Rakouský pohled
Rakouský pohled
Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
V českém veřejném mínění se střídavou intenzitou a nestejně dlouhou dobu působí nostalgie po staré habsburské monarchii a jsou to vždy pravicově orientované vrstvy, které tyto názory vyslovují a současně touto cestou hodnotí prohabsburské poměry v českých zemích, občas i na Slovensku.
Plynou z toho i antihistorické nálady, že rozbití rakousko-uherského mocnářství by nás uchránilo před nacistickou expanzí, mohli bychom žít s neutrálním blahobytem apod. Rakouští dokumentaristé, čerpající z výsledků bádání rakouských historiků, ale i politických publicistů, vytvořili televizní dokument věnovaný císaři Františku Josefovi a první světové válce. V relativně přijatelné době byl zmíněný dokument promítnut v pondělí 7. března 2011 na ČT2.
Dokument přinesl několik postřehů a přemýšlivé hodnotící závěry. Nelze je pro pochopení středoevropské historie pominout.
Téměř celým dokumentem se prolíná myšlenka, občas různě modifikovaná, že neblahý osud podunajské monarchie byl podmíněn a zásadně ovlivněn velkoněmeckou strategií Berlína a imperialistického Německa. Kritický pohled do historických dějin pohraničních Němců v českém příhraničí se v mnoha aspektech přibližuje rakouskému pohledu na politologické skutečnosti.
Také příhraniční čeští Němci mohou konstatovat, že jejich válečná a poválečná existence byla v prvé řadě ovládnuta Německem, nutno zdůraznit, nacistickým Německem. Ve své podstatě šlo za první i druhé světové války o modifikovanou a realizovanou imperialistickou politiku Německa, a pokud se jí podřídilo Rakousko-Uhersko i pohraniční Němci, dopadlo to stejně, prohrou.
Vzhledem k politologickým poměrům mohla podunajská mocnost uplatnit ve svém zájmu politiku vyrovnaného poměru k Německu, když vlivná část státu byla v rukou německých a současně pro početní převahu slovanských národů i přijatelnou politiku k Rusku. V televizním dokumentu i rakouský redaktor uznal myšlenku, že monarchie nemohla doufat v úspěšný vývoj, když nebyla schopna dát svým občanům plnohodnotné a spravedlivé postavení, které by dbalo obecně prospěšných principů a zásad a současně mělo přiměřené pochopení pro specifické potřeby každého etnika na území říše. Připomíná se tím současně marné úsilí a snažení posledního rakouského císaře Karla vymanit rakouské mocnářství z dominantního vlivu Berlína, když se prosadila zásada, že německá císařská generalita měla hlavní slovo ve strategickém rozhodování. Je vhodné připomenout chování německé buržoazie působící v hranicích habsburského státu. Dávala zřetelně najevo, že nepřipustí, aby Vídeň dělala vlastní zahraniční politiku, podporovala podřízenost Vídně Berlínu a navrhovala dokonce obsazení rakouských provincií v případě, že by rakouská vláda chtěla »říšské Němce« zradit.
Z vlastní vůle a politického přesvědčení se do podřízeného postavení dostalo také německé obyvatelstvo v českém pohraniční. O osudu sudetských Němců se rozhodovalo v Berlíně, žádné samostatné rozhodnutí nesměli udělat a také neudělali příhraniční Němci ke svému prospěchu. Působilo na ně silně ideologické zblbnutí nacistickým programem a myšlenkami na světovládu. Doprovodná tvrzení ve vysílaném dokumentu se točí kolem prožité skutečnosti, že rakouskému lidu by v období 1866-1936 vyhovovala neutralita, neboť likvidace rakouského státu byla podmíněna a odvozena z podřízenosti imperialistickému Německu, a to v podobě německého císařství, či v modifikaci nacistické mocnosti. S mnoha doprovodnými informacemi budeme asi souhlasit, i český čtenář má dosti značné znalosti o této době. Zcela jistě lze souhlasit s myšlenkou reportáže, že bylo nežádoucí, když v rakouském císařství tam žijící Slované měli bojovat (a svým způsobem byli k tomu přinuceni), proti Slovanům carské říše a proti Srbům. Nedůvěru však vyvolává tvrzení, že vojáci rakouského císařství s morálně přijatelnou úrovní bojovali proti Italům. Snad Chorvati, Slovinci, Ukrajinci, Bosňané, Poláci, ale o Češích pochybuji. Počet zběhů a vytvoření legionářského sboru v Itálii o tom příliš nesvědčí.
I rakouští historikové přiznávají, že tato otázka nebyla dosud monograficky zpracována. Patrně platí poznatek, že morálku lze měřit počtem zabitých a počtem zběhů. Případně počtem mužů, kteří se tzv. »ulili« z fronty.
Na frontě v Srbsku, Haliči, Bosně a na Ukrajině nebyla rakouská vojska ověnčena válečnou slávou, a tak mstivým a nepravdivým způsobem obvinili rakouští důstojníci (většinou německé a maďarské národnosti) místní obyvatelstvo, že vojenský neúspěch zavinilo – že to byli »zrádci a špioni«. I vojáci české národnosti si všimli krutého zacházení a nevěřili, že by ženy v domácnosti či ženy v zemědělství byly zdatnými a kvalifikovanými špiony. Fotografie popravených žen jasně prokazují již jejich oděvem jejich zaměstnání, ale přiznání rakouského dokumentu, že často bez soudu, jen z rozhodnutí rakouského důstojníka, bylo popraveno až 60 tisíc osob, je děsivý.
Rakouští dějepisci opětovně připomínají, že tato problematika by měla být v budoucnu ještě ověřena a prokázána. Mezi popravenými jsou Srbové, Ukrajinci, Poláci, Bosňané, Bělorusové, občané z Haliče apod.
Televizní dokument jen přiznává, že myšlenky na genocidu nejsou vlastní jen nacistickému Německu, že se k této surovosti a podlosti sahalo i za císaře pána.
V pořadu rakouské televize jsou zařazeny také dokumenty o tom, že na rakouské frontě se i etnické otázky řešily militaristickými metodami, vystěhováním, zřizováním utečeneckých táborů - a opět tato nepříjemná pravda nebyla podle rakouských historiků ještě osvětlena.
Filmové záběry prokazují, že je zanedbatelné tvrzení o vládním humanismu a justiční spravedlnosti, kdy se mohl i obyčejný občan soudit s císařem či jiným členem vládnoucí dynastie. Bylo to jen teoretické jásání, realita byla jiná. A zacházení s obyčejným vojákem muselo být otřesné, když vidíte záběry psychicky zničených vojáků. Dokumentarista správně upozornil, že válka byla jen důkazem pro lidské utrpení a duševní odolnost.
Srbská provokace je v televizním dokumentu dokládána atentátem v Sarajevu na následníka trůnu a jeho manželku. Skutečně Srbsko provokovalo? Jak se vypořádat s faktem, že atentátníci byli rakouští státní občané, všichni atentátníci byli pozatýkáni a tedy v držení rakouské justice? Rakouský požadavek, aby atentát byl vyšetřován rakouskými orgány i na svrchovaném území Srbska byl neznámým požadavkem i z hlediska mezinárodního práva, stejně jako žádost o potrestání srbské pohraniční služby a celních srbských úředníků za to, že nezabránili přechodům »nežádoucích živlů« přes srbsko-rakouské hranice. Tresty pro rakouské a maďarské útvary stejného charakteru a jejich odvolání ze služeb se nevyžadovaly. A navíc, srbská vláda varovala Vídeň před možným případným atentátem v době rakouských manévrů při hranicích Srbska. Dnes je známo, že jisté poznatky a podezření na možnost realizace atentátu v Sarajevu měla i německá špionáž. Na vídeňském dvoře se v té době vtipkovalo: Atentát v Bosně? Tam se střílí pořád, ale špatně.
Dokonce i katolická církev vyjádřila nespokojenost s provokativní cestou následníka trůnu do Sarajeva a historici již dnes vědí, že ochrana následníka trůnu byla zanedbatelná, že ani elitní rakouská pěchota nebyla nasazena k ochraně, neboť nejvyšší vojenské velení vědělo, že by se nezavděčilo císaři, kdyby o následníka trůnu bylo »nadbytečně pečováno«. I v těchto kruzích se vědělo o rozporech císaře a následníka trůnu. Také přítomnost manželky na cvičení vojsk byla nežádoucí, ale následník trůnu tím chtěl vyrovnat císařovu nespokojenost a ponižování své manželky na vídeňském dvoře.
Nenávist k srbskému státu měla jiné motivy, hlubší a směrodatně působící. Vídeň měla neblahou zkušenost z Itálie, kde jeden poměrně malý státeček dokázal sjednotit Itálii a ta spěla k mocenskému postavení. Vídeň se obávala sjednocení jižních Slovanů z iniciativy Srbska a s tichou podporou pravoslavného Ruska. Směrem na Balkán pronikalo již Německo a v závěsu za ním i Rakousko, prostřednictvím železnice se oba státy snažily ovládnout arabské naftové zdroje. I první světová válka potřebovala naftu.
Osobně bych si nedovolil tvrdit, že malé Srbsko provokovalo podunajské mocnářství, ale připouštím, že srbský stát s ověřenou vojenskou morálkou se nemusel hrbit a podléhat vazalským záměrům diktovaným z Berlína a z Vídně.
V televizním dokumentu byl poněkud stranou ponechán a vzpomenut tragický osud arménského teroru. Rozpoutalo ho Turecko, ale ani křesťanské Německo, ani katolická Vídeň neučinily žádný efektivní krok, aby zastavily masové vraždění Arménů. Nacisté v podobné věci jen pokračovali na vyšší technické úrovni. Vídeň byla přesně informována, dokonce od českého špiona katolické víry, který ve službách Turecka získal hodnost generála turecké výzvědné služby.
Od dubna 1915 až do roku 1916 se turecká armáda a policejní složky podílely na jedné z největších genocid předhitlerovské éry. Z národa, který měl 3,3 milionu příslušníků, bylo i podle rakouských dokumentaristů povražděno 1,6 milionu osob, včetně dětí a žen. Arménům hrozilo totální vyhubení. Ani kultivovaní Rakušané, ale ani Němci nezakročili. Ostuda světových dějin měla pokračování v nacistickém Německu, stála život 6 milionů Židů.
Může i dnes někdo obdivovat rakouskou diplomacii a kulturu, když pasivně přihlížela arménské genocidě? Bestiální formou genocidy se stalo vystěhování hladem a žízní trpících Arménů do syrské pouště. A důvody genocidy? Arménské obyvatelstvo projevilo sympatie a podporu ruské armádě bojující podle dohodových smluv s Německem, Rakousko-Uherskem a Tureckem. Adolf Hitler se nechal později podrobně informovat a vyvodil z toho poučení, že kdo se nabídne k útokům na sovětské Rusko, bude mít podporu jiných kapitalistických států. Již v roce 1917 by si kapitalistický svět nejraději rozparceloval carské Rusko.
Naše pravda, 11.4.2011
