Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rusko a Evropa 1

20. 12. 2021

Rusko a Evropa 1

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Autoři, kteří píší o Evropě, většinou mají na mysli jen západní část kontinentu. Ale zeměpisná určení nelze redukovat, i Evropa má svůj východ. Příčiny oné redukce a záměny části za celek jsou zčásti historické, způsobila je minulost. Někdy však jsou to příčiny politické, vyvolané  přítomnými politickými postoji a zájmy„zde a nyní“.

Rusové patří k národům, kterým historické překážky občas bránily pokračovat v plynulém civilizačním vývoji a odsoudily je k boji o pouhé přežití.Teprve za příznivějších podmínek mohli překonávat zdržení a usilovat o pokrok, aby dohonili svět, který ovšem ve vývoji stát nezůstal.Tak hned první kulturně vyspělý stát, který vznikl na jejich území, Kyjevská  Rus, byl rozvrácen  tatarskými útoky a nájezdy (1237-1481). Přitom ve 12.stol.dosáhl tak vysoké úrovně, že mohl soutěžit se západní Evropou. Ale ani když se Rusko konečně vyprostilo z tatarské poroby (1481), nešel jeho vývoj přímočarou cestou. Od roku 1453, od dobytí Cařihradu, nahrazují Tatary v boji proti Rusku Turci. Celá staletí trvá tento boj o dědictví Byzance. Moskevské knížectví (později carství) začalo v 16.stol. stavět to, co jejich  předchůdci stavěli již před 500 lety. S velikou vervou napravoval vývojové zdržení car Petr Veliký (1689-1725). Prováděl modernizační reformy tak pronikavé, že se právem začalo hovořit o Rusi předpetrovské a popetrovské. Že se začalo s veškerou vážností uvažovat o vztahu Ruska k vyspělejší části Evropy, že se v Rusku vyhranil směr „západnické“ orientace a opoziční  směr„slavjanofilský,“ krátce, že vznikl problém, zvaný „Rusko a Evropa“.     

 

Historické minimum

 

Archeologie ukazuje, že Slované od počátku druhé poloviny prvního tisíciletí  osídlili obrovská území v Evropě od Volhy až po Severní moře, některá dočasně, většinu však trvale. Octli se na křižovatce různých migračních vln, v nichž se etnika střídala, převrstvovala, mísila, přizpůsobovala. Nejstarší zprávy mluví o   jejich jednotném jazyce a původu ve společné pravlasti.  Slované se pak  podle geografické polohy nově objevených sídlišť  rozdělili na   východní, západní a jižní.

Předkové dnešních Rusů,  jako všichni Slované, žili za hranicemi antické civilizace, za hranicemi Římského impéria, dlouho nepoznaní, neznámí. (Na rozdíl od Germánů, kteří se jako sousedící  bojovníci  proti Římu a   uchvatitelé Říma objevili na jevišti světa mnohem dříve.)

 

Římští věhlasní autoři 1. a 2. stol., Plinius, Tacitus, Prolemaios,  sice zaznamenali  jakési  Anty a Venety  ve vzdálených končinách mezi Vislou, Baltem a Karpaty, ale nic o nich nevěděli.  Až z pozdějších dob se dochovala   jména  východoslovanských  kmenů  z 4.-6. stol., jako Poljané, Drevljané, Severjané,  Dragoviči, Slověné, Kriviči, Radimiči, Uliči, Tiverci, Bužané aj.   

 

Podle etnogenetiků šlo o staroruskou národnost. Novodobé národnosti (ruská, ukrajinská a běloruská) se formovaly až od 17.stol.  Staří   Slované sídlili na rozlehlém území od Karpat po Volhu a bojovali tu s Avary, tu s Chazary. (Chazaři byli spojenci říše Byzantské, vyznáním izraeliti) a bůhví s kým ještě.  Fakta se však ztrácejí v mlhovinách neurčitosti.  A přece od nepaměti směřovaly karavany normanských, arabských a židovských kupců od Skandinávie na jih, k Černému  moři, vodní i suchou cestou. Kupci dobře znali Volhu, Povolží, ale znali i obchodní střediska na Dněpru a jinde.

 

Pozornost tehdejších  kronikářů  vzbudila až rozsáhlá expanze Slovanů počátkem 2.poloviny 1.tisíciletí za Dunaj, na Balkán. Je to doba jejich stěhování a zabírání nových sídel. Tehdy se dostávají do písemných pramenů. 

 

Pomineme-li však  Slovany jižní a západní, kteří se s vyspělejší civilizací  západní Evropy, těžící ze zbytků  řeckořímské antiky,  setkali dříve, víme, že významný krok k začlenění východních Slovanů do světa tehdejší křesťanské civilizace  představuje Kyjevská Rus, obchodní centrum na Dněpru. Při vzniku Kyjeva snad stáli normanští Varjagové, zakladatelé první vládnoucí dynastie, Rurikovců. Ti byli vládci i v Novgorodu. V 10.stol. v Kyjevě  panoval Vladimír Veliký, kníže stolnokyjevský, „červené sluníčko“ ruských bylin. Vládl na „svaté Rusi“ od Kavkazu k Uralu a  snad až k Baltickému moři. Vladimír se rozhodl pro pokřesťanštění svého pohanského  lidu a zvolil, přijal a šířil křesťanství východního, byzantského ritu. Jeho prostřednictvím tak východní Slované navázali na  misii bratří ze Soluně, Konstantina a Metoděje, kteří přišli k nám,  na Velkou Moravu,  r.863. Přinesli slovanskou křesťanskou liturgii, slovanské písmo  a písemnictví. Pod nátlakem římsky orientovaných kněží, kteří přišli z germánského západu a osobovali  si právo  po západním způsobu  šířit učení Kristovo,  byli však slovanští kněží r.886 z Velké Moravy vyhnáni. Většina jich  se uchýlila do Bulharska  nebo do Srbska, posléze našli útočiště též v Rusku. Rusové se stali  křesťany sice o 100 let později než Slované západní a jižní, ale cyrilometodějský charakter jejich křesťanství, písmo cyrilice a  jejich nejstarší, staroslověnská  literatura vychází ze stejného cyrilometodějského pramene. (Přijetí křesťanství na Rusi  popsal nejstarší ruský kronikář Nestor, my je známe i z Havlíčkovy úsměvné satiry „Křest svatého Vladimíra“). Kyjevská  země  se těšila dobré pověsti. Kníže Vladimír si vzal za manželku byzantskou princeznu, podobně jako německý král Otto II. Nepochybně vlivem  spojení s Byzancí  vznikla  v Německu tzv. otónská renesance. A podobně Kyjevská Rus jistě spojením s Byzancí prostřednictvím Vladimírova sňatku s byzantskou princeznou   získala. Byla kulturně na výši, stala se vyspělým kulturním centrem široko daleko. V Kyjevě a v Novgorodě byly stavěny krásné kamenné chrámy podle byzantských vzorů, zdobené mozaikami a freskami. Z Byzance přicházely i knihy, nejen bohoslužebné. Podnítilo to přirozeně domácí tvorbu, vznikly i nejstarší ruské písemné památky, Nestorův „Letopis“(přelom 11.a 12.stol.)  a „Slovo o pluku Igorově“ (1185-7). Stálé ohrožení ze strany tatarských nájezdníků ovšem trvalo. Známe je v básnické formě z ruských bylin, národních básní ruského lidu, epických zpěvů, jimiž „skazitělé“ opěvovali bohatýry, jako byli Ilja Muromec, Aljoša Popovič, Dobryňa Nikitič, Čurila Plenkovič a mnozí jiní bohatýři  z  kyjevského cyklu bylin. (Byl ještě cyklus novgorodský, moskevský a kozácký.)

 

Bohatýři statečně  bránili„matičku syrou zemi,“„svatou Rus,“ jak po generace šířílo ústní podání, ale nakonec neubránili. Raně feudální stát Kyjevské Rusi podlehl r.1240  náporu mongolských Tatarů definitivně.„Zlatá horda“ si jej podrobila. Zavedla vysoké daně z hlavy,  pořádala devastující vojenské vpády do ruských sídlišť. Právě opakované tatarské vpády a ožebračující  nadvláda  způsobily, že se  Rusko ve vývoji opozdilo. Mezi  mnoha rozdrobenými slovanskými knížectvími a mongolskými chanáty časem posílilo Moskevské knížectví, založené  r.1147.  Moskva se stala hlavním městem (1325) a podařilo se jí vytvořit nové státní centrum. Po pádu Byzance, která se stala r.1453 kořistí osmanských Turků, přesídlil do Moskvy i patriarcha, hlava východní křesťanské církve. Moskva se tak stala „Třetím Římem.“

 Po několika  dílčích vítězstvích (např. na Kulikovském poli r.1380) se konečně Rusko vyprostilo z tatarské poroby (1481). Ale i po osvobození byly vnitřní poměry za posledních Rurikovců neutěšené: intriky, násilí a vraždy v boji o trůn, krutovláda, lidové bouře a zmatky.

Připomeneme si jen cara Ivana Hrozného (1533-1584), jak jej zobrazil I.E.Rěpin,  připomeneme si Musorgského operu „Boris Godunov“ ( literární text  A.S.Puškina). Hrůza, děs, zoufalství, vláda Lžidimitrijů, bezmezná bída a hlad zotročeného lidu.

Počátkem 17.stol. nastupují na ruský trůn Romanovci (1613-1917).

 

Mezi přečetnými válkami, územními změnami a vytyčováním nových hranic mezi sousedními zeměmi z dob  panování  Romanovců uvedeme jako nejdůležitější, že roku 1654 Ukrajina, vedená hetmanem Bogdanem Chmelnickým, se připojila k Rusku. Za Petra I.Velikého ( nar. 16782, carem 1689-1725) Rusko vyrostlo v mohutnou ruskou říši. Stalo se  velmocí vedle Anglie, Francie, Rakouska a Pruska.

 

Car Petr vstoupil do dějin jako radikální reformátor s cílem zahladit v zemi stopy dlouholeté tatarské poroby a zpátečnických tradic.. Staral se o novou techniku, myšlení, kulturu. Na základě vlastní zkušenosti i z manuální práce v západní Evropě ( byl např. v Holandsku, v Anglii, ale i ve Vídni a v Praze), dal Rusku novou organizaci administrativní správy, armády, budoval válečné loďstvo, podporoval vzdělávání, knihtisk, dbal o povznesení zemědělství a hornictví. Vyhlásil konec starých tradic a odloučenosti od ostatního světa. Založil na severu  na řece Něvě nové město,  které mělo být výkladní skříní nového Ruska -  Petrohrad. Od  r.1712  hlavní město. (Moskva zůstala městem korunovačním.) V zahraničí usiloval získat strategické cesty k moři. Na jihu zatím  nedosáhl výraznějšího výsledku, i když   byl dobyt Azov, na severu zato s naprostým úspěchem. Na jihu se to definitivně podařilo až Petrovým nástupcům ve vítězných bojích s Turky ( vítězství r. 1774).  Rusové získali Azovské moře a poloostrov  Krym.  Kateřina II. je  anektovala r. 1783. Anexi uznala i Vysoká Porta v Cařihradě, poražená vojsky knížete Potěmkina-Tauričevského.  Souhlas vyjádřil i rakouský císař Josef II.