Rachot vojenských bot na Ukrajině

Na ukrajinské straně 125 tisíc vojáků, což je polovina její celkové síly, rozmístěných v Donbasu kontrolovaném Kyjevem a na ruské straně působivý válečný materiál předem umístěný poblíž ukrajinských hranic a 300 tisíc vojáků rozmístěných v okolních regionech.

8. prosince 2021 - 07:20

Od konce 2. světové války nebyla severní Evropa nikdy tak blízko velkému konfliktu mezi dvěma zeměmi, píše se na francouzskému webu Agoravox.

Je zřejmé, že tato působivá ruská síla je příliš důležitá na to, aby vůbec zasáhla na Donbasu, zvláště když ruská vzdušná převaha je drtivá.

Co by pak mohlo být důvodem takového nasazení?

Ruské úřady však nemají zájem na zahájení nepřátelských akcí. Je to spíše odstrašující síla, jejímž cílem je varovat ukrajinské vůdce a jejich americké poradce, že útok na Doněckou a Luhanskou republiku vyvolá rozsáhlou reakci.

Čas je na straně Ruska. Pokud by byly implementovány dohody Minsk 2, znamenalo by to neutralizaci Ukrajiny a pokud by zůstal status quo, Ukrajina by neměla žádnou vyhlídku do budoucna. Nebylo by možné ani členství v EU, ani v NATO, ani návrat k ekonomické spolupráci s Ruskem.

Neutralizace Ukrajiny (dohody Minsk 2) by znamenala návrat k nule, jako před rokem 2014. Ukrajina by se opět stala nárazníkovou zónou mezi Ruskem a NATO, jako bylo před rokem 2020 také Bělorusko. Znamenalo by to porážku pro Atlantickou alianci.

Kromě toho by musel Západ donekonečna podporovat zhroucený stát, aniž by z toho měl sebemenší prospěch.

Ukrajina by se mohla vzdát dvou samozvaných republik a Krymu, ale na jednu stranu by to nacionalisté pociťovali jako kapitulaci, zvláště po těch sedmi letech protiruské propagandy, a na druhou stranu by to dávalo nápady ostatním. regiony Ukrajiny.

Ukrajina, povzbuzená Spojenými státy nebo alespoň jejich neokonzervativní tendencí, je v pokušení posledního řešení: Násilnou obnovu dvou separatistických entit. V případě úspěchu by to byl triumf prezidenta Zelenského i Spojených států.

Pokud neriskujete vražednou válku, která je nejistá a která si možná vynutí přímou intervenci ukrajinských spojenců, vyžaduje to alespoň navázání kontaktu s Ruskem, aby se zjistilo, do jaké míry je připraveno zasáhnout. To je smysl rozhovorů mezi Sergejem Lavrovem a Anthonym Blinkenem ve Stockholmu.

Přinejmenším lze říci, že ruská intervence v případě otevřeného konfliktu na Donbasu je považována za mnohem větší, než se očekávalo, a to činí Spojené státy a NATO extrémně nešťastné. Pokus o invazi do dvou republik se stává mnohem riskantnějším a rozhodnutí bude těžké.

Rusko své vojenské plány jistě neprozradí, ale vzhledem k přítomným silám se zdá, že malá část sil přijde na pomoc separatistům a téměř všechny ostatní síly zahalí ukrajinské síly do obrovská pasti.

Zničení satelitu je navíc signálem, který dali Rusové, aby dali Spojeným státům najevo, že se v případě vážné krize nebudou moci spolehnout na své špionážní satelity.

Evropa nebude stejná po takovém konfliktu, který bude podle mého názoru krátký a násilný a skončí rozdělením Ukrajiny.

NATO, Spojené státy a jejich britští, polští a pobaltští spojenci pak nedosáhnou svého prvního cíle, ale dosáhnou úplného rozchodu s Ruskem v rozporu se zájmy ostatních Evropanů.

Podle vlivného think-tanku Atlantic Rady, musí Spojené státy přijít s řešením, které ušetří jeho zájmy na Ukrajině: tie-up Ukrajiny do NATO bez záruky pro Rusko (ne červená čára) a Donbasské oblasti v rámci mezinárodních kontrol během přechodného období. Část sankcí pak bude odstraněna a bude obnovena spolupráce s NATO.

V případě odmítnutí dostane Ukrajina masivní množství výzbroje všech typů (radary, protiletadlová a pobřežní obrana, systémy elektronického boje, protibateriové radary atd.) a ruské společnosti by byly zcela vyloučeny z jakéhokoli přístupu na finanční trhy.

Je samozřejmé, že Rusko není připraveno zahájit diskuse na základě takových hrozeb. Minské dohody byly schváleny Radou bezpečnosti OSN a jsou právně závazné. Toto je pozice Ruska.

Ruský plán B je zahájit ofenzívu s cílem rozdělit Ukrajinu na dvě části a vytvořit tak Ukrajinu, která by sahala až k Dněpru a obsadila celé pobřeží Černého moře.

Nešlo by o anektování tohoto území, ale o pouhé uznání jeho nezávislosti. To je docela snadno dosažitelné, protože polovina ukrajinské armády by se shromáždila na území této nové republiky.

To vše se může zdát ze strany Ruska přehnané, ale zde to pochopíme pouze tehdy, vezmeme-li v úvahu obavy ruských úřadů a analýzy tisku, které se pokusím shrnout níže.

K prvnímu rozkolu se Západem došlo v roce 2009, kdy strategický průlom Celní unie způsobil, že se Západ obával obnovy Sovětského svazu.

Spojené státy zpočátku nevěnovaly této unii příliš velkou pozornost, ale v roce 2013 američtí analytici upozornili prezidenta Obamu, že Ukrajině hrozí, že se svým obrovským průmyslovým potenciálem spadne do ruského vlivu. Tím by se Rusko stalo soběstačným a nezávislým subjektem a stalo by se vážnou konkurencí pro Západ.

Bylo naléhavě třeba učinit protiopatření, a tak bylo rozhodnuto o puči na Majdanu.

Svržení zvoleného prezidenta a jeho nahrazení prozápadními politiky mělo umožnit americkým válečným lodím získat přístup do Sevastopolu.

O rok později prezident Obama při návštěvě Indie přiznal svou odpovědnost za tuto událost. Žádný americký představitel nepředvídal převrat na Krymu a zejména jeho rychlost, aniž by kdokoli mohl zareagovat.

Vzpomínám si, že trvalo týden, než Spojené státy a NATO zareagovaly.

Toto je pravděpodobně nejhorší ponížení, které NATO za dobu své existence utrpělo.

Vladimir Putin neviděl jinou možnost než opětovné připojení k Rusku, aby se zabránilo ztrátě hlavní ruské základny na jihu.

To ostatní, odtržení Donbasu, občanská válka, selhání minských dohod a zbytek jsou jen důsledky puče na Majdanu.Rusko mohlo rozdrtit Ukrajinu za pár dní v roce 2014. Neudělalo to, protože raději použilo měkkou sílu útokem na ukrajinskou ekonomiku.

Dnes anexe Ukrajiny Rusko nezajímá. Jediné, na čem Rusku záleží je, aby NATO nezřizovalo své raketové základny na Ukrajině a chce písemné záruky.

Tomu říká Sergej Lavrov červená čára. To také Spojené státy a NATO odmítají. To naznačuje, že strach Rusů z toho, že uvidí rakety NATO na Ukrajině, není přitažený za vlasy.

To je ruský pohled. Je široce sdílen médii a obyvatelstvem.

Pravděpodobně zažíváme nejhorší krizi od kubánské krize v roce 1962 a bohužel se odehrává v Evropě.

Je možné se vyhnout skutečné válce na evropských hranicích? Těžko říct, protože na jedné straně máme Rusko, které je opět u zdi a další neúspěch by ho učinil křehkým, a na druhé straně Spojené státy a jejich blízké spojence, kteří by ztratili tvář.

S Francií a Německem, ve všech případech velkými poraženými, kteří se zdají být paralyzovány tím, co se děje, můžeme očekávat skutečnou konfrontaci na evropské půdě. Bezpochyby konvenční válka na ukrajinské půdě, ale jak často říkáme: „Válka, víme, kdy začne, ale nikdy nevíme, kdy skončí".

Je třeba také poznamenat, že ukrajinští oligarchové, s Achmetovem v čele, přijdou o svá obchodní impéria, pokud bude Ukrajina zničena, odtud se šíří zvěsti o svržení prezidenta Zelenského, aby se vyhnuli válce.

Klíčem je vědět, jak daleko jsou Spojené státy připraveny zajít, aby si udržely svůj status super nebo hypervelmoci, a zda má Rusko skutečně vojenské schopnosti, které si zaslouží.

• Když Ukrajina v roce 1992 získala nezávislost, měla před sebou světlou budoucnost, protože její průmysl byl na stejné úrovni jako německý. Ze stavby lodí (Nicolaev), leteckého průmyslu (Zenit), leteckého průmyslu (Antonov), výroby automobilů, továren na motory (Motor Sich, nejlepší motory na světě), jaderného průmyslu, výroby hnojiv atd. toho dnes mnoho nezůstalo. Ukrajina byla ve výrobě energie soběstačná. Stále existuje zemědělská výroba, ale na jak dlouho.

• Média vždy opomněla říci, že námořnictvo mělo dlouho kancelář v Sevastopolu. To dokazuje, že Spojené státy měly o Sevastopol zájem již delší dobu.

• Další věc, kterou média vždy nedokázala říci, je, že na Krymu bylo 22.000 ukrajinských vojáků a pouze 12.000 ruských vojáků. Byly to civilní orgány Krymu, které přesvědčily ukrajinskou armádu, aby nekladla odpor, což umožnilo vyhnout se případným ztrátám. Je třeba také říci, že pouze 2.000 ukrajinských vojáků se rozhodlo vrátit do země. Zbytek, včetně generálního štábu, se buď přidal k novým úřadům, nebo velmi malá menšina rezignovala a zůstala na Krymu.

(rp,prvnizpravy.cz,agoravox,foto:arch.)