České národní listy

Proč TGM a E. Beneš nejsou v naší současné společnosti vítanými hosty?

V listopadu 1989 a ještě nějakou dobu poté nám V. Havel a někteří další politici slibovali sociální stát. Byli jsme v očekávání. Vývoj se však, zprvu nenápadně a později již zcela viditelně, ubíral opačným směrem. Ač kapitalismus, podle tehdejších průzkumů, si přálo  celá 3% lidí, přesto jsme se dali, s ústy plné demokracie a svobody, humanity k tomu, kapitalistickou cestou. Ale nejen to!  Slovo liberální se postupem doby začalo skloňovat ve všech pádech. Vše se liberalizovalo a dosud v tomto trendu pokračujeme, byť za vlády ČSSD již ne tak viditelně. Soukromý kapital sahá stále více do dopravy, nejen však autobusové, ale i železniční, ač třeba v Anglií právě v této oblasti s ním mají špatné zkušenosti. Nečasovsko-schwarzenbergská vláda vytvářela podmínky pro vstup soukromého kapitálu do oblasti zdravotnictví, sociální péče. Sám „velký reformátor“ J. Drábek nastoupil cestu  privatizace celých částí, spadajících do oblasti ministerstva práce. Ještě dnes po něm odstraňujeme boty a škody, které nám způsobil. Ale to nevadí panu exministrovi, aby se, zrovna tak jak Heger, objevoval na veřejnosti a dokonce v televizi a sděloval nám svá „moudra“, na které jsme všichni doplatili.

A tak jsme nuceni žít v liberální společnosti, plné demokracie, svobody a lidských práv. Jak to je však ve skutečnosti, by nám mohli vyprávět ti, kteří těžko získávají práci, poněvadž je jim nad padesát let, ti, kteří jsou dlouhodobě bez práce, třeba již nějaký rok, a nově i ti, kteří vstupuji na „pracovní trh“ a nemají praxi. O nich duchaplně mluví naše média, též však evropská, jako o ztracené generaci. Kdo je však vlastně ztratil a jak, kdo za tuto ztrátu odpovídá? Na tyto otázky však nedostáváme správnou odpověď.

To vše jsou projevy liberalismu, jímž se dále mnozí politici zaklínají. Přece nemohou a nechtějí být populisty. Jen více a více liberalismu a budeme v pozemském ráji. Že jim jejich předpovědi nevycházejí? Nevadí. Nikdo se těmto fenomény gruntovně nezabývá. A když, pak jen ke svoji škodě. Vychýlil se z řady pravověrných a tak ho stihne ta či ona sankce, pokud tvrdohlavě setrvává dále na svém.

T.G. Masaryk mluvil již počátkem 20. let minulého století o tom, že demokratická rovnost  vylučuje sociální šlechtu. Sociální šlechty máme dost a stále nám zdárně roste, ale jaksi postrádáme tu skutečnou demokratickou rovnost. Pokud politická demokracie nepřeroste i do oblasti hospodářské a sociální, pak, řečeno slovy obou uvedených našich prezidentů, nemůžeme mluvit o demokratické rovnosti. Ta liberální demokracie, stále tolik vychvalovaná, je ve skutečnosti demokracii jen omezenou, viditelně jen na politickou oblast.  A liberalismus v souladu se svou podstatou privatizuje další a další společenské oblasti. Dostává se dokonce i do vězeňství a ozbrojených sil, zdravotnictví, sociální péče. Tak nerovnost občanů, těch, kteří vlastní kapitál, výrobní prostředky, a těch, kteří prodávají jen vlastní práci, dále vzrůstá, tedy v žádném případě se nezmenšuje. Budeme-li pokračovat po této cestě, neduhy naší společnosti nevyléčíme a od plné demokracie a svobody, o nichž  stále mluvíme, budeme mít  stále dále.

TGM a E. Beneš mluví, v souvislosti s nutností prohlubovat demokracii, o jejím postupném rozšiřování do oblasti hospodářské a sociální, mluví o nacionalizaci určitých hospodářských odvětví, a to dnes současná politická garnitura viditelně připustit ani nechce.  A tak znova máme mezi sebou knížata, dokonce i církevní, a nadto i sociální šlechtu, vlastníky větších podniků, akcionáře, rentiéry, bankéře. Mohou jim být demokraticky rovni nezaměstnaní, chudí, ztracená generace? Jistě že ne! A nyní si představme, že budeme hlásat demokracii v pojetí TGM a E. Beneše. Jistě se staneme v politice nežádoucími. A proto v tomto směru jsou pro naše mocné nežádoucími i TGM a E. Beneš. Ten ještě navíc proto, že nenávist vůči němu zasetou  A. Hitlerem, zdědili nejen mnozí sudeti, ale i někteří jejich čeští souputníci.

Ale chceme-li ozdravět naši společnost, usilujeme-li o skutečnou a funkční  demokracii, není jiné cesty, než jít směrem vytýčeným nám prezidentem Osvoboditelem i prezidentem Budovatelem. Ač mnozí se k těmto největším Čechům v nových dějinách slovně hlásí, svými skutky je však nenásledují. Dočkáme se jejich prozření?

Dr. O. Tuleškov