem fašismu v Německu se stali jeho přeshraničními podporovateli a protistátními rozbíječi doma. Chtěli (jak hlásala jejich protistátní propagandistická kampaň ve 30. letech) se vrátit do své vlasti, do Německa. Do Německa chtěli patřit i za cenu zničení celého Československa. Podařilo se jim to. Mnichovskou dohodou dosáhli rozbití Československa a připojení jeho pohraničí, které obývali, k Říši. Od Hitlera za to obdrželi celkem 1,162.617 medailí. Ty medaile putovaly skoro do každé německé rodiny v českém pohraničí. Hitler neváhal vyznamenat „soukmenovce“ za zásluhy o rozbití státu, který byl Říši na překážku. Podle fašistického přesvědčení neměli Češi na území, na které si Němci dělali nároky, co pohledávat. Podle jejich tvrdého genocidního přesvědčení tady neměl zůstat ani jediný Čech.
Poválečné rozhodnutí velmocí o vysídlení německé menšiny z českého pohraničí sledovalo principy denacifikace, demilitarizace a demokratizace. Důraz byl položen na to, aby se v budoucnosti nemohla rozpoutat agresivní válka na podnět zmanipulované národnostní menšiny. Aby se zabránilo zmanipulované menšině dát podnět k agresi. Aby se události nástupu fašismu a rozbití Československa nemohly opakovat.
A jaký postoj zaujal náš prezident 45 let po válce? Náš prezident překvapivě a k úžasu národa podpořil revizionisty, odmítající výsledky druhé světové války a kompromitoval spojence. Oživil problém z dávna, zaslepil občany a zabránil jim chápat, co se děje dnes. Bylo od té doby podáno bezpočtu svědectví o tom, „komu sluší omluva,“ revanšisté však své stanovisko nezměnili.
Přemnoho pamětníků protestovalo proti falšování dějin. Uvedu jen jeden projev
zoufalého nesouhlasu, projev příslušníků prvorepublikové Pohraniční finanční stráže z r. 1993.
„Z vlastní zkušenosti víme, že odsun německých fašistů a jejich pomahačů v poválečném období se nijak nedotkl těch Němců, kteří mohli prokázat (a prokázali) svoje antifašistické smýšlení. Zejména proto jich zůstalo v českém pohraničí na 250.000. Teprve Vy, pane prezidente, jste vnesl mezi nás nejistotu. Hovořil jste o jakési kolektivní vině a její nepřípustnosti, o amorálnosti odsunu a o pocitu křivdy a hanby, kterou prý při zmínce o odsunu fašistů z našeho území pociťujete. Domníváme se, že jste projevil naprostou neznalost historických událostí a jejich souvislostí, že zaměňujete příčinu a následek a jednostranně hodnotíte situaci, která by při eventuálním vítězství německého Reichu v druhé světové válce vedla k likvidaci našeho národa, a nejen jeho. Soudíme, že nejvyšší představitel České republiky nemůže nedbat na skutečné dějiny a jejich průběh. Nemáte právo hovořit naším jménem. Zklamal jste naše očekávání. Vyzýváme Vás, abyste na svou funkci rezignoval. Požadujeme Váš odchod.“(Z pozůstalosti Karla Kolína.)
Na rozdíl od zakladatelských prezidentů, prezidenta Osvoboditele a prezidenta Budovatele, si popřevratový prezident samostatného suverenního státu nijak necenil. Ale nevážil si ani národa. Aniž by respektoval rozdíl mezi nacionalismem a vlastenectvím, odsoudil lásku k národu jako inferiorní touhu příslušet ke stádu či smečce, vlast označil za dvorek, noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincionalismu, skupinového egoismu, xenofobie a rasismu a – specielně v našich podmínkách – jako projev krátkozrakého sebeničivého „čecháčkovství.“ Popřevratový prezident výrazně přispěl ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance – NATO (r.1999) a do Evropské unie – EU (r.2004).
V době války v Kosovu souhlasil s bombardováním Srbska a označil je za „humanitární“. Podporoval projekt protiruského radaru na našem území. I tady byla jeho politika jednostranně orientovaná a podřízená Západním silám v jejich boji o světovládu. Vidíme, že všechny nectnosti studené války se po roce 1989 vrátily, jen v opačném gardu. (A snad ve výraznější podobě, třeba v té či oné spoluúčasti na armádních misích Západu v Afgánistánu, v Iráku, v Libyi, v Syrii apod.)
A co se v uplynulých letech po převratu dálo uvnitř nového státu? Spisovatel Jan Trefulka to svého času popsal velmi výstižně: „Všemocná ruka svobodného trhu se v ničem neosvědčila, způsobila stamilionové škody, doširoka se otevřela podvodníkům všeho druhu, tunelářům a chamtivcům bez svědomí. Převálcovala kulturu konzumními produkty, hloupou privatizací televize, rezignací na státem podporovanou filmovou tvorbu, odprodejem tisku zahraničním majitelům, tvrdě zaměřeným na komerci, mocným bulvárem, výrazným a trvalým zhoršováním kultury lidských vztahů. Privatizace se ocenila jako by byla jedinou zárukou rozvoje ve všech oborech lidské činnosti bez ohledu na úpadek duchovních aktivit a mravů, i v politice. Povědomí národní identity se rozplynulo v záplavě akčního braku, romantického kýče a nechutných reality show. Přehlédlo se, že demokracie potřebuje demokraty a že chybí inspirace k spolupráci, navazující na ideje, na nichž stát Čechů a Moravanů (i odpojených Slováků) vznikal.“ (Salon/Právo, 21.9.2006)
Dodejme, že jen pochybní zbohatlíci, tuneláři a podvodníci, restituenti a privatizátoři mohou být vděčni za vítězství „pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Většina národa zažívá pocity existenční nejistoty, ztráty perspektiv a nárůst starostí. Ekonomický úpadek jako následek rozprodeje a rozdání národního bohatství je bezútěšný. Jakákoli konkurence na naší straně byla bezohledně likvidována. Tak jen namátkou. Ztratili jsme nerostné bohatství, doly, vodní zdroje, těžký průmysl, banky, pojišťovny, větší část lehkého průmyslu. Téměř všechny výrobní prostředky jsou v cizích rukou. Platy našich zaměstnanců ve srovnání s prosperujícím zahraničím jsou třetinové, i když produktivita práce je dvoutřetinová. Podle oficiálního statistického Eurostatu přiteklo do České republikyv letech 2010 – 2016 celkem 563 miliard Kč. A odteklo 2.252 miliard Kč.
S lítostí můžeme vzpomínat na naši výrobu světoznámých motocyklů, nákladních automobilů, tramvají. I výrobu osvědčených osobních automobilů převzala zahraniční firma. Z té naší udělala pouhou montážní dílnu. Zrušena byla i výroba kvalitní nerez-oceli.
Řadou odešly vyhlášené výrobny oděvního průmyslu a obuvi. Jen technická muzea tu a onde nám mohou připomínat tvůrčí úspěchy minulosti. A také přibývá chudoby a zvyšuje se počet bezdomovců.
Bez náhrady padla brněnská Geofyzika, jeden ze tří špičkových ústavů světa pro hledání vody, ropy, nerostného bohatství. Podvodný „Král privatizace“ nás připravil o slavnou námořní flotilu. Řadou odešly naše významné podniky. Buď zmizely zcela nebo se octly v rukou zahraničních majitelů. Je to k nevíře, ale ani ta voda, která pramení na našem území, nám nepatří. I ta je v cizích rukou.
Pokud jde o zemědělství, bylo zbaveno světové úrovně. Ztratili jsme soběstačnost ve výrobě potravin i v chovu domácího zvířectva. Ubývá úrodné půdy, chátrají areály bývalých zemědělských družstev. Obyvatel venkova valem ubývá. Nikdo neví, jak živý a kvetoucí venkov obnovit. Taková je situace v oblasti materiálních statků. Jak je tomu ve sféře duchovních hodnot?
Místo žádoucí demokratizace a humanizace školství a osvěty došlo po r. 1989 k nedomyšlenému rušení mateřských školek a jeslí, k neodborným projektům inkluze i exkluze, k nečekaně diskontinuitním a nesystémovým opatřením ve výchově a vzdělávání ve škole i mimo školu. Ku podivu urychleně vyrostly sexšopy, bary, kasina a herny všeho druhu. Svět rozmanitých médií ba i i internet hned na prvních stránkách hýří svody a nabídkami a nekonečnými reklamami superkonzumního života a přízemního požitkářství,. včetně prostituce. Vštěpují nám, že žijeme, abychom jedli, pili, bavili se, tělesně si bez omezení užívali. A abychom obdivovali luxus života celebrit, který je nám předkládán jako záviděníhodný příklad. A pornografie a pornolálie už patří ke každodenním zaběhnutým způsobům chování. K rutině. Doma i na veřejnosti. I na pódiu a na jevišti. A žádné tabu neplatí. K svobodě patří jak třeba veršovat či malovat zesměšňující karikatury Mohameda, tak divadelní hra, v které Kristus znásilní muslimku. Urážet vznešené a božské bytosti, symboly a patrony tisícileté úcty, vážnosti a víry je mediálně zcela korektní.
Tunelování a rozkrádání podniků a bank manažery, kteří jsou dobře placeni, a jejichž nedovolené obohacování je jen těžko dokazatelné, vede k růstu dobře utajených ziskuchtivých mafií. Kriminalita, korupce a prostituce narůstá v celé společnosti. Dokonce i u školáků. Smysl života u mnoha lidí se soustřeďuje na otázku, jak získat peníze, jak dobře vydělat. A morálka? Ta neexistuje. Slyšela jsem od studentů: „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody.“
Připojili jsme se k světovému neoliberálnímu odmítání sociální spravedlnosti a k přijetí globální polarizace neuvěřitelné míry bohatství a chudoby.
Situaci celého světového společenství i každého jedince dnes komplikuje a ztěžuje hrozivá pandémie coronaviru. Vypukla v roce 2020. Jde o zlověstný případ nevídané světové krize.
Krize ze záhadných příčin a se záhadnými důsledky a následky. Jsou o tom různé teorie, i konspirativní. Zapůsobily tu přírodní vlivy jako kdysi, když řádil mor nebo cholera? Vyvolal epidemii člověk svými pokusy v laboratoři? A šlo o nechtěný únik nebezpečného viru nebo o něčí strategický záměr? Nevíme. Ale světem se šíří nová, neznámá a netušená epidemie. Přináší nepředvídané následky na lidském životě a zdraví, na výrobě, obchodu i dopravě a ve všech společenských aktivitách materiální i duchovní povahy. Postavila proti sobě potřeby, zájmy a hodnoty ekonomické a potřeby, zájmy a hodnoty boje o život s péčí o zdraví. Nově se tak vyhrotil morální problém. Jaký je smysl lidského života? Co jsou hodnoty pravé a nepravé? Co jsou pahodnoty?
Tady se otvírá i nový, dříve neznámý problém. Jak řešit uspořádání a vedení státu v podmínkách globální pandemie?
V době po r. 1989 je od počátku obtížné ustavit a udržet skutečnou, ne pouze formální demokracii. Vládne se pod praporem neoliberalismu, který se vynořil a postupně prosadil v Západních zemích od 70. - 80. let minulého století. Nese s sebou velebení a adoraci neomezené svobody, kult svobody bez řádu a bez odpovědnosti. Jen neviditelná „ruka trhu“ má rozhodovat mezi všemi, kteří podnikají a bohatnou. Neoliberální svoboda vtrhla mocně zvláště do peněžního trhu a přinesla nebývalou změnu v nabývání zisku. Nevydělává se jako dříve jen na práci. Bohatne se nesrovnatelně více na všech potřebách člověka i v jeho volném čase, od rána do večera a od večera do rána, od narození k pohřbu, celoživotně a celosvětově, globálně. A co je zvláště důležité, peníze dělají peníze bez jakýchkoli regulí, bez právního a mravního omezení. Nejvýnosnější jsou lichvářské úroky z půjček a z dluhů. Propast mezi bohatými a chudými se stále více prohlubuje a rozšiřuje. Mluví se o nůžkách, které se neuvěřitelně rozvírají.Takovou nerovnost svět ještě neviděl.
K nám přišel neoliberalismus o 20 let později, s převratem r. 1989. Ale stejně jako na Západě i u nás byl dosavadní sociocentrismus (orientace na společnost) a normocentrismus (ohled na pravidla, normy, psanou i nepsanou morálku) vystřídán egocentrismem (sebestřednost, sebeprosazování, hedonismus a osobní požitek jako smysl života).
Historikové znají mnoho příkladů účasti mladé, nastupující generace na procesech společenských změn. Připomeňme si z minulosti našich národních dějin ty nejznámější. V revolučním roce 1848 najdeme především studenty jako bojovníky na pražských barikádách.
Oni jsou vedle starších uvědomělých vlastenců čelnými představiteli probuzeného národa, který se poprvé od dob bělohorské pohromy a ztráty státnosti (1620) při hlásil o svá politická práva, o práva občanů. Co chtěl tehdy porobený český národ na vládnoucí cizí monarchii? Na památném pražském „březnovém“ svobodném shromáždění občanů se poprvé horlivě diskutovalo, formulovaly se požadavky, sestavovala petice, která pak byla předložena císaři. Hlavní požadavky petice byly tyto: „Aby země koruny české byly spojeny všeobecným sněmem. Aby dostaly Ústavu a podle ní zastoupení všech vrstev národa na sněmu a stejná práva volební pro všechny. Aby platila svoboda slova a tisku. Stejně aby platila svoboda shromažďovací, náboženská a jazyková. Aby byla zavedena čeština do škol a do úřadů. Aby byla zrušena robota. Aby obce dostaly samosprávu. Aby se dbalo o organizaci práce a mzdy.“
Revoluce, jak víme, byla poražena. Občanské naděje pohasly. Vláda upevnila svůj absolutismus a mezi poddanými se šířil oportunismus, lokajská přizpůsobivost a závislost. Ale odkaz roku 1848, odkaz „jara národů“, se neztratil.
Dlouhá desítiletí vedli mluvčí a zástupci již obrozeného národa v rámci Rakousko-Uherské monarchie marný zápas o politické zrovnoprávnění někdejší Koruny české o uznání naší státnosti. Generace tvůrčích osobností v literatuře, výtvarném umění, v hudbě, myslitelů ve vědách a v osvětové práci si předávaly odkaz roku 1848 po celou druhou polovinu 19. století a pokračovaly v tom i ve století 20.
Tu vypukla válka světová (1914 – 1918). Ve hře bylo nové dělení světa a nové uspořádání vztahů mezi národy. Boj zahájily mocnosti Centrálního spolku (Rakousko-Uhersko a Prusko, přidala se k nim Osmanská říše a Bulharsko) a vedly jej proti mocnostem Dohody ( Velká Británie, Rusko, Francie, k nim se přidaly USA, Italie, Srbsko).
Od počátku války byli mladí Češi a Slováci ve vojenských uniformách odváženi v železničních vagonech na frontu. Měli bojovat „za císaře pána“. Proti své vůli a proti svému přesvědčení. A tak se houfně vzdávali do zajetí anebo, nedbajíce smrtelného nebezpečí, dezertovali k dohodovým armádám.Vytvořili Československé legie, které bojovaly za svobodu národa a za nezávislý československý stát, který ještě neexistoval. Napočítali jich více než 140.000.
S vlasteneckým uvědoměním a nadšením přispěli legionáři svým bojem ke vzniku Československé republiky, 28. října r. 1918. A jména zahraničních bojišť, Zborov, Doss´ alto, Terron dodnes připomínají statečnost našich dobrovolných bojovníků na Rusi, v Itálii, ve Francii.
S vděkem a obdivem se o nich skládaly verše: „ Desetitisíce jich stojí hotovo k boji...to hoši jsou z Podřipska, od Šumavy, to Pražská chasa a Hradecka děti, to chlapci z Hané a zpod Hostýna, z Tater a zpod Beskyd, od Těšína...ti všichni přišli sem za práva národů, rovnost a svobodu životy klást...daleko od vlasti, na tisíc mílí vlá jejich prapor červenobílý.“ (A. Horák, 1918)
Tradice nadšení a nadějí 28. října byly živé po celých dvacet let trvání Československé republiky. Málem jsme oslavili 20.výročí, blížil se 28. říjen 1938. Ale mnichovský diktát nás
o měsíc předešel (29.-30. září 1938). Nastal čas truchlivý, atmosféra bezmoci, zklamání, zrady a křivdy. Ztratili jsme 1/3 území, 40% průmyslu, 250.000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, prezident Beneš odešel do exilu. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Její představitelé odmítli vlastenecké tradice a horovali pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé říši. Až do 15. března 1939, kdy nás obsadily nekonečné kolony motorizovaných jednotek německé armády. Okleštěná republika byla rozbita, my jsme se stali poníženým „protektorátem“ fašistické „Říše“, Slovákům nastolili údajně samostatný „štát“. U nás fašistická okupační vláda zavedla tvrdý násilný režim. Národ mlčel, pod povrchem však doutnal odpor. Ilegální skupiny si vyměňovaly letáky, tiskoviny, připravovaly protestní manifestaci na 28. říjen k 21. výročí vzniku Československé republiky. Pražští vysokoškoláci se manifestace zúčastnili v hojném počtu. Provolávali slávu 28. říjnu, republice, presidentům Masarykovi a Benešovi. Nesli hesla „Za národ“ a „Za svobodu“. Ale němečtí ozbrojení držitelé moci to nestrpěli. Bezohledně zasáhli, aby manifestanty rozehnali. Jednotky SS použily i ostré střelby. V pronásledovaném houfu byl zastřelen mladý pekařský pomocník Václav Sedláček. Student Jan Opletal byl těžce raněn a marně pak v nemocnici řadu dní bojoval o život. Zemřel a jeho pohřeb 17. listopadu se stal tichou odvetnou manifestací studentů proti surovému útlaku. Manifestace však měla krutou dohru. Už v noci se začaly německé jednotky stahovat do Prahy, k ránu přepadly a obsadily koleje. Devět funkcionářů vysokoškolských spolků bylo zastřeleno, 1200 studentů odvlečeno do koncentračních táborů. Vysoké školy v celé zemi byly zrušeny. Protektorát Čechy a Morava, zbaven možnosti vzdělávat mládež, byl odsouzen k nevědomosti a neznalosti. Měl být pouhým „slouhou“ německého panstva. Ale i to jen dočasně. Po vítězství nadřazené německé rasy ve válce měl být zcela zlikvidován.
Persekuce českého vysokoškolského studentstva vyvolala tehdy v celém světě mocný ohlas. Mezinárodní studentská rada v Londýně prohlásila 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Stalo se tak roku 1941.
My jsme po druhé světové válce s oslavou vítězství nad fašismem přijali 17. listopad jako státní svátek. Je pozoruhodné, že tento den inspiroval manifestační hnutí našich studentů znova roku 1989. Studentské hnutí vyvolalo tehdy celospolečenský mocensko-politický převrat. Převratem vyvrcholil a skončil dlouhodobý proces zjevných i skrytých rozporů a nedostatků minulého řádu. Bude tomu již 32 let.
Lecčeho jsme se tehdy zbavili, ale plni radostného očekávání jsme včas nepostřehli, že hesla transformace, europeizace nebo globalizace pro nás nemají jednoznačně kladný význam.
Šlo spíše o uvedení do nového područí světové oligarchie než o osvobození národa.
Poznali jsme, že demokracii v národním státě za časů neoliberalismu a globalizace nejvíce podemílají nadnárodní korporace, monopoly, neziskové organizace a hnutí rozmanitých názorových menšin. Disponují zjevnými i skrytými podporami a dotačními zdroji a svým působením překážejí jakémukoli národnímu a celospolečenskému konsensu. Nepodléhají kontrole demokratických vlád ani mezinárodního práva OSN. Větší část veřejného prostoru ovládají mediálně, reklamou, lobováním i dobře zavedeným uplácením.
Zvláštní pozornosti se těší směry a hnutí, které halasně i rafinovaně protestují proti údajné diskriminaci. Jsou to všelijaké módní fragmenty multikulturalismu, gendrismu, sexismu, feminismu a pod. Poznáváme v nich jakési samoúčelné odbočky a odštěpky hodnotových orientací euroamerické civilizace. Neváhají ani pořádat čas od času protivládní protestní akce. Jsou to směry a skupiny společenské disgrese, rozvratu a anarchie.
Jejich představitelé a mluvčí jsou matoucím způsobem, často hanlivě a nepravdivě, označováni jako neomarxisté. Prý proto, že jsou proti něčemu a marxismus také byl proti něčemu. Ale odpovídá to logice? Všichni, kdo jsou proti čemukoli, oponenti nejrůznějších skutečností, směrů a věr patří do jedné skupiny? A ta skupina ponese jméno klasika historického materialismu poloviny 19. století, jako by na něj nějak navazovala? Všichni rozvratníci a disgresoři jsou neomarxisté?
Marx vycházel z podrobné analýzy tehdejšího kapitalismu a z představy, že tento řád bude vystřídán řádem kvalitativně novým. Nálepkovat označením neomarxismus nejrůznější disgresory a anarchisty není nic jiného, než jenom bezobsažné a matoucí označování pejorativního významu.
Ukažme si tu absurditu na příkladu. Náš politický myslitel napsal knihu o tom, jak nově po asi 150 uplynulých letech číst Karla Marxe, se zřetelem na uplynulý historický vývoj. To je skutečný neomarxismus. Jiný myslitel, vzdělaný klerikální akademik, se aktivně a halasně účastní frivolních každoročních karnevalových průvodů pod záminkou, že bojuje za rovná práva LGBT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů). Je snad jasné, že tento účastník karnevalových projevů proti údajné diskriminaci všech možných mužsko-ženských úchylek mezi neomarxisty absolutně nepatří. K řešení problémů pohlavní orientace skutečně Marxovo dílo nemá čím přispět.
Je ovšem zajímavé, že všem diversním, rozkladným a protestujícím odbočkám, odchylkám, úchylkám a odštěpkům se dostává veřejné mediální i skryté peněžní podpory od držitelů vlivu, moci, bohatství. Patrně dobře znají starý římský mocenský princip, „Divide et impera“, a tak jsou horlivými podporovateli nově objevených forem dělení. Nikoli jednota lidu celého světa, ale fragmentarizace lidu celého světa, to je jejich ideál. A mobilizují k tomu rozvracečské disgresory nejrůznějšího zaměření. Rozvraceče, rozbíječe, podvratníky. Rozmanitě maskované diverzanty
Po uplynulých více než 30 letech od listopadu 1989 stojíme opět na křižovatce dějin.
Nevycházíme z údivu. Svět je ohrožen virovou pandemií a při tom je plný dílčích válečných konfliktů a nebezpečí nové světové války.
Jsme smluvně a submisivně vázáni s nadnárodními bloky, takže jen s obtížemi můžeme hájit své národní zájmy. Aktuální je např. otázka masové imigrace z Afriky a Asie do Evropy a s tím spojené nebezpečí islamizace evropské kultury a ztráty i naší identity a našeho kulturního domova. Hrozí projekt antihumanitní Panevropy se smíšeným obyvatelstvem oddaných poddaných a vládou globální aristokrcie, zvěstovatelky řádu Nového věku.
Ani domácí politika nepřináší uspokojení. Nadpoloviční většina z parlamentních voleb má sice moc, ale to nezabezpečuje názorovou shodu a věcnou diskusi ve veřejném prostoru. Vedou se věčné protivládní útoky, nekonečné hašteření koalic a opozic. Občanům chybějí společné vize a programy. Politika se redukuje na nepřestajné osobní napadání a očerňování vůdčích osobností. Ty jsou věčným terčem mediálních útoků. Demokracie nabývá stále zvrhlejší formy a mění se v ochlokracii, v demagogickou nadvládu svévole, emocí a vášní nad rozumem, nad diskusí, nad odborností. Ve veřejném prostoru se nediskutuje o programových ideách. Ve veřejném prostoru se jen špiní a očerňují protivníci a rivalové, šíří se pomluvy a lži. Kdekdo si dělá blázny ze všeho a nic nebere vážně. Každodenní malicherné hádky a pavlačové výstupy jsou čas od času provázeny masovými protesty a demonstracemi. Vedou je odpůrci některých politiků a fanoušci jejich protivníků. Vzrůstá brutalita a násilí.V čím zájmu? V zájmu neproniknutelného nadnárodního zákulisí horlivých rozbíječů a rozvratníků.
Filozofie bývala kvintesencí doby. Živou duší kultury.
I my jsme měli svou filozofii a paměť národa. S jejich pomocí jsme se stali samostatným národním státem po první a obnoveným samostatným státem po druhé válce světové. Po obakrát s pocitem nevýslovné radosti a ovzbudivých nadějí. . Dnes stojíme opět na křižovatce dějin. Celý svět na ní stojí. Kam směřuje euroamerická civilizace s dosavadní kulturou?
V životě národů jsou cesty k záchraně a jsou cesty do záhuby. Po dosavadních již bezmála 32 letech popřevratových zkušeností a po roce zkušeností s pandemií známe svá východiska.
K záchraně vede jen cesta uvážlivé rezistence. Skoncujme s nekonečným tříštěním zájmových orientací. Spojme své síly a nedovolme ničím své spojení oslabovat.
Přivolejme děti a mládež k účasti na společném díle. Pěstujme vůli zůstat národem, nestát se jen hrstkou neuvědomělých obyvatel, kterým jde jen o to, aby si „vydělali“ a aby si „užili“. Žádejme znovu vzkřísit státní ideu republiky, která vedla naše předky do bojů za „matku vlast“ a přivedla je k blaživému vítězství. Pro ně pravé hodnoty vskutku nebyly za peníze. Šlo jim o samostatný, nezávislý stát, šlo jim o demokracii a humanitu. Důležitá pro ně byla společná historická paměť, vědění o vlastní hodnotové orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůle ke kontinuitě zkušeností generací, ke spojení tradice s inovací.
Nedovolme v rozporu s nimi a proti nim a proti slovanským národům vůbec přepisovat dějiny. Snažme se udržovat v paměti všechny vynikající děje a postavy naší minulosti. Velkou Moravu, Čechy knížecí a královské, husity a české bratry, buditele a obrozence, směrodatné myslitele jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský, František Palacký, Karel Havlíček Borovský.
Nedovolme hanobit odkaz Jana Žižky z Trocnova a jeho „Božích bojovníků“, nezapomínejme na selská povstání vedoucí až k zrušení roboty r.1848 a buďme právem hrdi na statečnost legionářů, kteří neváhali nasadit své životy v bojích za svobodu národa v letech 1914-1918. A mějme na paměti, že Tyršovi Sokolové nechtěli „ni zisk ni slávu“, ale že jim šlo o tělesnou i duševní a mravní zdatnost pro blaho národa.
Nepřestávejme ctít nadlidské úsilí a jeho šťastný výsledek našeho prvního odboje, který vedl Tomáš G. Masaryk a jeho spolupracovníci, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik.
Nedovolujme válcovat naši hodnotnou domácí a spolu s ní celoevropskou tisíciletou kulturu jednostrannou angloamerickou popkulturou nové doby. Ta je mediálně tak intenzivně šířena, že překrývá a vytlačuje kulturu domácí i evropskou. A ústí až do vysloveného pornoškváru. Nedovolme ani u nás islamizovat evropskou kulturu.
Snažme se vytrvale o občanskou osvětu, snažme se, aby naši občané věděli, co je skutečná demokracie a co je humanita. Co skutečně představuje naši státnost, co je státní idea naší republiky a za co se mají angažovat. A udržujme v paměti národa nezapomenutelná slova hesel, ke kterým se mohou právem hlásit celé další generace: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ - „Věrni zůstaneme.“
