Rostislav Iščenko – Rusko, Západ a ultimátum
Rostislav Iščenko – Rusko, Západ a ultimátum
Ruské ministerstvo zahraničí v pátek 17. prosince předalo Spojeným státům návrhy dohody o bezpečnostních zárukách mezi Ruskou federací a Spojenými státy a také dohody o bezpečnostních opatřeních mezi Ruskou federací a NATO.
A poté ruská strana zveřejnila hlavní ustanovení těchto dokumentů.
Říci, že dosud podobné úniky nebyly v pravidlech ruského ministerstva zahraničí – je jako neříci nic.
Pokud po zveřejnění obsahu dokumentů Ministerstvem zahraničních věcí Ruské federace USA začnou alespoň jednání o uzavření příslušné smlouvy, bude to ve světě považováno za úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci Washingtonu.
Navzdory skutečnosti, že sedm zveřejněných klauzulí smlouvy se Spojenými státy formálně stanoví paritní omezení vojenské činnosti, ve skutečnosti řada klauzulí vyžaduje, aby Spojené státy opustily tradiční vojenskou činnost, radikálně změnily svou politiku a ve skutečnosti geopoliticky ustoupily na území západní polokoule.
Hovoříme o požadavcích „nevyužívat území jiných států k přípravě nebo provedení ozbrojeného útoku proti druhé straně“, „odmítnout nasazení ozbrojených sil v těch oblastech, kde to bude druhá strana vnímat jako ohrožení národní bezpečnosti“, odmítnout rozšiřování NATO na východ a vytváření vojenských základen na územích států, které byly součástí SSSR a nejsou členy NATO, „zdržet se … válečných lodí všech tříd mimo národní teritoriální vody, odkud mohou zasahovat cíle na území druhé strany“, „vyloučit rozmístění jaderných zbraní mimo své území“.
Tyto požadavky nijak neomezují provoz ruské flotily ve východním Středomoří („kalibry“ a rakety systému protivzdušné obrany S-400 se do Francie nedostanou – natož do USA). Veškerá vojenská aktivita Moskvy v postsovětském prostoru také nepodléhá žádným omezením.
Spojené státy ani nemohou trvat na odstranění „Iskanderů“ z Kaliningradské oblasti, protože odtud nepředstavují hrozbu pro území Spojených států a s NATO má být uzavřena samostatná dohoda.
S NATO je to složitější
Klauzule zavazující nevytvářet podmínky nebo situace, které by druhá strana mohla vnímat jako hrozbu, organizovat horké telefonní linky pro nouzové kontakty, potvrdit, že se smluvní strany navzájem nepovažují za protivníky, odmítnout nasazení raket středního a krátkého doletu tam, kde mohou zasáhnout cíle na území druhé strany, jsou formálně rovnocenné. V tomto případě může NATO dokonce požadovat, aby byly z Kaliningradu odstraněny nechvalně známé rakety „Iskander“.
Ale požadavek na NATO – povinnost vyloučit další expanzi bloku a vzdát se vojenské činnosti na území Ukrajiny a dalších zemí východní Evropy a střední Asie ve skutečnosti omezuje suverénní práva zemí bloku.
Některé z nich považují další rozšiřování aliance za záruku vlastní bezpečnosti. A klauzule požadující, aby aliance v rámci hranic ke dni 27. května 1997 upustila od rozmisťování vojsk na území všech evropských zemí s výjimkou těch sil, které tam již byly rozmístěny, omezuje schopnosti NATO i pro rozmístění a přesun jednotek v rámci samotného bloku a nutí ho stáhnout americké a západoevropské jednotky umístěné ve východoevropských zemích a také zlikvidovat veškerou vojenskou infrastrukturu vytvořenou po roce 1997.
Dovolte mi zdůraznit, že v reakci na to může být na Rusko vznesen pouze požadavek na odstranění „Iskanderů“ z Kaliningradské oblasti. Nemluvě o základně v Sýrii: i ruská základna v Arménii se nachází mimo geografickou Evropu, kde nevede její hranice s Asií.
Požadavky Ruska více připomínají podmínky nadiktované poraženému nepříteli po vyhrané válce než rovnoprávní dohodu. Přičemž to jsou přesně požadavky.
Náměstek ministra zahraničí Ruska, když hovořil o obsahu dokumentů předložených Spojeným státům a NATO, zdůraznil, že nikdo neplánuje o obsahu smlouvat: lze buď souhlasit s dokumentem jako celkem s upřesněním drobných detailů, nebo ho odmítnout.
Pokud nepřítel není poražen na bojišti – a Spojené státy a NATO jsou přes všechny své problémy od takového stavu ještě daleko – má takové ultimátum obvykle dva účely: pokud ho protivník přijme, pak souhlasí s kapitulací, bez boje se vydává na milost a nemilost vítězi, a pokud odmítne, znamená, že pro něj bude následovat další extrémně bolestivá (zpravidla silová) opatření.
Moskva se jasně orientuje na to, že USA a NATO její ultimátum odmítnou.
Zveřejnění obsahu dokumentů lze považovat za záchrannou síť pro případ, že by se Západ rozhodl hrát o čas u jednacího stolu a pak až mu to bude vyhovovat rozhovory ve vhodnou chvíli přerušit.
Jak bylo uvedeno výše, pokud Spojené státy souhlasí s diskusí o takovém textu, a to i za podmínek, které Sergej Rjabkov veřejně předložil – to už je kapitulace. Poté to nejlepší, co mohou jejich spojenci udělat, je naléhavě hledat nového patrona.
Je třeba také věnovat pozornost skutečnosti, že tyto dva dokumenty, přestože předkládají podobné požadavky, které musí USA a NATO realizovat společně, přesto oddělují Washington a Brusel jako různé subjekty, s každým z nich Rusko vyjednává samostatně.
To je plnohodnotná aplikace na vytlačení Spojených států i ze západní Evropy.
Moskva v tomto případě napodobuje kurz, který Američané opakovaně aplikovali při oddělených jednáních s Ruskem a Čínou, aby se pokusili rozbít jejich neformální spojenectví organizováním konkurence vyjednávacích formátů. Ruské návrhy, pokud budou přijaty, rozbijí americko-evropskou (dávno formalizovanou) alianci.
To vše dává důvod se domnívat, že Spojené státy a jejich evropští spojenci (alespoň většina z nich a k rozhodnutí v rámci NATO je zapotřebí plného konsenzu) nemohou za současných podmínek bez gigantického poškození své mezinárodní autority a bez vážných vnitropolitických otřesů, přijmout ruský návrh v podobě, v jaké je formulován.
Vzhledem k tomu, že se Washington den předtím pokusil odmítnout právo Moskvy na vytvoření sféry výlučných zájmů podél ruských hranic a znovu se pokusil nakreslit všemožné „červené čáry“ a hrozil ekonomickými sankcemi, máme co do činění s odpovědí Ruska na všechny tyto americké hrozby.
Kreml otevřeně prohlásil, že území bývalého SSSR považuje za sféru svých výlučných zájmů a že dominance v tomto regionu je dána zájmy jeho národní bezpečnosti. Formulace „návrhů“ v podobě ultimáta dává jasně najevo, že Rusko je připraveno realizovat svá práva a zájmy silou.
Přičemž ohlašuje, že ho nezastaví nejen sankce vyhlášené Washingtonem, ale ani hrozba přímého vojenského střetu se Západem.
Moskva dávno předstihla Washington v kvalitě moderních zbraní a neformální spojenectví s Čínou (které může být kdykoli formalizováno) umožňuje anulovat relativní kvantitativní převahu Spojených států a NATO v určitých typech zbraní.
Zejména – v případě konfliktu bude většina americké flotily vázána v Tichém oceánu, kde Američané potřebují zadržet mocnou čínskou flotilu. Totéž platí pro relativní převahu Spojených států v letectvu, které bude muset zasáhnout proti dvěma nejmocnějším, koordinujícím své akce, leteckým uskupením, doplněné o dva vzájemně spolupracující systémy protivzdušné obrany.
Kombinovaný jaderný potenciál Ruska a Číny doplněný o hypersonické střely nedává Západu žádnou šanci, ani kdyby se rozhodl rozpoutat totální jadernou válku.
Obecně – naši „přátelé a partneři“ tak dlouho chodili a prosili Putina o nabídku, která se musí odmítnout, ale odmítnout nelze. Tato reakce Ruska je vynucená, je to krok, který by měl distancovat hrozbu omezené „řízené války“ ve východní Evropě vyvolané Spojenými státy (podobnému problému čelí Čína v jihovýchodní Asii).
Jako každá hra na zvýšení sázek – je to riskantní krok, protože soupeř také nemusí odhodit karty, ale zvyšovat sázky. Ale v této situaci je Moskva v podstatě nucena pohrozit Spojeným státům evropskou válkou ve formátu, který je pro ni výhodnější, aby se vyhnula válce s limitrofy ve formátu, který je pro ni zcela nepohodlný.
Varování, že bude jednat bez ohledu na hrozby Západu, Rusko neguje očekávání, že na území Ukrajiny a Běloruska (nebo Polska) vytvoří doutnající „demarkační linii“, po vzoru té donbaské, která by trvale rozbila jakékoli konstruktivní vztahy mezi Ruskem a západní Evropou.
Washingtonu bylo nabídnuto, že povede válku s Ruskem ne s pomocí Ukrajiny, ale místo Ukrajiny nebo společně s Ukrajinou, to bylo nabídnuto přesně ve chvíli, kdy Spojené státy oznámily, že se za žádných okolností nechystají bojovat proti Rusku.
Nyní ať Biden přemýšlí o tom, jak se z toho dostat ven, jak komunikovat se svými jestřáby, jak se vypořádat s obviněními Trumpistů, že „všechno dal Putinovi“ (a blíží se volby do Kongresu).
A je tu ještě jedna věc, na kterou bych vás rád upozornil.
Navrhované smlouvy neříkají nic nejen o závazcích Ruska ohledně suverenity Ukrajiny, Moldavska, Gruzie. Ale ani další přátelé Západu, jako třeba pobaltské státy- zde hovoříme o plnohodnotných členech NATO a EU – tam jaksi vůbec nefigurují.
Stáhnout odtud vojáky, odstranit letadla hlídkující na obloze a lodě námořnictva plnící podobnou funkci na moři – USA a NATO jsou povinny bez jakýchkoli záruk.
Podobné požadavky se vztahují na celou východní Evropu – bývalé členy Varšavské smlouvy a RVHP.
Přičemž, ať poděkují, že zatím nebyl vznesen požadavek na stažení vojsk NSR z NDR.
… I když je ještě čas, vždyť vše teprve začíná.
https: //ukraina.ru/opinion/202 …
Pokec24.cz
