Rusko a Evropa I
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Autoři, kteří píší o Evropě, většinou mají na mysli jen západní část kontinentu. Ale zeměpisná určení nelze redukovat, i Evropa má svůj východ. Příčiny oné redukce a záměny části za celek jsou zčásti historické, způsobila je minulost. Někdy však jsou to příčiny politické, vyvolané přítomnými politickými postoji a zájmy„zde a nyní“.
Rusové patří k národům, kterým historické překážky občas bránily pokračovat v plynulém civilizačním vývoji a odsoudily je k boji o pouhé přežití. Teprve za příznivějších podmínek mohli překonávat zdržení a usilovat o pokrok, aby dohonili svět, který ovšem ve vývoji stát nezůstal. Tak hned první kulturně vyspělý stát, který vznikl na jejich území, Kyjevská Rus, byl rozvrácen tatarskými útoky a nájezdy (1237-1481). Přitom ve 12. stol. dosáhl tak vysoké úrovně, že mohl soutěžit se západní Evropou. Ale ani když se Rusko konečně vyprostilo z tatarské poroby (1481), nešel jeho vývoj přímočarou cestou. Od roku 1453, od dobytí Cařihradu, nahrazují Tatary v boji proti Rusku Turci. Celá staletí trvá tento boj o dědictví Byzance. Moskevské knížectví (později carství) začalo v 16. stol. stavět to, co předchůdci stavěli již před 500 lety. S velikou vervou napravoval vývojové zdržení car Petr Veliký (1689-1725). Prováděl modernizační reformy tak pronikavé, že se právem začalo hovořit o Rusi předpetrovské a popetrovské. Že se začalo s veškerou vážností uvažovat o vztahu Ruska k vyspělejší části Evropy, že se v Rusku vyhranil směr „západnické“ orientace a opoziční směr „slavjanofilský,“ krátce, že vznikl problém, zvaný „Rusko a Evropa“.
Historické minimum
Archeologie ukazuje, že Slované od počátku druhé poloviny prvního tisíciletí osídlili obrovská území v Evropě od Volhy až po Severní moře, některá dočasně, většinu však trvale. Octli se na křižovatce různých migračních vln, v nichž se etnika střídala, převrstvovala, mísila, přizpůsobovala. Nejstarší zprávy mluví o jejich jednotném jazyce a původu ve společné pravlasti. Slované se pak podle geografické polohy nově objevených sídlišť rozdělili na východní, západní a jižní.
Předkové dnešních Rusů, jako všichni Slované, žili za hranicemi antické civilizace, za hranicemi Římského impéria, dlouho nepoznaní, neznámí. (Na rozdíl od Germánů, kteří se jako sousedící bojovníci proti Římu a uchvatitelé Říma objevili na jevišti světa mnohem dříve.)
Římští věhlasní autoři 1. a 2. stol., Plinius, Tacitus, Prolemaios, sice zaznamenali jakési Anty a Venety ve vzdálených končinách mezi Vislou, Baltem a Karpaty, ale nic o nich nevěděli. Až z pozdějších dob se dochovala jména východoslovanských kmenů z 4.-6. stol., jako Poljané, Drevljané, Severjané, Dragoviči, Slověné, Kriviči, Radimiči, Uliči, Tiverci, Bužané aj.
Podle etnogenetiků šlo o staroruskou národnost. Novodobé národnosti (ruská, ukrajinská a běloruská) se formovaly až od 17.stol. Staří Slované sídlili na rozlehlém území od Karpat po Volhu a bojovali tu s Avary, tu s Chazary. (Chazaři byli spojenci říše Byzantské, vyznáním izraeliti) a bůhví s kým ještě. Fakta se však ztrácejí v mlhovinách neurčitosti. A přece od nepaměti směřovaly karavany normanských, arabských a židovských kupců od Skandinávie na jih, k Černému moři, vodní i suchou cestou. Kupci dobře znali Volhu, Povolží, ale znali i obchodní střediska na Dněpru a jinde. Pozornost tehdejších kronikářů vzbudila až rozsáhlá expanze Slovanů počátkem 2.poloviny 1.tisíciletí za Dunaj, na Balkán. Je to doba jejich stěhování a zabírání nových sídel. Tehdy se dostávají do písemných pramenů.
Pomineme-li však Slovany jižní a západní, kteří se s vyspělejší civilizací západní Evropy, těžící ze zbytků řeckořímské antiky setkali dříve, víme, že významný krok k začlenění východních Slovanů do světa tehdejší křesťanské civilizace představuje Kyjevská Rus, obchodní centrum na Dněpru. Při vzniku Kyjeva snad stáli normanští Varjagové, zakladatelé první vládnoucí dynastie, Rurikovců. Ti byli vládci i v Novgorodu.
