Role dnešního Polska ve světové politice
Rostislav Iščenko • 11. září 2019
Donad Tusk, dosluhující šéf Evropské Rady (ER), se vyjádřil v tom smyslu, že nevidí perspektivu existence polského státu. Při hodnocení tohoto výroku je třeba brát v potaz, že Tusk má docela komplikované vztahy se současným vedením polského státu. Ale Tusk, pozvaný na slavnostní shromáždění, věnované 80. výročí začátku 2.světové války oznamuje, že byl pozván opožděně, což se ho velmi dotklo, takže tam nepojede. Neřekl přitom, že by mu v účasti bránila plánovaná jednání, ale důraz kladl na nedostatek úcty k němu. Argument pozdního pozvání jaksi neplatí, protože on dopředu věděl, že tyto oslavy budou, a věděl, že bude pozván. Dokonce i britský královský dvůr, nehledě na to, že královnin program sestavuje rok dopředu, tak v případě nutnosti odsouhlasuje události s královninou účastí, a neříká, že je strašně urazilo pozdní pozvání…
Takže příčiny byly jinde. Položíme-li si otázku, zda mohl nějak informačně zasáhnout polského prezidenta Dudu a polskou vládu, tak nemohl, protože Tuskova účast/neúčast nebyla podstatná. Šlo o to, že pokud by přijeli Macron nebo Trump a další – pak by to byla závažná politická událost – ale nebyla tam ani Merkelová. Přesněji řečeno, v Polsku byla, ale na akci poslala Steinmeiera, který jako německý prezident je jen politickou figurkou. Symbolické byla neúčast vedoucích představitelů hlavních zemí Západu, které určují jeho politiku k Polsku. Pokud totiž jsem zainteresován v nějaké zemi, tak budu jednat s jakoukoli její vládou – bez ohledu na to, zda se mi líbí, nebo ne, a na takové akce v každém případě přijedu.
Trump docela otevřeně jede hrát golf, Macron jednoduše nepřijede, Merkelová přijede, aby řekla pár slov premiérovi, a zase hned odjede. Takže oni se demonstrativně nezúčastní a Polsko jako vážný evropský hráč svou pozici zjevně ztratilo. To neznamená, že Polsko jako stát zmizí. Znamená to, že se stalo druhořadým hráčem na tomto evropském politickém hřišti. Takže s hlediska svých perspektiv kariéry v evropských strukturách, Tusk nevidí perspektivu v podpoře tohoto státu. On se snaží být solidární s evropskou, americkou a západní elitou jako celkem. Tedy ve smyslu „já nejsem Polsko, já jsem EU, jsem kolektivní Západ a západní, nadnárodní, úředník…“ Toto svědčí o jeho hodnocení síly Polska a jeho vlivu na jeho kariéru. Kdyby věřil, že u Polsko poskytne vážnou podporu (a on si dobře pamatuje, že byl v r. 2014 zvolen předsedou ER přes odpor tehdejší polské premiérky Szidlové – pozn.překl.) a podporovat jeho kandidaturu, jednal by úplně jinak.
Polsko požaduje na Německu válečné reparace kolem 900 mld. USD (které podle Postupimských dohod měl poskytnout SSSR a jichž se v roce 1953 polská vláda vzdala – pozn.překl.) a Tusk EU formálně představuje, ale mechanismus rozhodování v EU je takový, že na něj Tusk nemá valný vliv. Rozhodnutí je na vládách členských zemí, a především pak Německa jako hlavního přispěvatele do společné kasy.
Politika Polska stále vedla ke komplikacím pro Rusko, ale i pro Německo. Když např. před 10 lety blokovalo Polsko, v rámci americké sankční politiky, stavbu plynovodu „Jamal-Evropa2“ výhodnou jak pro ně, tak i pro EU, a poškodilo zájmy jak Německa, tak i Ruska. Takže trasa byla přeložena na dno Baltského moře jako Severní proud 1, nyní se staví jeho druhá větev a Polsko se stále snaží stavbu blokovat. Dříve či později si položíte otázku, zda takové Polsko vůbec potřebujete… Jistěže není 18. ani 20. století a nebudete tam posílat vojska, abyste je přesvědčili. Dnes existují jiné prostředky působení. A Polsko to dopracovalo do situace, že 1. září nikdo nepřiletěl. Před 5 lety by to bylo nemyslitelné, aby západní lídři nepřijeli a kolektivně neprohlásili, že to vše, co se před 80 lety událo, je dědictvím paktu Molotov-Ribbenrop, zločinného spiknutí Hitlera se Stalinem atd.
Teď Evropa Polsku předvedla, že Polsko v současné v podobě, ve které dnes existuje a koná, vlastně ani moc nepotřebuje. Poláci to nepochopili a pokračují ve vydírání Německa, jakože – pokud nám nechcete nadále platit 10-20-30 miliard pomoci z rozpočtu EU, pak od vás požadujeme skoro bilion válečných reparací. Ještě by měli uplatňovat reparace za boje v 10.až 11. století. Je jasné, že se takhle k penězům nedostanou a že nijak kriticky pozici Německa ve světě neovlivní. Ale to máte jako komára v noci – on vám sice hlavu neukousne, a vy stejně usnete a drbat se začnete až po probuzení. Nic mimořádně bolestivého to není, ale jeho stálé bzučení kolem ucha vám pokazí usínání – takže jediná cesta je ho hned plácnout… V takovém paradigmatu jedná Polsko – a tím postupně ztrácí důležité možnosti, mj. i ekonomické, pro potřeby svého rozvoje.
S Polskem to je asi jako s Ukrajinou. Pokud by fungovaly jako normální státy, které – kdyby zajišťovaly normální, bezporuchový tranzit plynu z Ruska do Evropy, tak by za prvé vydělávaly nemalé peníze, a za druhé by si zajistily území pro zahraniční investice do doprovodných odvětví a investory by nemusely příliš přesvědčovat. Oni by tam totiž ochotně se svými penězi šli.
První dekáda existence Ukrajiny jako nezávislého státu ukázala, že tehdejší tamní existence normálního státu jí umožnila dostávat ruský plyn čtyřikrát levněji než Západní Evropa, což ukrajinskému hospodářství umožnilo (i při existující opotřebovanosti základních fondů) být konkurenceschopnou. Totéž se týká i Polska – přichází o naprosto konkrétní peníze, a nikoli nějaké abstraktní reparace, o nichž může jednat ještě dalších tisíc let. Tyto peníze mohlo vydělávat už teď, a být investičně zajímavým. Pokud takovou šanci propásne, sníží se i jeho atraktivita pro investory.
Jistě, svoji státnost si zachováte, ale váš stát už nebude váš. Stejně budete nějakým drobným podřízeným vazalem, a ne – sice nižším – ale důležitým partnerem.
Překlad: st.hroch
Outsidermedia.cz
