České národní listy

Rudoarmějci  pod našimi okny

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Delší dobu již musíme brát na vědomí, že existuje vlivná skupina nepřátel všeho ruského. Využívá každé příležitosti, aby  nám Rusko a Rusy ukazovala ve špatném světle a aby vyvolávala vůči nim záporné a odmítavé  postoje. Teď zrovna  mají rusofóbní tvůrci veřejného mínění  na programu dehonestovat historický květen 1945. Rudoarmějci prý  k nám  nepřišli jako osvoboditelé, ale jako noví okupanti. Loupili, drancovali a znásilňovali ženy. Víme, že historii tvoří bohatá mozaika dějů, velkých i malých, a to, jak je prožívali jednotliví lidé i celé národy. Zde je můj malý obrázek do historické mozaiky z doby, kdy skončila 2. světová válka. 

Před okna domů naší ulice, na sokolské hřiště, se po 9. květnu r. 1945 nastěhovalo větší množství Rudoarmějců s vozy, koňmi a stany. Byla to větší vojenská jednotka a strávila tu řadu týdnů, než dostala  rozkaz přesunout se na Dálný východ, aby i tam přispěla k ukončení války. Svažující se terén způsobil, že my, obyvatelé jednořadové ulice nad hřištěm, jsme je měli stále před očima. Bydleli tu „pod našimi okny“, jak se zpívá v národní písni.  Když jsme vyšli na chodník, zdravili jsme se s nimi  a vyměňovali si pár slov. Rudoarmějští vojáci se dávali po frontových útrapách do pořádku. Myli se, koupali  a holili, převlékali  do vyžehlených  uniforem, psali dopisy, ukazovali  fotografie, vzpomínali na domov, zpívali a hráli na harmoniky. S  místními „děvuškami“ rádi chodili po městě „guljať“. Patřila jsem  k nim a těšila se zvláštnímu uznání. 

Ještě za války jsem z profesorské knihovny tajně získala německo-ruský slovník a učebnici. Tehdy jsem se  v skrytu naučila azbuku a pár  ruských  vět. A teď  jsem  mohla užaslým Rudoarmějcům plynně vypravovat, že „Soňa živjot v Moskvě. U nějo komnata,  v komnatě stol, stulja, škaf  i krovať...“  Rozkřiklo se to a tak mě jednou paní domácí pozvala, abych pohovořila se dvěma vojáky, kteří se octli u jejích dveří, a kterým nerozumí. Vojáci mi  řekli , že ulovili  v blízké „rječke“ dvě ryby a  že přišli do našeho domu s prosbou, aby si  je mohli  upéci. Chovali jsme se všichni navzájem  k sobě  přátelsky a s tím pečením jim paní domácí  vyhověla. Ale já jsem byla   trochu dotčená. Ulovili přece  ryby v Labi, a to   není žádná „rječka“, jak říkali, ale pořádná „rjeka“.  Až časem jsem pochopila, že to byli „Sibirjaci“,  že  přišli z břehů  mohutných sibiřských řek, a těm se Labe v našem  Hradci Králové opravdu rovnat nemůže.  -Od lékaře z Taškentu jsem dostala čokoládku. Jen tak, jako projev přátelství. Připomínala jsem mu prý  jeho dceru. - A jednomu vojenskému  manželskému páru, už nevím, odkud byl, jsem donesla misku rybízu z naší  zahrady. Poslala jim ji moje maminka, taky jako projev vděčného přátelství. - Jen jednu výměnu názorů jsem     zažila.  Jeden mladík z „technikumu“ v Moskvě   chtěl něco vědět o našem školství. Ale  při mém výkladu  byl překvapen a  nechtěl věřit, jak vysokou úroveň  měla naše školská  soustava  před válkou a  jak ji  teď po válce zas  chceme obnovit.  - Denně  nás navštěvoval patnáctiletý Ivan, sirotek. Pro hezké kudrnaté vlasy mu říkali „Baranek“.  -A jeden kapitán se přiženil k našim sousedům a s jedním kapitánem jsem tančila sólo na taneční zábavě v sousední vesnici, kam mě pozval spolužák. - Byli to všechno lidé jako my. Rozuměli jsme si, družili se a přátelili.

Mí rodiče a rodiče mých spolužaček přirozeně dbali o to, aby nám, „děvuškám,“ nikdo neublížil. Ale nic  špatného se nedělo a nestalo. Vědělo se, že  po přechodu našich hranic se nějací vojáci  někde dopustili násilí a že došlo k znásilnění. Ale vědělo se také, že vrchni velení  přísně násilí   potrestalo a že je stíháno bez milosti  trestem smrti. Všichni Rudoarmějci, co se utábořili „pod našimi okny“, byli našimi  spolehlivými přáteli. Stýskalo se nám po nich, když odešli na Dálný východ pomáhat spojencům ukončit druhou světovou válku i tam. Vyklidili Sokolské hřiště a pár dní  zůstalo po nich smutné prázdno. Ale pak se vrátila tělovýchova osvobozené vlasti a  s ní  radost a  vděčné  vzpomínky  i na ty rudoarmějce „pod našimi okny.“