Rok 1938 očima žurnalistů a dokumentů PhDr. Marie Novotná
Rok 1938 očima žurnalistů a dokumentů
PhDr. Marie Novotná
I. část
Po ukončení první světové války se konala ve dnech 18. ledna – 28. července 1919 v Saint-Germain-en-Laye na předměstí Paříže Mírová konference. Ačkoli se jí zúčastnilo 27 států, nutno podotknout, že hlavní úlohu sehrály velmoci USA, Velká Británie, Francie a Japonsko, které vypracovaly zásady smluv s Německem a jeho spojenci Rakouskem, Bulharskem a v roce 1919 s Maďarskem a Tureckem v roce 1920. Smlouvy potvrdily rozpad Rakousko-Uherska a Turecka, vytvoření nových států v Evropě a na Blízkém východě vznik tzv. mandátů, které znamenaly nové rozdělení kolonií ve prospěch států Dohody a s Washingtonskou dohodou vytvořily základ uspořádání světa po první světové válce.
Trianonská smlouva byla uzavřena mezi vítěznými státy Dohody a Maďarskem v roce 1920. Na jejím základě bylo Československu postoupeno Slovensko a Podkarpatská Rus. Versailleská smlouva uzavřená s Německem v roce 1919 ukládala Německu odstoupení Hlučínska ČSR.
Nedílnou součástí této smlouvy bylo ustanovení, že Rakousko nesmí být nikdy sjednoceno s Německem.
A v neposlední řadě vznikla mezinárodní instituce Společnost národů, jejímž posláním bylo řešení konfliktů mírovými prostředky.
V následných dvaceti letech se mění postoje a s nimi i politika velmocí, především Anglie a Francie vůči Německu v neprospěch uspořádání politických poměrů zejména ve střední Evropě a uvolňují Hitlerovi cestu k válce s konečným cílem získat světovládu.
Plán zelený – Fall Grünn
Bylo to krycí heslo pro bleskovou agresi nacistického Německa proti ČSR v roce 1938. Tento rok znamenal pro sudetoněmeckou politiku obrat. Důležitou úlohu v tomto smyslu sehrál velkoněmecký Hitlerův projev v říšském sněmu 20. února 1938, ve kterém se přímo odvolával na německou menšinu v ČSR a mnoho sudetských Němců posílil v domnění, že nyní se karta obrátí v jejich prospěch. Zde také konstatoval, že přebudování Německa a převýchova německého národa podle nacionálně socialistických principů je ukončena, a proto nastal čas, aby říše převzala zodpovědnost za 10,000.000 Němců ve dvou sousedních státech. Anšlus Rakouska 13. března 1938 zřetelně demonstroval nové mocenské postavení Německa a Rakouska. Zákaz, který spojení obou zemí nedovoloval, byl překročen a nic se nestalo. Spojení všech Němců – i sudetských – ve velkoněmeckém státě bylo alespoň teoreticky reálnou možností. Na manifestacích SdP (Sudetendeutsche Partei, Sudetoněmecká strana) zaznívalo volání: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!“
Krátce po násilném připojení Rakouska k Německu si Hitler povolal Konráda Henleina a načrtl mu plán, podle kterého měl postupovat. Za prvé klást stále větší požadavky při jednání s československou vládou, ale nikdy nebýt spokojen. Za druhé provádět zahraniční propagandu mimo Československo, hlavně ve Francii a Velké Británii, kde měl Henlein vystupovat jako bojovník za národní sebeurčení sudetských Němců a poukazovat na to, že československý stát se rozpadá a nestojí za to, aby byl zachován. Toto poslední tvrzení mělo být posíleno a učiněno věrohodným tím, že Říše vyvine koordinovaný a zvýšený tlak na Polsko a Maďarsko, aby formulovaly své požadavky vůči Československu. Ve všech případech bylo přistupováno k přípravě německých menšin v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, pobaltských republikách a v Jugoslávii, tedy ve všech zemích, které se měly v dohledné době dostat do sféry německé válečné expanze. Nelze zapomenout, že již v roce 1936 Henlein vystupoval v Anglii tak, jak byl požádán Hitlerem po anšlusu Rakouska v roce 1938. Nedílnou součástí likvidace Československé republiky byla vyzvědačská činnost prováděná sudetskými Němci, příslušníky Abwehru z Německa a maďarskou výzvědnou službou.
Již v roce 1935 byla zatčena sudetská Němka Anna Dienelová, dívka z Chebu, mající přezdívku „chebská Mata Hari“ zprostředkující styk mezi Abwehrem a studenty. Také v Brně byla v roce 1937 zatčena agentka, pracující pro maďarskou výzvědnou službu, Růžena Jandíková, maďarské národnosti. Pochopitelně nebyly jediné. V roce 1936 bylo našimi soudy souzeno a usvědčeno přes 2.500 usvědčených vyzvědačů. Byl to vysoký počet, ale během času se ukázalo, že je to pouze zlomek skutečnosti. Postupem třicátých let se stalo zřejmým, že zrada se stala národním sportem sudetských Němců. Nelze opomenout také československé občany, kteří zrazovali svou vlast ze zištných nebo ideologických důvodů.
A Henlein plnil svou úlohu dokonale. 19. listopadu 1937 adresoval Hitlerovi memorandum, v němž konstatoval, že dorozumění mezi Čechy a Němci není možné a že SdP orientuje svou politiku do plného souladu s politikou Říše. SdP se nepřeje nic jiného než včlenit sudetský prostor a nakonec celé československé území k Říši. Tohoto cíle bylo lze dosáhnout jen zničením Československa a anektováním českých zemí. Hitler se rozhodl pro využití sudetských Němců. 28. března 1938 přijal Henleina, jmenoval jej svým místodržitelem v ČSR a zároveň mu sdělil, že Československo je na řadě.
A mašinérie se rozběhla. 23. března vystoupila z československé vlády německá agrární strana, krátce poté i křesťanští sociálové, což znamenalo ukončení německého aktivismu. Aktivisty zůstali pouze němečtí sociální demokraté a sudetští komunisté.
V dubnu 1938 se v Karlových Varech konal sjezd Sudetoněmecké strany, kde SdP své požadavky zformulovala do osmi známých karlovarských požadavků, ve kterých požadovala:
1) zrovnoprávnění sudetských Němců (kteří ačkoliv byli menšinou, označovali se jako národní skupina) s českým národem,
2) uznání německé menšiny za právnickou osobu,
3) stanovení a uznání německého sídelního území,
4) německou samosprávu na tomto území a to ve všech oborech veřejného života,
5) zákonnou ochranu pro německé občany vně německého území,
6) odstranění křivd vůči sudetským Němcům od roku 1918 a náhradu škod,
7) dodržování principu německých státních zaměstnanců v německém území,
8) plnou svobodu přiznávat se k němectví a německému světovému názoru.
Je zřejmé, že přijetí karlovarského programu československou vládou by znamenalo naprosté zmrzačení ČSR.
