České národní listy

Probuzení obrození  je znovu aktuální část 2

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.   

 Charakteristika českého novověku od uznávaného historika, prof. Josefa Pekaře,  shrnuje stručně a výstižně  hlavní děje..  Ač katolík, napsal  objektivně  a podle pravdy:

 „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší“ (zdůraznil, jako by  předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly  kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi...Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje:

„Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců, proucích se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až k státu československému, až k plné samostatnosti...“

Historici  ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna pobělohorského temna. Stalo se  to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?

 Dovolte, abych  připomněla  jedno  své dřívější  setkání s památkami  našeho  obrození.

V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou,  bylo donedávna možno navštívit u nás  zcela ojedinělé Muzeum knihy. Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových  dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou „Encyklopedii věd, umění a řemesel“ (1751-1772, s dodatky a rejstříky z r. 1780). Vitriny  od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrinách, které  se zdály poloprázdné  – počátky českého a slovenského národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po r.1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu např. sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského a „Krameriovy c.k. vlastenecké noviny“ z přelomu 18. a 19. stol.  Časoměrné „Básně“ J. Kollára z (1821), sešitové  vydání Palackého „Dějin národu českého  v Čechách a na Moravě“ (1836). Byl tu Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829) a  o 10 let  mladší „Ohlas písní českých“ ( 1839). A  byl tu i doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“(1836),  Erbenova““Kytice““ (1853) a „ Babička“ B.Němcové  (1855). Bylo to setkání plné  dojetí, obdivné lásky a úcty.

/Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit  v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCO, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r. 2014 zrušeno./