České národní listy

Projev u sochy E. Beneše na Hradčanském náměstí, neděle 15. 3. 2026

Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Vážení a milí přátelé,

Sešli jsme se dnes tady u sochy Presidenta Edvarda Beneše, abychom si připomněli nejtragičtější datum české moderní historie okupaci, začátek německé okupace českých zemí a také osobnost Eduarda Beneše, a jeho některé činy, které  hlavně ve spolupráci  s T. G. Masrykem vedly  podstatně k ustavení československé demokratické republiky po konci 1. světové války  a k jejímu obnovení po 2. světové válce v r. 1945.  Je také nutné připomenout skutečnost,  že žádný  český politik v moderní době neprošel tolika  politickými tragediemi jako Edvard Beneš. Jsou však  pseudo historikové  a to  doma i v zahraničí, kteří beze studu  a znalostí příčin těchto tragedií připisují  zodpovědnost za ně více či méně  Benešovi. Takové přístupy jsem zažila i na mezinárodních konferencích v zahraničí, na nichž historikové hlavně  německého původu takové přístupy uplatňovali snažíce se snížit zodpovědnost německého národa za všechny hrůzné zločiny, kterých se  dopustil během 2.světové války a během svých okupací slabších a menších národů, zvláště slovanských.

Ale napřed bych ráda zmínila několik výjimečných zásluh Beneše.  Všichni se zajisté shodneme, že vnik československé demokratické republiky byla stěžejní událostí  české a slovenské historie, která ukončila dlouhé období jazykového, kulturního a politického útlaku obou národů a otevřela cestu k jejich dlouhodobé důstojnější a úspěšnější existenci. Masaryk byl první, který se rozhodl odejít do exilu a usilovat o podporu západních demokracií, pro podporu založení samostatného demokratického státu. S pomocí Beneše, Rastislava Štefánika  a řady dalších se mu to dařilo. Problém, kde vzít peníze do začátku exilové činnosti vyřešil Beneš tím, že Masarykovi před jeho odjezdem na západ v prosinci 1914 přines značný obnos peněz a Masaryk se jen později dozvěděl, že to bylo věno Hany, manželky Beneše,  které dostala od své zámožné tety, u níž  žila.

Beneš, zásluhou svých znalostí zeměpisných a politických poměrů nejen v Evropě, se mezinárodně projevil i na mírové konferenci jako nepostradatelný v kontextu rozpadu říší na konci 1. světové války, a při tvorbě nových menších demokratických států. Masaryk mnohokrát opakoval, že bez Beneše, jeho znalostí a diplomatických schopností, by nebylo Československa.  Masarykovi samotnému se podařilo přesvědčit Presidenta Wilsona o potřebě nahradit habsburskou říš demokratickými národními státy, s jejich identitou, historií, jazykem a touhou po suverenitě a možností se rozvíjet podle svých podmínek a schopností. Tyto státy, mající své vlastní problémy a někdy i konflikty, existují do současnosti. Wilson se však také nažil Masaryka přesvědčit, aby československé legie, tvořící se v Rusku, použil  k potlačení bolševické revoluce v Rusku, což Masaryk úspěšně odmítl s vysvětlením, že pád carismu a revoluce jsou vnitřní záležitostí Ruska, které si Rusko musí vyřešit samo,  a že čs. legie byly vytvořeny k boji proti agresivnímu a expansivnímu Německu s jeho pangermanismem, které vyvolalo nejhorší  válku v Evropě do té doby.

Když se Němci, včetně českých, ve 30. letech obrátili k Hitlerovi a  brutálnímu nacismu považujícímu slovanské národy za podřadné, za podlidi,  Německo se stalo nebezpečím pro menší demokratické státy a mír v Evropě, zvláště slovanské, včetně Ruska. Beneš se snažil zorganizovat ve střední Evropě jejich obranou spolupráci proti agresivnímu hitlerovskému Německu, ale západní Evropa měla neměl pochopení pro takové úsilí,  plán se nezdařil ke škodě míru v Evropě.

Podstatné bylo, že Německo prohrálo 2. světovou válku a v současnosti se dějí opět pokusy překroutit dějiny  a dokonce přikládat vinu za vznik války Sovětskému svazu a  dehonestovat  rozhodnutí mírových jednání o odsunu  Němců do Německa a Rakouska za jejich sdílení brutálních destruktivních hitlerovských praktik a cílů proti zemím, v nichž Němci tvořili menšinu.  Tento aspekt se zvláště brutálně vrací v podobě úsilí tzv. sudetských  Němců záludným způsobem legitimovat jejich volání po staré vlasti a po zrušení dekretů presidenta republiky z roku 1945. Ty jsou však nezrušitelné v důsledku toho, že jsou součástí výsledků mírových jednání v Postupimi.  Ano, stýská se jim po privilegovaném postavení, které měli před vznikem republiky a ještě více během okupace. Snad opravdu nechápou, že koncem 30. let zradili jak Československo, tak jeho demokracii, nejlepší ve střední Evropě, která jim poskytla práva jako žádný jiný stát v Evropě své menšině.

Jejich současné snahy ale svědčí také o tom, že  si neváží současné německé demokracie a skutečnosti, že jim Německo poskytlo možnosti jako svým plnohodnotným občanům, což se může  jevit  v důsledku jejich volání po staré vlasti jako vlastizrada, pokud je ovšem německá vláda, která je finančně podporuje, nevnímá jako předvoj nově se probouzejícího  tradičního  expansivního pangermanismu. 

Máme složitou historii a já věřím tomu, v co věřili Palacký, Masaryk i většina našich vynikajících osobností, že z historie je nejen možné, ale i nutné se poučovat. Navazovat na to cenné, pozitivní a bránit se tomu, co národu a jeho úrovni škodí. Jen je třeba historii znát -- její smysl, její humanitní ideály, které souzní jak s kulturní tak sociální úrovní. A k tomu je potřeba důkladného vzdělání, poctivá demokratická  politika, podložená mravními hodnotami a kladoucí  potřeby vlastního národa a státu na první místo, schopné se  poučit  a to i z cizích myšlenek a zkušeností, ale jen v souladu s vlastními potřebami. A to je vážný problém i současný, kterému se nejen u musí věnovat důkladná odvážná pozornost.