Rusko a Evropa 3
Rusko a Evropa 3
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Avšak z mocenských, nikoli vlasteneckých pohnutek pak car Alexander I. na Vídeňském kongresu (1815) dává podnět k založení Svaté aliance mocností, spojenectví panovníků proti národům, k potlačení nebezpečných revolučních myšlenek v celé Evropě. Vláda ustavičného slídění a krutých perzekucí za sebemenší náznak a podezření vyvolá v Rusku po carově smrti povstání děkabristů (1825). Několik pluků žádá při změně panovníka na trůnu o konstituci, ústavu. Pluky jsou obklíčeny a potřeny. Povstalce a jejich příznivce krutě trestá carův bratr a nástupce, Mikuláš I., „četník Evropy.“ Další car, Alexander II., se stane 1881 obětí atentátu. Atentát provedli nihilisté, ilegální organizace zastánců individuálního teroru. Nihilisté programově chtěli odstraňovat korunované hlavy a vysoké hodnostáře jako představitele režimu nelidského útlaku, v očekávání, že tím nelidský absolutistický režim padne.
Po léta odsuzované nevolnictví je konečně zrušeno r. 1861, ale nový stav ve správě zemědělství stejně neuspokojuje potřeby prostých mužiků. Dál trvá jejich bezmezná bída. (U nás bylo nevolnictví zrušeno o 80 let dříve, reformou Josefa II., r.1781.) Ostatně i zavedení některých nedotažených reforem carské vlády bylo vyvoláno potřebou odčinit nezdar v tzv. „krymské“ válce (1853-1856), kterou Rusku překvapivě vypověděli (občasní) spojenci, Anglie a Francie. Velmoci se tentokrát rozhodly podpořit Turecko, aby ztížily Rusku přístup k Bosporu a Dardanelám. Porážka Ruska ukázala zaostalost země a prohnilost režimu. Urychlila zostření revoluční situace, která pak vedla po další porážce ve válce s Japonskem k revoluci r.1905 a posléze, za první světové války, k revoluci r. 1917. Revoluce přinesla definitivní konec carského samoděržaví a posléze vznik Sovětského svazu socialistických republik.
Rusko a my
Odborná slavistika eviduje bezpočtu historických záznamů o česko-ruských literárních a kulturních stycích od počátku křesťanství. Omezíme se na novodobý zájem, který u nás založil svým dílem J. Dobrovský (1753-1829), patriarcha slavistiky i našeho obrození, „první světový Čech nové doby,“ jak jej charakterizoval T.G.Masaryk. Dobrovský ukazoval mimo jiné i jazykovou blízkost českých a ruských slov.
Od slavistiky se odvíjí slovanská či panslovanská myšlenka našich dějin. Co znamená? Je to zájem o poznání Slovanů, o to, čím byli, čím jsou a čím budou. Je to cit pro vzájemnost a porozumění, je to ochota podporovat se a vzájemně si pomáhat. Od úchvatu nad dávným společným původem, společnou pravlastí a jazykem, až k pozastavení nad složitými a nesnadnými cestami, kterými jim bylo jít. A k úvaze, jakou prací a jakou politikou překonat nedostatky a vady, jak dosáhnout obrození a krásných cílů rozvoje národů.
Literární historik J. Voborník se zamýšlel (před více než 100 lety) nad slovanskou myšlenkou takto: „Myšlenka se hlásila již v 17. stol. u Jihoslovanů, ale její rozmach je novodobý. Je Západní a Východní. Západní myšlenka slovanská je hlavně původu česko-slovenského a souvisí s celým hnutím domácím i evropským. „Z Anglie a Francie pronikly koncem 18. stol. nové proudy všeobecného povznesení lidského myšlení do Němec a do Rakouska, za Marie Terezie a Josefa II. do Čech. Na Rus šel proud i přímo z Francie i nepřímo z Němec. Na Čechy a Slováky působil Herder, přítel Slovanů, jím byl podnícen Durych, Dobrovský a j. Tu dobu, když Dobrovský držel zvláště prapor vědy slovanské, zrodilo se v Praze mladé, nadšené pokolení československých romantiků, poučené o proměnlivosti osudů dávno minulých časů (z Hegla a Herdera), čerpalo z toho smělé naděje v lepší budoucnost a s heslem vzájemnosti slovanské vneslo do vědy slovanské novou náladu, romanticko-poetickou.“
Na dílo Dobrovského navázali jmenovitě J. Jungmann (1773-1847), J.Kollár (1793-1852), P.J.Šafárík (1795-1861). Badatelé, literáti,vlastenci, buditelé. Synové lidu a se smyslem pro poetický půvab národního života. Okouzlovala je vidina nové kultury, která bude dílem Slovanů. To bude kultura pravého, obrozeného lidství. „Kdykoli řekneš Slovan, ať se ti ozve člověk“, hlásal J.Kollár.
Rusové rozvíjeli východní slovanskou myšlenku. Dostalo se jí názvu „slavjanofilství“ a orientovala se na kulturu domácí, staroruskou, západními vlivy neporušenou. Prostý lid je třeba ctít a milovat, ten unikl zkáze, kterou přináší civilizace. Lid je třeba poznávat, jeho zvyky a tradice, jeho písně, jeho mudrosloví, jeho vyprávění, jeho umění slovesné i výtvarné, jeho mnohostranný folklorni svéráz. A jak jsme vnímali Rusy my u nás doma? Za válek s revoluční Francií (1798-9) prošly Suvorovovy ruské pluky českými zeměmi. Jejich pobyt podpořil slovanskou myšlenku a posílil povědomí o jazykové příbuznosti Čechů a Rusů.
S uspokojením píše o Rusech jako o dobrých lidech milčický rychtář F.J.Vavák ve svých „Pamětech“. I pražský měšťan J.Rulík si ve svém deníku libuje, jak jsou si oba jazyky, český a ruský, podobné. Napoleonské války se českých zemí dotkly několikrát. Po Suvorovových vojácích přišli Kutuzovovi. I ti se zapsali do paměti národa jako lidé dobří a srdeční. Jejich země ožila v představách lidu jako mocná a veliká. J.Kollár může ve své „Slávy dceři“ (1824) nabádat „...raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.“ A se stejnou vírou lidová věštba předvídá :„V Čechách bude dobře, až se kůň ruského vojáka napije z Vltavy.“ F.L.Čelakovský (1799-1852) sledoval, jak v letech 1827-29 pronikla ruská armáda v bojích proti Turkům na Balkán, překročila Dunaj a osvobozovala jižní Slovany. Pocítil upřímnou radost, radost rusofilskou. Inspirován nadšením a vděčností, vytvořil svůj spontánní, vpravdě básnický „Ohlas písní ruských.“ Prožíval hluboce i slibné všeslovanské naděje pro náš národ. Byl zklamán, když car tvrdě potlačil polské povstání, vždyť to byl boj slovanských bratří za svobodu. Car nebyl takový, jak si jej dříve představoval, „dobrý, bohumilý, otec laskavý.“
