České národní listy

Restaurace habsburkismu v České republice III

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Bude se Česká republika nadále chovat jako Výmarská republika a nechá se dobrovolně pohltit novou hydrou neonacismu, sudetismu, habsburkismu a vatikanismu? Najde se v České republice politická strana, která si vezme jako jeden z hlavních úkolů odpor proti habsburkismu, sudetismu a neonacismu? Která se vezme za odstranění Posseltova emisariátu, za embargo sudetských nároků, za zákaz habsburských restitucí, za zákaz restitucí spojených s nacismem, za zachování dekretů republiky, za zastavení obludných nároků římské církve na majetky málem až k pobělohorské době, za uvedení státoprávní míry na slogan „Co bylo ukradeno, musí být navráceno"? Mimochodem, i tato věčná formule všech restituentů zasluhuje zvláštní pozornosti. Co bylo ukradeno? Komu to bylo ukradeno? Zaniklá šlechta - nyní občané, kteří  se právně i protiprávně domáhají majetků - nabyli v dějinách tento majetek zhusta jako nečeští příslušníci třídy, která po bělohorské katastrofě konfiskovala majetky staré české či domácí šlechty. Taktéž příslušníci církevní šlechty.

Kde bude hranice restitucí? Kdo bude určovat tyto hranice? Nějaký restitučnÍ či inkvizičnÍ výbor? Na tyto otázky již dávno upozorňoval například prezident republiky prof. Václav Klaus, když poukazoval na rozvinutí „nekonečného řetězce nároků, který přivodí řadu dalších křivd". Nemýlím-li se, právě toto jeho zásadní stanovisko je jednou z příčin nenávisti některých restitučních sil a skupin k jeho osobě. Pokud by se naplnily všechny zvrácené nároky všech „restitučních skupin", co ještě zbude z republiky? Znevolněné obyvatelstvo? A naopak: Kdybychom se my jako legionáři a odbojáři (teoreticky) vzali za nároky české historické šlechty, které byl po roce 1620 zabaven pobělohorskými lupiči majetek, to by bylo řevu na opačné straně barikády! Kdybychom stopovali potomky české šlechty, vyhnané po celé Evropě a zámoří (někteří žijí dodnes) a nároky zaniklé šlechty převáděli na stát, líbilo by se to zástupcům té církve, která zabavovala jejich majetky? Zástupcům té nedomácí šlechty, všem Mansfeldům, Buquoyům, Walderode a dalším, kteří přitáhli do Čech jako žoldnéři Habsburka Ferdinanda II.? Když například poukážeme na fakt, že loupežný Valdštejn zabavil majetky Smiřických, pravíme jen historickou pravdu. A co všichni ti Lichtenštejnové a další? Kdybych chtěl být vtěleným státoprávním zlem, přál bych takové restituce bratrům Slovákům. Tam by restitučně rozebralo celé Slovensko jen pár uherských rodin - všech těch Appóny, Pállify, Esterházy, Edödy aj. Slovákům by pak zbyly oči pro pláč a zločinné heslo „Tót nem embér" (Slovák není člověk) hlásané v 19. století hungaronobilitou a odsouzené již tehdy civilizovanou Evropou... Ze všech těchto akademických příkladů vyplývá jen jedno - obludnost takto stavěných restitucí, které nejsou v tomto smyslu restitucemi, ale feudálními restauracemi - ať už jde o zaniklou nedomácí šlechtu nebo o církev římskou. Původní smysl restitucí jako „jen a jen", jak by řekli matematikové – „zmírnění některých křivd" - se změnil přičiněním nepřátel republiky v „bič satanův, nikoliv boží" na kacířské protivníky. Jde o typické zneužití převratové snahy roku 1989 o nápravu křivd k restauraci zájmů protistátních.

Rovněž současný řev proti historickým aktům Josefa II., který zbavil řadu klášterů majetku a zrušil je, je dnešním módním hitem ublížených skupin. Nikdo se nezabývá podstatou - proč Josef II. dospěl k těmto aktům, z jakých příčin byly kláštery rušeny, co tím bylo zničeno a naopak, komu vše prospělo. Nikoli - musí býti jen vydáván řev o „bezbožném Josefu II.", „nehodě vznešeného arcidomu Habsburků". Tyto nesmysly se šíří v 21. století jako „zjevené pravdy". Se zaostalostí se do Evropy nezačleníme. Ti, kdož propagují evropskou integraci, by k těmto otázkám měli zaujmout patřičná stanoviska. Jakou Evropu vlastně chtějí? Evropu svobodných národů, integrovaných do rovnoprávného seskupení? Anebo Evropu petrifikovanou, Evropu starých monarchistických koncepcí typu habsburské říše (nemáme tu na zřeteli současné parlamentní monarchie Unie, kde fungují humanistické principy!).

Proč dávat ve všem za pravdu Ottovi von Habsburg-Lotringen? Proč jej navrhovat za kandidáta na český trůn, jak z důvodů jen jim vlastních činí čeští monarchisté? Proč přijímat jeho koncepce - s výjimkou jediné pravdivé věty – „Češi by se měli narovnat!" Ano - nejen Češi by se měli narovnat. Narovnat by se měli též všichni Rakušané a říci - my nechceme kontinuitu s habsburskou říší, my chceme kontinuitu s vlastní republikou. Narovnat by se měli též Němci a říci - my nechceme kontinuitu ani se sudetským morem ani s Hohenzollerny ani s Wittelsbachy ani s Habsburky. Rakousko jako stát dalo Habsburkům jednoznačně najevo, jak to s nimi myslí, když soud definitivně zamítl habsburské nároky na movité i nemovité majetky a přiřkl je státu a městu Vídni. To je chvályhodný postup, a v této věci jde Rakousko jako stát (žel nikoli všichni Rakušané) ostatním státům příkladem. U nás je pravdou opak. Politické síly a média propagují Habsburky jako posvátné krávy v Indii. Dokonce i seriózní badatelské pokusy nezůstávají ušetřeny této infekce. Příkladem za všechny je jinak objektivně zpracovaný esej Josefa Kroutvora, „Potíže s dějinami" (Prostor, Praha 1990). Autor rozebírá potíže první republiky, střední Evropy, potíže mýtu a české literatury a konečně potíže s emigracÍ. Zatímco první, třetí a čtvrtá kapitola jsou na naše poměry pojaty přínosně, kapitola druhá, s podtitulkem „Anekdota a dějiny", zobrazuje něco jiného. Potíž tu není s dějinami, ale se zeměpisem.

Pojem „střední Evropy" (stejně jako „Sudety"!) nelze vykládat habsbursky natož velkoněmecky. Takové pojetí existuje (stejně jako "Sudety" vymyšlené pangermány v 19. století - Schönerer - zneužitím antického názvu) jen v geopolitických vizích nepřátel české státnosti, počínaje Bismarckem a konče neonacisty všeho druhu. (V zahraničí dokonce vycházejí noviny „Mitteleuropa" s portrétem Franze Josefa v záhlavÍ. Nejde o nekrofilii, nýbrž o „geopolitiku".) Autor na tuto potíž naráží sám při geografickém vymezování zvoleného prostoru. A jak jinak - nakonec mu vychází ztotožnění tohoto jinak nedefinovaného „středoevropského prostoru" se zaniklým regionem habsburské říše. Prostorem, který personální unie Habsburků unifikovala armádou a katolicismem, pro kterou všichni ostatní byli kacíři, „nepřátelé trůnu a náboženství". A která se proto zákonitě ocitla nejdříve v pozici „starého nemocného muže", později na smetišti dějin. Josef Kroutvor si vypomáhá Palackým federalistou. Neoprávněně protahuje tuto ideu až do roku 1865, do spisu „Idea státu rakouského", který považuje z neznámých důvodů za nejdůležitější Palackého spis. Poté mu vztah k Rusku po nevyplněných nadějích austroslavistů připadá jako neoprávněná naděje Slovanů. Nakonec argumentuje železnou oponou, která definitivně odpoutala tzv. střední Evropu od Západu, přimkla ji k Východu, a od které se republikánské Rakousko potichu odpoutalo. Zde již Kroutvor těžce pokulhává - kdyby prostudoval např. spis habsburského legitimisty Forstera „Evropa a německá otázka" (1946), věděl by, že federalizované Rakousko bylo smyslem legitimistů již před I. světovou válkou, přičemž se počítalo se slovanskou převahou jako s axiomatem budoucího vývoje. To však nemohla ani německá, ani austrohungarská nobilita strávit. Raději rozpoutala sebezáhubný kolotoč dějin. Co se „odpoutaného" Rakouska týče - výsledek mocenské rovnováhy velmocí roku 1955 neurčovali Rakušané sami. Není divu, že autor dochází až k otázce smyslu české národní existence v koncepci kritika H. G. Schauera (1887). Pak mu odnárodnění nebo přenárodnění „není tak nesmyslnou obavou". Toto „přenárodnění" pak zcela naplní nacisté svým „Umvolkung", k němuž vybízejí především české kolaborantské kruhy. Děje se tak ve smyslu instrukcí Reinharda Heydricha, který dělí český národ na tři třetiny. Jednu je třeba poněmčit, druhou zotročit a poslední, nezvládnutelnou, vyhubit. Sekundují mu Frank, Friderci, Daluege i omlouvaný von Neurath.