České národní listy

Mnichov, sudetští Němci a bruselské pojetí evropské paměti -  O českém národě

(kapitola čtrnáctá)

Profesor Mojmír Grygar

30.12.2019

Další pokračování volného seriálu esejí preofesora Mojmíra Grygara o českém národě, českém zápase o přežití, o prohrách i hvězdných hodinách, ale především o varovných jevech v dnešní české a evropské společnosti. Většina našich spoluobčanů si ani nepřipouští hrozby a nebezpečí, z nichž mnohým vzdorovali už naši předci.

1. Vztahy mezi Čechy a Němci usazenými v zemích Českého království významně ovlivňovaly změny probíhající za hranicemi. Drastickým případem takové závislosti národnostních poměrů u nás na politice Německa je Mnichovská smlouva. Právem ji považujeme za začátek druhé světové války – západní mocnosti tehdy položily první dlaždice na Hitlerově „cestě k válce“ (formulace z Bruselského prohlášení o evropské paměti). Čím víc se Chamberlain a Daladier chlubili zajištěním míru, tím měl Hitler snazší cestu k utajení a zrychlení válečných příprav.

Záporné důsledky česko–německých vztahů se v devatenáctém století manifestovaly formou nesmiřitelných nacionalistických předsudků, ve dvacátém století pak kulminovaly záměrem násilím odstranit české obyvatelstvo z prostoru, který slovanští předkové osídlili před více než půl druhým tisíciletím. Odsun Němců po válce byl bumerangovou reakcí na tuto existenční hrozbu. To, že se nacistům nepodařilo realizovat „konečné řešení české otázky“, jejich vinu nesnižuje. Nestalo se tak proto, že by změnili původní plán, ale proto, že byli ve válce poraženi. V trestním právu se prosazuje zásada trestní odpovědnosti i za zločin, který se pachateli nepodařilo uskutečnit. Jak by se s tím vypořádali sudetští Němci, kteří měli mimořádný zájem na konečném zúčtování s Čechy a kteří by se na této genocidě podíleli lvím dílem? Po porážce wehrmachtu u Stalingradu si mnozí Němci uvědomovali, že Hitlerova megalomanská vize o tisícileté Říši zkrachuje a že porážka Německa je nevyhnutelná. Sudetští Němci si přesto nepřipouštěli, že by se po válce museli vzdát svých teritoriálních a národnostních zisků. Dokonce ani někteří předáci sudetských Němců v exilu, jako Wenzel Jaksch, si nepředstavovali, že by po válce neměly platit závěry Mnichovské konference. Je to těžko pochopitelné, že podobné spory probíhaly i mezi německými a českými vězni v koncentračních táborech. Překvapí nás, že i někteří Němci pronásledovaní nacisty si přáli, aby byly Sudety a pohraniční kraje po válce odtrženy od Československa? Ptejme se, kdo by mohl německému obyvatelstvu, kdyby nebylo bývalo odsunuto, zabránit, aby jeho mluvčí nevyužili pád komunistického režimu v listopadu 1989 k realizaci dávného plánu – k přičlenění Deutschböhmen a Deutschmähren k Německu a Rakousku? Kdo by v Bruselu hájil celistvost hranic bývalého Českého království? Vždyť Němci hráli v evropském parlamentu od počátku důležitou roli a nejeden poslanec měl za sebou významnou nacistickou kariéru. Nikoho nepřekvapilo, že pan Posselt, šéf sudetských Němců, vynaložil mnoho úsilí, aby Československo nebylo přijato do Evropské unie jako stát, který se dopustil genocidy (Völkermord) německé menšiny.

2. Když spojenečtí zpravodajští důstojníci po válce studovali stupeň závislosti Němců na nacistické propagandě, zjistili, že mnozí popírali dobyvačnou povahu války vyvolané nacisty a tvrdili, že Německo vedlo obranný boj proti útokům ze všech stran, proti hrůzám bolševismu, proti anglické a americké plutokracii i proti spiknutí světového Židovstva. Hans Grimm, nacistický ideolog, který prosazoval právo Německa na životní prostor, po válce v dopise adresovaném arcibiskupu z Canterbury tvrdil, že se Německo muselo bránit útokům ze všech stran a že odsun Volksgenossen, soukmenovců z Československa a východních zemí, připravil Němcům dosud nevídané a neslýchané utrpení. V této souvislosti se obhájci politiky třetí Říše odvolávali i na některé lži v Hitlerových projevy, v kterých odsuzoval zbrojení a chválil mír mezi národy. Jednu mírovou iniciativu však mínil vážně. Když se přepočítal, a Anglie kvůli útoku proti Polsku vstoupila do války, uvědomil si nebezpečí, o kterém uvažoval již na začátku své politické dráhy – v knize Mein Kampf přímo prohlásil, že Německo by nikdy nemělo bojovat současně s Anglií a Sovětským svazem. Aby tuto chybu napravil, nabídl Anglii mír. Má se za to, že Rudolf Hess, druhý muž v Třetí říši, z Hitlerova pověření odletěl do Anglie, aby uzavření separátního míru podpořil. Podivné pseudoargumenty, které mají snížit vinu Německa na rozpoutání války, se i dnes vynořují v souvislosti se strategií Severoatlantického paktu, která za svého protivníka číslo jedna uvádí Rusko. Připomeňme proto několik základních okolností, které se v kouřové cloně antiruské euforie neuvádějí, zastírají, falšují. Bez nich však vznik a výsledek války nelze pochopit.

Základním faktorem bylo to, že Anglie a Francie se spojily se Sovětským svazem ne proto, že by najednou začaly tolerovat ruský bolševismus, ale proto, že Hitler tyto země napadl dříve než Sovětský svaz. Nelze přitom dostatečně nezdůraznit základní rys války, totiž skutečnost, že největší tíhu války nesl Sovětský svaz. Výrazně to potvrzují statistiky obětí – ztráty obyvatelstva Ruska a ostatních sovětských republik šestnáckrát převýšily počet padlých Angličanů, Francouzů a Američanů. Ameriku do hry zatáhly nikoliv ideologické důvody (Hitlerovi se podařilo získat přízeň řady významných politiků a podnikatelů; připomeňme Josepha Kennedyho, zakladatele vlivné dynastie, Forda, Lindberga), nýbrž logika ekonomických zájmů – Roosevelt nemohl nereagovat na německou skrytou ponorkovou válku, která významně poškozovala americko-britský obchod. Také britská šlechta, až na výjimky, byla fascinována způsobem, jakým Hitler řešil třídní rozpory v Německu. Jedním z představitelů předních anglických šlechtických rodů, který se stal stoupencem Mussoliniho a Hitlera, byl baron Oswald Mosley. Pokoušel se o kariéru u konzervativců i labouristů, a když jako ministr ztroskotal, založil Svaz britských fašistů. Vliv této ideologie byl patrný ve všech vrstvách britské aristokracie, dokonce Hitlerovi stoupenci ovládli i vládnoucí dynastii – pozdrav vztyčenou pravicí pronikl i do Buckinghamského paláce. Situace byla tak vážná, že král Eduard VIII. musel abdikovat; aby se zamlčela pravá příčina odchodu z nejvyšší funkce, uváděl se morganastický důvod – sňatek s Američanou neurozeného původu. (Svatbu ostatně věhlasný pár slavil v Berlíně pod Hitlerovou patronací.) Mosley byl v letech 1940–1943 internován, ale po válce založil hnutí navazující – doba studené války byla příznivá – na předválečnou fašistickou Unii; o Stalinovi byl ostatně s Hitlerem zajedno, že je to „největší služebník Židovstva“. Protože činnost tohoto obnoveného hnutí nezbuzovala u vlády a policie žádnou pozornost, hrstka židovských aktivistů založila úderku, která rozháněla Mosleyho schůze a trestala jeho horlivé pomahače. Vzít spravedlnost do svých rukou je vždy na pováženou, ale Židé, účastníci války, si byli vědomi toho, jakou hrůzu způsobil Hitlerův antisemitismus, a neváhali jednat i proti policii a vládě. Tato epizodu z poválečné Anglie je téměř zapomenuta – kdo by chtěl připomínat teroristy, byť pohnutky jejich násilí byly čestné a pochopitelné? Jak daleko mohou zabřednout pokusy o falzifikaci příčin a následků druhé světové války, dokládá polský historik Pavel Wiecsorkowski, který v roce 2005 vyslovil lítost nad tím, že Poláci neměli možnost se po boku wehrmachtu zúčastnit bojů – samozřejmě vítězných – o Moskvu. Nemohu pochopit, jak polský vzdělanec může zapomenout na plány německých nacistů germanizovat polské území vést vyhlazovací válku proti Slovanům, Polákům jako Rusům, Čechům jako Srbům. K běžnému překrucování věcí patří ztotožňování komunistického Sovětského svazu s dnešním Ruskem. Když prezident Gauck přirovnal obsazení Krymu k okupaci Československa a Putina k Hitlerovi, šlo objektivně o snížení německé viny za rozpoutání války. Československé pohraničí nikdy nebylo součástí německých ani rakouských zemí, ale Krym byl od roku 1775 až do doby, kdy se na poloostrově po rozpadu SSSR zmocnili vlády ukrajinští nacionalisté, součástí carského a sovětského Ruska. Po pádu Sovětského svazu se Rusové na Krymu stali občany druhého řádu; kyjevské úřady jim houževnatě upíraly autonomii a při prosazování programu ukrajinizace poloostrova významnou roli hráli bývalí dezetréři, členové dobrovolných oddílů SS.

3. V některých dokumentech, studiích a svědectvích, týkajících se odsunu Němců, se objevuje formulace, která konstatuje, že obě strany se nemohou na celkovém hodnocení plně shodnout. Sledujeme-li osudy jednotlivých účastníků událostí, nemůžeme je všechny podřídit jednoznačnému soudu. Ale na druhé straně, čtu-li knížku sudetského autora, který vzpomíná na to, jak jako malý chlapec klopýtal přes hranice do Německa a jak se jeho maminka přitom bála (její muž byl nacistickým funkcionářem), nemohu si nevybavit vlastní vzpomínku, jak naše rodina byla po Mnichovu nucena do 48 hodin opustit naturální byt, jak zřízenci nakládali ve spěchu nábytek do dobytčáku, jak maminka s námi třemi dětmi opouštěla dočasný domov a jak jsme v nákladním vagonu prožili neklidný denní a noční útěk k tetě, která nám v Kroměříži nabídla přístřeší. Stalo se tak v roce 1938, kdy narušiteli klidu byli pouze teroristé sudetské organizace Freikorps vyzbrojené a trénované v Říši, a ne o sedm let později, kdy skončila nejstrašnější válka dějin, kterou rozpoutali Němci, a která stála životy 360 tisíců občanů Československa. Po roce 1918 žádná německá vláda nepřiznala vinu za prohranou válku, po roce 1945 sice tuto odpovědnost německé vlády nemohly popřít, ale po několika málo letech, kdy se odehrál na šachovnici Evropy podivný gambit, který z východního spojence rázem učinil protivníka, se začíná s velkou rehabilitací Německa.

Ideology bruselské Evropy nenapadne vidět v účasti Německa na přípravě a podpoře ultrapravicového puče na Ukrajině v roce 2014 analogii s tradiční východní politikou pruského militarismu. Jen nový ukrajinský politik Jaceňuk se tehdy v rozhovoru důvěrně nakloní k Angele Merkelové a prohodí – Vždyť oba naše národy mají již s Rusy své zkušenosti! Hodnocení každého jednotlivce nelze beze zbytku podřídit jednomu obecnému, měřítku. Byli Němci, kteří se vzpírali tlaku krutých událostí, a byli Češi, kteří osobní prospěch nadřazovali nad zájem národa a státu. Některé Němce, a nebyli to jen jedinci, bezpochyby postihl trest i za to, co sami nezpůsobili a neprovedli. Nejvíc úcty a soucitu zasluhují němečtí občané, kteří se vzepřeli násilí a stali se obětí vlastních lidí. V první třídě gymnázia byla v naší třídě spolužačka, která získala po otci říšské občanství. Její rodiče, česká matka a německý otec, si nepřáli, aby chodila do německé školy. Těžko si dnes představíme, jaké riziko její otec tímto rozhodnutím podstoupil. Příštího roku se již Vítězka–Viktorie v naší třídě neukázala, otce prý přeložili někam do pohraničí, pravděpodobně také narukoval. Události odehrávající se v rámci individuálních osudů však nemohou zvrátit objektivní hodnocení historického procesu. Němci v drtivé většině akceptovali Hitlerovo přesvědčení o německém národě jako o vyvolaném a uvěřili, že prozřetelnost jim svěřila velkolepý historický úkol. Nacisté všechny cizí národy a rasy podřizovali jednomu striktnímu měřítku. Toto apriorní hodnocení nabylo v případě Židů monstruózního rozměru. Žid se mohl dávno zříct své náboženské víry, dávno mohl přijmout německý jazyk, kulturu i zvyky tohoto národa, nic mu nepomohlo – zradila ho genetika, a s tou podle nacistů nikdo nemohl hnout. Hitlerovi se z důvodů, v kterých důležitou roli hrály historické předsudky, podařilo vytvořit z německého národa mimořádně jednotné Volksgemeinschaft, lidové společenství, které ani po prohrané válce neztratilo soudržnost. Generál Blumentritt, vysloužilec z první i druhé světové války, pověřený Adenauerovou vládou velením nové armády, netajil uspokojení z toho, že na konci války, která již byla dávno prohraná, nedošlo v Německu k žádné vzpouře. Když jsem se v květnových dnech 1945 jako student zúčastnili úklidu posádky SS v Olomouci, byl jsem šokován pohledem na sál, v kterém vojáci pár dní předtím uctili Hitlerovu památku; nescházela bysta, ozdobený řečnický pult ani výmluvný nápis Treue ist unsere Ehre, Věrnost je naše čest. A byla to právě tato soudržnost, která dosáhla toho, že pokusy vlády provést důslednou denacifikaci ztroskotaly. Není pravda, že se Německo v letech 1945–1950 demokratizovalo, čestně vypořádalo se svou strašnou minulostí. Když Američané a Britové zahájili studenou válku, neměli zájem pronásledovat své nedávné nepřátele, naopak potřebovali jejich schopnosti a zkušenosti v boji proti včerejšímu spojenci. Tak tisíce horlivých Hitlerových bojovníků dostalo den ze dne amnestii a octlo se na svobodě; někteří z nich se ve volbách na jaře 1950 dokonce zapojili do voleb. Byla to náhoda, že právě tito nacisté se stali volebními tahouny stran, které vystupovaly na obranu „zájmu německého národa“? Předvolební hesla roku 1951 zněla: Dost bylo rozeštvávání! Zastavme proces občanské války! Nechť se národ připravuje na budoucí naléhavé úkoly!

4. Historik Norbert Frey v knize Adenauer's Germany and the Nazi Past. The Politics of Amnesty and Integration (Adenauerovo Německo a nacistická minulost. Politika amnestie a začlenění, 2002) dospěl k závěru, že duch nacistického Volksgemeinschaftu nebyl poražen a že bývalí nacisté využili příležitost demokratických voleb k tomu, aby zabránili důslednému zúčtování s minulostí, jejíž hrůzy předčily jakoukoli přestavitelnou míru. Prezident Beneš měl důvod k tomu požadovat, aby zločiny, které nemají v novodobých dějinách obdobu, byly potrestány odstrašujícím způsobem. Poražení nacisté i desítky milionů poslušných pomahačů se snažili očistit tím, že hodili veškerou vinu na Hitlera a na hrstku jeho pomahačů. Jako příklad toho, jak Adenauerova justice prováděla či spíš sabotovala odhalování a trestání válečných zločinců, uvedu jeden do nebe volající případ. Jde o Ericha Ehringera (1910–2004), velitele Sonderkommando SS, zvláštní jednotky SS, pověřené likvidováním nežádoucích osob (Židů, komunistů, Rómů ap.) v týlu východní fronty, v Pobaltí, ve středním Rusku a Bělorusku. Přestože měl na svědomí tisíce vražd, po válce se sedm let skrýval pod cizím jménem, ale od roku 1952 ani to již nepovažoval za nutné a vedl, jak uvádějí dokumenty, „pohodlný život“. Teprve v roce 1958 byl zatčen a vyšetřován za zločiny, kterých se dopustil za války (od těch prvních již uplynulo bezmála 20 let, od konce války 13). V roce 1961 mu soud dokázal jen účast při zabití jednoho tisíce a čtyřiceti pěti židů v Dvinsku v Litvě. Ve skutečnosti počet všech jeho obětí byl mnohonásobně větší. Ale kdo by byl s to všechny jeho válečné zločiny zdokumentovat? Soudci věrni římskému právu vyžadovali důkazy. Sama funkce obžalovaného a její popis nestačily. Přestože Norimberský soud NSDAP, Gestapo, SS, SA a další nacistické organizace prohlásil za zločinecké, Adenaerovy soudy se tímto rozhodnutím neřídily. Ehrlinger, jehož horlivost a krutost byla příslovečná, byl odsouzen k dvanáctiletému žaláři, ale odseděl si jen 4 roky – za jednoho dokázaného zavražděného tedy ani ne půldruhého dne. Podle původního denacifikačního zákona za jednoho zabitého byl stanoven trest 6 měsíců vazby. Kdyby soud tento trest uvalil na všechny Ehrlingerovy vraždy, musel by sedět víc než 500 let. Soud ho však kvůli zdravotním potížím předčasně propustil, ale – kupodivu – zázračně se zotavil a dožil se požehnaného věku 94 let. Kdo by si vymyslel větší frašku, větší výsměch Adenaerově denacifikaci?