České národní listy

Rusko a Evropa II

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Mezi přečetnými válkami, územními změnami a vytyčováním nových hranic mezi sousedními zeměmi z dob  panování  Romanovců uvedeme jako nejdůležitější, že roku 1654 Ukrajina, vedená hetmanem Bogdanem Chmelnickým, se připojila k Rusku. Za Petra I. Velikého ( nar. 1672, carem 1689-1725) Rusko vyrostlo v mohutnou ruskou říši. Stalo se  velmocí vedle Anglie, Francie, Rakouska a Pruska.

Car Petr vstoupil do dějin jako radikální reformátor s cílem zahladit v zemi stopy dlouholeté tatarské poroby a zpátečnických tradic. Staral se o novou techniku, myšlení, kulturu. Na základě vlastní zkušenosti i z manuální práce v západní Evropě ( byl např. v Holandsku, v Anglii, ale i ve Vídni a v Praze), dal Rusku novou organizaci administrativní správy, armády, budoval válečné loďstvo, podporoval vzdělávání, knihtisk, dbal o povznesení zemědělství a hornictví. Vyhlásil konec starých tradic a odloučenosti od ostatního světa. Založil na severu  na řece Něvě nové město,  které mělo být výkladní skříní nového Ruska -  Petrohrad. Od  r.1712  hlavní město. (Moskva zůstala městem korunovačním.) V zahraničí usiloval získat strategické cesty k moři. Na jihu zatím  nedosáhl výraznějšího výsledku, i když   byl dobyt Azov, na severu zato s naprostým úspěchem. Na jihu se to definitivně podařilo až Petrovým nástupcům ve vítězných bojích s Turky ( vítězství r. 1774).  Rusové získali Azovské moře a poloostrov  Krym.  Kateřina II. je  anektovala r. 1783.

Krym,  čarovný poloostrov na severu Černého moře. Bájný Tauris, cíl vzrušující plavby Argonautů za „zlatým rounem.“ Pohnutá a často krvavá historie  po celá   uplynulá tisíciletí a staletí. A znovu se k němu historie obrací. Od r. 2014 se stala otázka jeho státoprávního statutu vážným tématem mezinárodní politiky. Jak k tomu došlo? Co tomu předcházelo?

Na Krymu  od 13. stol.  upevňoval svou moc bojovný tatarsko-mongolský chanát, bohatl drancováním sousedů, prodejem otroků, krutým vybíráním daní. Časem upadl do feudální závislosti na osmanských Turcích. Po jejich porážce byl připojen k Rusku. Od anexe Krymu   Kateřinou  II.  r. 1783 až k pádu carismus 1917  uplynuly 134 roky.  

Avšak i   po Velké říjnové revoluci r. 1917  zůstal  Krym součástí Ruska. Nejdříve se stal  autonomní republikou, pak oblastí Ruské socialistické federativní sovětské republiky, v rámci SSSR.  R. 1954 jej Nikita Chruščov, hlava tehdejší sovětské vlády,   přiřadil k území Ukrajinské SSR. Šlo o administrativní opatření uvnitř státního celku, bez  vlivu na  jeho mezinárodní vztahy. Opět to bylo v rámci SSSR.  Problém nastal,  až když se Sovětský svaz rozpadl. Stalo se, že 8.  prosince 1991 se ve vládní rezidenci v Bělověžském pralese sešli  čelní představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby projednali ekonomické otázky impéria.  Tehdy se dohodli, že země, jež spravují,   osamostatní,  rozpustí Sovětský svaz  a utvoří  Společenství  nezávislých států. Tím se ovšem Krym, od  zásahu  N. Chruščova r.  1954  součast ukrajinského území, octl mimo ruské hranice. ( Součástí Ruska do revoluce byl 134  roky, po revoluci 74 roky.  Celkem  tedy 208 let.) Důvody  historické a strategické vedly pak vládu Vladimíra Putina  i na základě   souhlasu  místního občanského referenda  k znovupřipojení Krymu k Rusku. Tento akt se na mnoha vlivných místech mezinárodní politiky setkal s  bouřlivým nesouhlasem  a  vyvolal i výstražné  sankce. Jsme jejich svědky dosud.

 Ale vraťme se do historie. Car Petr v severské válce  připravil Švédsko o velmocenské postavení a uvedl Rusko na jeho místo. Získal důležité pozice na Baltu a v severní Evropě vůbec, stal se účastníkem mezivládních koalic a koaličních válek. Izolace od ostatní Evropy byla překonána.

K stínům  imperátorova působení patří, že reformy prosazoval tvrdě, bezohledným násilím, nemilosrdně proti odpůrcům, i když se týkaly třeba  jen  způsobu života, odívání, úpravy vousů apod.  Byl samovládcem,  tvůrcem novodobého samoděržaví, despotismu, nositelem absolutní moci. Samoděržaví je  režim, v kterém panovníkova  neomezená  vůle řídí rozsáhlou říši  po všech stránkách. Je to režim, který v Rusku zapustil hluboké  kořeny. A i když v Evropě docházelo  různými formami, revolucemi shora i zdola,  k postupné demokratizaci řízení, ruští carové až do roku 1917 trvali na své nedotknutelné,  absolutní jedinovládě. Trvali na ní, i  v době když ze Západu přicházely myšlenky osvícenské, myšlenky lidských práv a svobod, konstituce, parlamentu, demokracie. I carevna Kateřina II., obdivovaná  pro své sympatie k pokrokovým myšlenkám předních osvícenců ( např. k tomu,  čemu učil Montesquieu), známá svou korespondencí s Diderotem a Voltairem, sotva se doslechla o revoluci a o pádu francouzské monarchie, zavrhla  osvícenské myšlenky, odmítla zrušit nevolnictví, tvrdě potlačila  Pugačevovo selské povstání  a  bezohledně upevňovala starý režim. A  podobně si  uvnitř říše  počínali i další ruští carové. I  za hranicemi dbali o rozšíření a zabezpečení carské moci, většinou z pozic nadpráví absolutismu.  Rusko se např. podílelo na trojím dělení Polska, podílelo se na válkách s Turky, účastnilo se napoleonských válek. Válčilo  z pozic obhájce předrevolučního  režimu.  Jen v jedné válce   má naše sympatie, jen v jednom směru  schvalujeme  jeho postoj v  tehdejším   historickém dění. Jsouc r.1812 napadeno, projevilo Rusko nesmírnou  vlasteneckou statečnost. Vzpomeneme  na  „Vojnu a mír“ L.N.Tolstého.  Obdivuhodné dílo, neobyčejně bohatou a  věrnou epopej o historickém dění a zároveň  báseň  o lidském utrpení a hrdinství.  Jednoznačný obdiv má  také   „Symfonie 1812,“ P.I.Čajkovského,  apoteóza slavného vítězství při obraně vlasti, i  když bylo s nesmírnou bolestí  zapotřebí obětovat  i  Moskvu).