Proč se připojujeme k mnohým protiruským a protičínským aktivitám?
Proč se připojujeme k mnohým protiruským a protičínským aktivitám?
Jaký prospěch z takového počínání můžeme mít? Jasně negativní. Rusové ani Číňané si nenechají foukat do své polívčičky. Jejich odpověď může být pro nás i značně citelná až bolestivá. Naše zájmy ostrouhají. Ani jako náplast nemůže sloužit pochvala zahraničních páníčků.
Když jen trochu sledujeme v posledních měsících naši zahraniční politiku, můžeme zjistit, že je pro nás kontraproduktivní. Vede k tomu, že pro Rusko a Čínu se staneme časem nepřátelskými státy, ostatně Rusko za takový stát nás již označilo. A to je přesně to, k čemu bychom neměli nechat dojít.
Aniž bychom dále zabývali naší osiřelou a pochmurnou budoucností, k níž „naše“ zahraniční politika tak usilovně pracuje, a pokračující destrukcí našeho státu, podívejme se raději na Srbsko a jeho zahraniční politiku. Podle našeho názoru se z ní můžeme hodně poučit. Faktem je, že výchozí situace Srbska byla na přelomu 20. a 21. století mnohem horší než naše. Ale kde nyní Srbsko je? A kde jsme my?
Již v dřívějších letech se srbsko - ruské vztahy pozitivně rozvíjely. Před několika lety vyústily v prohlášení ruských ústavních činitelů, že Rusko garantuje svrchovanost a územní celistvost Srbska. V nedávné době jsme mohli číst velmi zajímavá slova A. Vučiče, srbského prezidenta. „Západ Srbsku často vyčítal aj spoluprácu s Čínou. Avšak Srbsko ukončiť priateľské vzťahy s Ruskom a Čínou očividne nemieni. Srbsko udržiava priateľské vzťahy s Ruskom a Čínou a nebude sa za to nikomu ospravedlňovať“.
Podľa oficiálnej doktríny Srbska, počíta zahraničná politika krajiny so vstupom do Európskej únie v kombinácii so zachovaním priateľských vzťahov s Moskvou a Pekingom, ako aj s rozvojom vzťahov s Washingtonom. Belehrad je odhodlaný zostať vojensky neutrálny a zdržať sa vstupu do NATO, alebo iných vojenských aliancií.
A když si toto vše uvědomíme a nadto, že někteří naši politici mají i z činnosti V 4, možná, že i z pouhé jeho existence, bolesti hlavy a hledají dveře uskupení, kterými by rádi odešli, pak přestaneme vidět i světlo na konci tunelu. Následně nám zbývá pouze jednoznačná proamerická a proněmecká politika, jejíž zájmy, které jsou v rozporu s našimi vlastními interesy, budeme muset sdílet a budeme muset na ně doplácet, případně až do našeho hořkého konce. O srbské zahraniční politice a politice všech azimutů si v současné době můžeme nechat jen zdát. Kam až nás dovede slouhovská zahraniční politika některých „našich“ politických stran a ústavních činitelů? Skončíme jako národnostní menšina, asi tak jako Lužičtí Srbové, kteří v současnosti již bojují jen o pouhé zachování vlastní existence, ve Spolkové republice Německo, která teprve tehdy, až ČR jako stát přestane existovat, se bude moci vyvinout ve skutečnou mocnost, o níž snili pangermáni již od poloviny 19. století.
Nezapomínejme však ani na příklad Polska a Maďarska a položme si otázku, zda bychom z jejich zahraniční politiky nemohli čerpat i my. Odejdeme-li však z V4, i tato možnost přestane pro nás existovat. Dr. O. Tuleškov
