České národní listy

Restaurace habsburkismu v České republice III

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli

Zaprodaná média nemohou vyjadřovat hlasy a mínění českých kacířů – „nicht wahr, meine Herren", vlastníci údajně českých novin? Vše v novinách vytištěné se přece schvaluje v Mnichově, nikoli v Praze. Nedovedu si takovou situaci představit ani v Holandsku, ani v Belgii, a ani v Polsku. Jen u nás ano. Čeští „huráci“, bývalí svazáci, ochotně slouží novým germánským pánům. (Termín „hurák" jsem nevymyslil. Označení snaživých kolaborantů pochází z hlavy vynikajícího brněnského fotografa Viktora Sedláka.) Goebelsova slova se naplnila: "Nebylo by nám k užitku, kdyby pro Čechy psali jen němečtí novináři. Češi by nám nevěřili." Proto je třeba psaní českých přisluhovačů, tvářících se buďto takzvaně „objektivně, nadčasově, nadstranicky", anebo v údajném „česko-evropském zájmu". Neměla by se znovu udělovat Svatováclavská orlice jako za protektorátu? Je příznačné. že média, zejména televize, nepřipouštějí diskusi odbojářů a legionářů. Že jejich hlasy vůči hlasům habsburkistů a landsmanschaftu nejsou slyšeny. Stará zásada, „nechť je slyšena i druhá strana", byla smetena se stolu. Je to ještě vůbec rovnost práva na slyšení ve sdělovacích prostředcích? Je to vůbec naplnění článků 15. a 17. Listiny práv a svobod? Jak je možné, že není zachována publikační rovnost v médiích pro všechny? Jak je možné, že veřejnoprávní česká televize vůbec nedává prostor těm, kteří vybojovali český stát právě proti Habsburkům?

Tato situace vyvolává znepokojivou otázku. Neměla by se tímto nepřípustným stavem zabývat Rada pro Českou televizi? Jak je vůbec možné, že veřejnoprávní televize připustila v pořadu „Via lmperialis" veřejné hanobení zakladatelů českého státu, prof. T. G. Masaryka a Dr. Edvarda Beneše, excísařovnou Zitou, i když to bylo prezentováno jako interview? Pokud by to učinila soukromá TV, je to její riziko. Ale veřejnoprávní TV by neměla být v rozporu se státní ideou!

Jak je možné, že příslušné orgány připouštějí instalace památníků Habsburků, kteří evidentně škodili českému národu? Jak je možné, že se v republikánském státě připouští veřejná činnost monarchistického seskupení, jehož cílem je zánik republikánské formy státu? (Soukromě ať si monarchisté vyznávají, co chtějí!) Jak to, že úřady připouštějí kandidatury do senátu a dokonce do europarlamentu takových monarchistických kandidátů, jejichž rodiny byly spojeny nejen s Habsburky, ale dokonce i s nacismem? Jak to, že je - žádostí Hohenbergů o majetky v Čechách (vrchol drzosti) napaden i ústavní zákon z roku 1921 o sankcích proti Habsburkům, včetně člena hasburského arcidomu Ferdinanda ďEste?? Co činí v této věci „pan" stát? Je mu vlastní státní antihabsburská tradice, vyjádřená například již Washingtonskou deklarací, lhostejná - nebo dnes již nepříjemná a nežádoucí?

Bude se Česká republika nadále chovat jako Výmarská republika a nechá se dobrovolně pohltit novou hydrou neonacismu, sudetismu, habsburkismu a vatikanismu? Najde se v České republice politická strana, která si vezme jako jeden z hlavních úkolů odpor proti habsburkismu, sudetismu a neonacismu? Která se vezme za odstranění Posseltova emisariátu, za embargo sudetských nároků, za zákaz habsburských restitucí, za zákaz restitucí spojených s nacismem, za zachování dekretů republiky, za zastavení obludných nároků římské církve na majetky málem až k pobělohorské době, za uvedení státoprávní míry na slogan „Co bylo ukradeno, musí být navráceno"? Mimochodem, i tato věčná formule všech restituentů zasluhuje zvláštní pozornosti. Co bylo ukradeno? Komu to bylo ukradeno? Zaniklá šlechta - nyní občané, kteří  se právně i protiprávně domáhají majetků - nabyli v dějinách tento majetek zhusta jako nečeští příslušníci třídy, která po bělohorské katastrofě konfiskovala majetky staré české či domácí šlechty. Taktéž příslušníci církevní šlechty.

Kde bude hranice restitucí? Kdo bude určovat tyto hranice? Nějaký restitučnÍ či inkvizičnÍ výbor? Na tyto otázky již dávno upozorňoval například prezident republiky prof. Václav Klaus, když poukazoval na rozvinutí „nekonečného řetězce nároků, který přivodí řadu dalších křivd". Nemýlím-li se, právě toto jeho zásadní stanovisko je jednou z příčin nenávisti některých restitučních sil a skupin k jeho osobě. Pokud by se naplnily všechny zvrácené nároky všech „restitučních skupin", co ještě zbude z republiky? Znevolněné obyvatelstvo? A naopak: Kdybychom se my jako legionáři a odbojáři (teoreticky) vzali za nároky české historické šlechty, které byl po roce 1620 zabaven pobělohorskými lupiči majetek, to by bylo řevu na opačné straně barikády! Kdybychom stopovali potomky české šlechty, vyhnané po celé Evropě a zámoří (někteří žijí dodnes) a nároky zaniklé šlechty převáděli na stát, líbilo by se to zástupcům té církve, která zabavovala jejich majetky? Zástupcům té nedomácí šlechty, všem Mansfeldům, Buquoyům, Walderode a dalším, kteří přitáhli do Čech jako žoldnéři Habsburka Ferdinanda II.? Když například poukážeme na fakt, že loupežný Valdštejn zabavil majetky Smiřických, pravíme jen historickou pravdu. A co všichni ti Lichtenštejnové a další? Kdybych chtěl být vtěleným státoprávním zlem, přál bych takové restituce bratrům Slovákům. Tam by restitučně rozebralo celé Slovensko jen pár uherských rodin - všech těch Appóny, Pállify, Esterházy, Edödy aj. Slovákům by pak zbyly oči pro pláč a zločinné heslo „Tót nem embér" (Slovák není člověk) hlásané v 19. století hungaronobilitou a odsouzené již tehdy civilizovanou Evropou... Ze všech těchto akademických příkladů vyplývá jen jedno - obludnost takto stavěných restitucí, které nejsou v tomto smyslu restitucemi, ale feudálními restauracemi - ať už jde o zaniklou nedomácí šlechtu nebo o církev římskou. Původní smysl restitucí jako „jen a jen", jak by řekli matematikové – „zmírnění některých křivd" - se změnil přičiněním nepřátel republiky v „bič satanův, nikoliv boží" na kacířské protivníky. Jde o typické zneužití převratové snahy roku 1989 o nápravu křivd k restauraci zájmů protistátních.