České národní listy

Rozhlasový projev prezidenta E. Beneše z 5. října 1938,

jímž se pan prezident  při své rezignaci na prezidentský úřad rozloučil s československým lidem

Vážení spoluobčané,

poslal jsem právě panu předsedovi vlády dopis, jímž se vzdávám svého prezidentského úřadu. A obracím se na vás, abych se s vámi jako prezident rozloučil, abych se rozloučil se svými politickými spolupracovníky, s našimi skvělými vojáky, s legionáři a se všemi těmi, s nimiž jsem se jako prezident stýkal a spolupracoval.

Učinil jsem své rozhodnutí po poradě s kruhy politickými, s kruhy ústavními a s řadou činitelů ostatních svobodně a ze svého osobního přesvědčení. Měl jsem v úmyslu učiniti to ihned po rozhodnutí mnichovském. Odložil jsem to, abych napřed zajistil pevnější a trvalejší vládu. A věřím, že to je v dnešních okolnostech krok správný. 

Nemám v úmyslu analyzovat celou situaci politickou, která mne k tomuto rozhodnutí přivedla. Chci jen krátce zdůraznit, že celý systém evropské rovnováhy, vybudovaný po válce, se od několika let stále zeslaboval a ve třech posledních letech podstatně změnil. Změnil se v neprospěch náš a našich přátel. Československá republika se ve shodě se svými přáteli dlouhá léta poctivě snažila systém ten podpořit a ponenáhlu měnit jej vývojově, ježto to bylo jejím zájmem, přičemž zároveň hledala stále upřímně a poctivě možnosti přizpůsobit svou politiku novému vývoji a dohodnout se se svými sousedy.

Události šly od posledních tří let nečekanou rychlostí. Vypjali jsme všechny své síly ve chvíli, kdy tento vývoj dostal u nás výraz bojů národnostních, pokusili jsme se upřímně dorozumět se také s národnostmi druhými, šli jsme na krajní mez možných koncesí. Vlivy zahraniční a celý evropský vývoj však způsobily, že se věci ty vyhranily v těžký konflikt mezinárodní, v němž jsme měli chránit vojensky své hranice.

Učinili jsme to všichni s energií, oddaností a sebevědomím tak velikým, že mají sotva příkladu a že jsou respektovány každým, přítelem i odpůrcem. Bylo patrno, že by z toho vznikla evropská a světová katastrofa. Víte, že za těchto okolností sešly se čtyři velmoci, dohodly se mezi sebou o obětech, jež od nás žádaly ve prospěch světového míru, a že jsme byli nuceni je přijmout.

Nechci věci ty dnes ani podrobně rozbírat, ani kritizovat. Nečekejte také ode mne jediného slova rekriminace na žádnou stranu. Všechno to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu jen to, co cítíme bolestně všichni: oběti, jež od nás byly žádány a    pak vynuceny, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé. Národ toho nikdy nezapomene, i když to nese s důstojností, klidem a sebevědomím, jež budí obdiv všeobecný. Je v tom vidět síla národa a mravní velikost jeho synů a dcer.

Hájil jsem v této době podle své povinnosti se vší oddaností zájmy našeho státu a národa a naší dosavadní pozice v Evropě. Mýlí se ti, kdož neviděli správně sta a sta našich snah a pokusů o zachování míru a o vytvoření spolupráce mírové, o vytvoření dobrého sousedství, kdož neviděli naši opravdovou dobrou vůli skutečně se dorozumět se všemi kolem nás. Síly, které byly proti tomu všemu, byly však silnější. Myslím, že za těchto okolností je dobře, aby nový vývoj a nová evropská spolupráce nebyly rušeny ze strany naší, kdyby se mělo zdát, že její význačný reprezentant by mohl státi svou osobní pozicí v cestě tomuto vývoji. Byv zvolen na dnešní své místo v době podstatně jiné, musím uvážit, zdali za změněných poměrů bych na místě tom mohl zůstat. Jsem přesvědčeným demokratem, myslím, že činím správně, když odcházím, aby náš stát a národ se mohl klidně a nerušeně v novém smyslu vyvíjet a novým poměrům přizpůsobovat. Znamená to nezříkat se přátel starých a získávat kolem sebe přátele nové. Klidně, věcně, loajálně ke všem, jak já sám jsem si to vždycky přál.

Náš stát měl zvláštní národnostní strukturu. Nyní se poměry dosti změní. Řada příčin rozporů s našimi sousedy zmizí. Budeme míti stát národní, jak na to v jistém smyslu vývoj národnostního principu ukazuje. Bude v tom velká síla našeho státu a národa. Bude mu to dávat velikou novou činorodost a silnou mravní základnu, jaké dosud neměl. Naše národní kultura se prohloubí a zesílí. Jsme pořád dosti silní a dosti početní. Dívejme se tudíž s nadějí na svou budoucnost národní. Češi a Slováci svým původem, svou celou výchovou po generace jsou všecko jiné nežli národ lidí katastrofálních. Jsme národ typicky střízlivý a jako jsme nezpychli ve svém štěstí, neztraťme ani hlavu ve svém neštěstí. Heroismus práce a sebeodříkání, pro který nám nyní nastala chvíle, není o nic menší a méně důstojný nežli hrdinství na poli válečném.

Koruna stromu naší vlasti je poněkud osekaná, ale kořeny národa tkví pevně v jeho zemi. Sestupme ke kořenům, soustřeďme všechnu svou starou rodovou sílu do nich, jako jsme to ve svých dějinách učinili již tolikrát; a koruna opět po čase vyrazí novými ratolestmi. Mějme na paměti, že to, co nám po všech obětech zůstává jako jádro naší vlasti, jako ono dědictví, jež musíme zachovat budoucím generacím, je stále ještě statek věčné hodnoty; že i nyní zůstáváme státem nikoli z nejmenších, národem s kulturou, jež se rovná kultuře větších národů světa a mnohé z     nich i   převyšuje. To vše nás zavazuje, abychom drželi toto nejvlastnější dědictví v klidné a pevné ruce.

Milí spoluobčané, přátelé!

Nakonec se obracím na vás na všechny s vřelou, upřímnou, ze srdce jdoucí výzvou: Vlast Čechů a Slováků je opravdu v nebezpečí a byla by v nebezpečí větším, kdybychom v této chvíli nestáli navzájem při sobě, ve svornosti, v jednotě a v plné mravní síle sobě navzájem oddaných lidí. Je nutno především se dohodnout se Slováky. I oni jsou v nebezpečí. Dnes nezáleží na té či oné koncesi. Navzájem si všude, kde je třeba, povolit.

Dále se obracím na všechny ostatní kruhy obyvatelstva, rolníky, dělníky, střední vrstvy a inteligenci: zachovejte klid a svornost, jednotu a oddanost i vzájemnou lásku k sobě, neboť – jak Masaryk říkával   – vlast, stát a národ, to jste vy všichni navzájem, stojící na své rodné půdě. Odložte na čas všecky své spory a denní malé zájmy a spojte všecko úsilí k jedinému cíli: k společné práci pro vlast a stát.

Naší skvělé armádě děkuji zvlášť vřele. Věnoval jsem jí všecky okamžiky své prezidentské činnosti, jsem s ní a nikdy jí nezapomenu. Věřím v její další zdárný vývoj a v její budoucnost.

Končím výrazem opravdového přesvědčení, výrazem své hluboké víry ve věčnou sílu a pevnost našeho národa, v jeho energii, houževnatost, vytrvalost a hlavně v jeho víru v ideály lidskosti, v ideály svobody, práva a spravedlnosti, za něž tolikrát bojoval, za něž tolikrát trpěl a s nimiž vždycky znovu zvítězil. I já jsem pro ně bojoval. A zůstanu jim věren. Neopouštím také loď v bouři. Věřím naopak, že v této chvíli je tato má oběť politicky nutná, i když neznamená, že bych zapomněl na svou povinnost pracovat jako občan a vlastenec dál.

Přeji vám všem, přeji republice, přeji národu, aby se dočkal brzy lepších dnů, aby žil, vzrůstal a vzkvétal znovu jako krásná ratolest lidského rodu a jako jeden z ušlechtilých, krásných národů evropských.

Buďte všichni zdrávi!

(Beneš, Edvard. Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 4. vydání v srpnu 1948, Praha: Orbis, 1948, str. 433-437)