Prof. S. Kučerová - Dočká se obrození probuzení?
Prof. S. Kučerová - Dočká se obrození probuzení?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Úvodem
Odpověď na jedno „mejlované divení“
„Nechápu, jak ještě člověk v 21. století může mít takové myšlenky jako je vlastenectví… na co si to vlastně hrajete v dnešním globalizovaném světě?? Anonym, SV 64/2004
I v 21. stol. chce být člověk sám sebou a někam patřit. I v globalizovaném světě, ať přijde kamkoli, se ho ptají, kdo jsi, odkud jsi přišel? A člověk odpovídá ve shodě s tím, jak si uvědomuje svou identitu. Identitou označujeme prožívání sebe sama jako totožného se sebou samým v různých měnících se životních rolích a okolnostech (stále jsem to já, od dětství do stáří) a prožívání příslušnosti k vlastní společnosti, k rodině, k obci, k národu.
V. Bělohradský napsal výstižně: „Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy." I v dnešním světě člověk potřebuje mít svůj domov, svůj rodný kraj, který dávno před ním obývali a vzdělávali jeho předkové, a své blízké, s kterými se dorozumívá společným jazykem a kteří ho - záměrně nebo jen bezděky –učili to všechno objevovat a milovat. „Zem, z níž jsme vyšli, je nejkrásnější, a nic na ni není. Oči mé mladosti ji věnčí, má krev tam teče", praví básník J.Hora. V lásce k vlasti je člověk identický sám se sebou a se svými blízkými, s kterými ho spojuje společný jazyk, společná domovina, společné dějiny. To spojení je tak přirozené, prosté a samozřejmé, že by ho nebylo vůbec třeba připomínat, kdyby se neobjevily vlivné síly, které nás ho chtějí zbavit. Proto je obrana dějin našeho národa znovu aktuální.
Je bezpočtu příkladů kolem, jak se z českých hlav vymycuje láska k národu a vlasti. Dokonce v oficiálním projevu jsme byli hlavou státu poučeni, že národ je příčina neštěstí, nepřátelství, nesnášenlivosti a násilí, láska k národu je inferiorní touha příslušet k stádu či smečce. Vlast byla znevážena jako dvorek, nora a nevětraný pelech. Jsme svědky toho, jak dnes probíhá opačný proces, než bylo národní obrození, a jak ideje statečného zápasu našich předků o přežití a kulturní vzestup se nejen „nenosí", ale i jejich památka se buď zamlčuje nebo rafinovaným způsobem tupí. Braňme se.
1. Čemu slouží údajná „demýtizace“ našich národních dějin?
V poslední době u nás přibývá „převracení z hlavy na nohy“ ve výkladu našich národních dějin. Množí se kritické nájezdy proti „romantickým mýtům a kýčům“. Měli bychom vědět, že v historickém vědomí každého národa se z generace na generaci tradují mýty, báje, legendy, dodávající prestiže a symbolického významu některým událostem. Toto historické vědomí spolu s jazykem je důležitým zdrojem pocitu národní identity a spojuje členy národa v živý celek. Je tomu tak i u nás. Od dob obrození se těšily úctě a vážnosti kroniky a pověsti, stylizované příběhy z dějin, historické povídky, romány, dramata, písně, díla výtvarná a hudební s historickou tématikou, umění profesionální i lidové (až po tu píseň kramářskou). Je to kulturní dědictví národa, předávané z generace na generaci. Je to paměť národa i učitelka života. Interpreti tradovaných příběhů se nespokojují s pouhými popisy dějů, ale hledají jejich smysl, výklad toho, odkud a kam jdeme, proč zrovna tudy a ne jinudy, co cenného a podnětného, ale i neuskutečněného a zmarněného za sebou naši předkové zanechali. Historická hermeneutika zavazuje vykladače k hlubokému pochopení jevů. Vyžaduje jak historismus, výklad a interpretace dějů v jejich konkrétně podmíněné společenskohistorické autenticitě, tak moment zpřítomnění, neboť každá doba souzní s minulými ději jinak. Avšak při této proměnlivosti „ducha doby“ , tj. při nových zkušenostech a prožitcích, při nových představách a očekáváních – trvá axiocentrická kontinuita; trvá identita hodnoceného objektu i metodologického přístupu, totiž hledání smyslu, tj. podstatných, určujících idejí našich dějin, hledání specifičnosti naší cesty kulturního vývoje a pokroku. Změny hodnotících akcentů nemají ovšem nic společného s převracením dějin „z hlavy na nohy“.
„Demýtizátoři“ se necítí vázáni ani „historickým smyslem hodnocených dějů ani axiocentrickou kontinuitou jejich sledu a posloupností. Nedávno jsme mohli číst na stránkách obrázkového týdeníku velmi emfatický pokus o přehodnocení celých našich dějin, protože náš národní dějepis si zvykl bez příčiny „úpět a lkát“, bezdůvodně „se těšíme ze svých debaklů a zavrhujeme vavříny“.
Baladické podání smrti Přemysla Otakara II. v bitvě s Rudolfem Habsburským na Moravském poli na den sv. Rufa (26.8.1278) je pro autora typickým příkladem našeho „kultu lítosti nad prohrou“, alibisticky sváděnou na „zradu“. Kult je v podání autora „demaskován“. Prohry nebylo třeba litovat. Přemysl si prý o porážku sám koledoval svým „velikášstvím“. A my se ptáme: Bere autor v úvahu dobovou orientaci vladařů na imperiální moc jako nejvyšší hodnotu? Rudolf Habsburský „velikášem“ nebyl? Protože vyhrál? Protože se Habsburkům postupně podařilo ovládnout říši – „nad níž slunce nezapadá“? Bere autor v úvahu, že historické vědomí národa neželí jen ambicí českého krále, ale i dalších osudů země i panovnického rodu, jejichž pásmo se od prohrané bitvy odvinulo? Vzpomene si autor na „Branibory v Čechách“, na „Vězně na Bezdězi“, na vraždu posledního Přemyslovce, na vládu Jindřicha Korutanského? Nemyslím, že baladické ztvárnění historických vzpomínek na „Den svatého Rufa“ je motivováno naší „zálibou v debaklech“, nýbrž spíše vědomím všech dalších neradostných a nepříznivých souvislostí a následků nešťastné bitvy.
Eliminace historického smyslu vede autora kritiky našeho národního dějepisu k požadavku věnovat naši pozornost vítězným bitvám Jana Lucemburského, zatímco naše zvrácená záliba v „úpění“ nás vede k zájmu jen o bitvu u Kresčaku, prohranou a poslední… Cožpak si autor neuvědomuje, že všechny předchozí, byť vítězní bitvy byly jen osobní záležitostí krále na rytířských toulkách Evropou, a až teprve ta bitva poslední ho vrátila do vlídné paměti království jako legendu („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal…“) i jako zpětně gloriolou ozářeného předchůdce Karla Čtvrtého, svého syna a nezapomenutelně vynikajícího vládce?
Dějiny nelze hodnotit podle bitev vítězných a prohraných. Nemůžeme vždycky vyhrát. Nepřátelé bývají silnější, okolnosti nepříznivé. Ale vždycky bychom měli stát na správné straně. A o to, za kterými cíli stojíme, jde v historii především. A proto by se autor-přehodnotitel neměl divit, že si nepřipomínáme vítězství Pražanů, kteří r. 1648, těsně před koncem 30leté války, odrazili na Karlově mostě útok Švédů, vedený od Malé Strany a Hradčan, a zabránili jim zmocnit se celého města. Marná sláva, Pražané pomáhali císařským, Komenský, exulanti a domácí opozice doufali ve vítězství švédských zbraní a tím v příznivou změnu svého osudu. Nestalo se. Z hlediska kontinuity smyslu národních dějin není proč na ono vítězství vzpomínat.
Autor přehodnocuje stejně svévolně na základě negace naší záliby v „úpění“ bitvy husitů, Lipany, účast našich vojáků v rakouské armádě za napoleonských válek, v r. 1848, v r. 1866, sleduje boje i kapitulace ve 20. století. Všímá si nikoli smyslu dění, ale vyhledává příležitost k opětovnému osočování národního dějepisu ve smyslu základní teze: „Oddáváme se staletému úpění, ke kterému vlastně není a sotva kdy byla příčina.“