Říkám si...
Říkám si...
Marek Řezanka
Říkám si, kdy že uslyší zas hluší,
a kdy ti slepí opět prohlédnou?
Kolik že zbývá? Kdopak tohle tuší?
Klima se mění, den ze dne je tužší,
a tvář má čím dál méně pohlednou.
Říkám si, kam až zajdou ti, kdo hoří?
Co všechno spálí, když jsou v nesnázi?
A co lze všechno strpět za příkoří,
než to, co děsí, někdo navždy zboří?
Má všechno skončit? Kdo to zarazí?
Říkám si, který limit nápor přečká?
A čemu hrozí zánik nejvíce?
Ptám se, proč z čirých pramenů je břečka,
a proč se v tichu napíše jen tečka,
když srdce získá život jepice?
Říkám si, jak se pohár plní záští,
a kdy se chystá ta zášť přetéci?
Hluboká propast do očí hned praští.
Přetvářka s falší plují v černém plášti.
Ptám se, zda svět být může bez klecí.
Říkám si, kam lze dojít bez svědomí,
a co se ještě všechno zakáže?
Vzdor sílí přesto, že je nevědomý,
co trvá dlouho, to se jednou zlomí.
Chorý svět bude zdravím nakažen...
